Miloš Nesvadba - Jarmila Moosová: Nejlepší

Rubrika: Publicistika – Rozhovory

NEJLEPŠÍ
- toto slovo by se mělo definitivně ponechat obchodníkům a vládám.

V každém krámě se prodává nejlepší zboží. Každá vláda dává najevo, že má nejlepší úmysly. Proč jim to nenechat! Nám stačí hledat dobré zboží a dobré úmysly. Ono ani toho prostě dobrého není na světě tak moc."

/K. Čapek/
Jarmila Moosová
Z dob útlého dětství mi z nedělních televizních pořadů pro děti utkvěla v paměti tři jména:

Štěpánka – sladká „babičkomaminka“ – až o hodně později, to už jsem byla dávno slečna, jsem se dozvěděla, že má také svoje příjmení, Haničincová.

Strýček Jedlička – hodně rámusu, kterému jsem se nikdy nedokázala smát tolik, co ostatní vrstevníci, a často si tak už jako dítě připadala poněkud méněcenně.

A konečně do třetice – člověk, který přitahoval moji pozornost a zájem, podněcoval zvědavost s představivostí a vzbuzoval přirozený respekt – po celý svůj život neměnný pan
Miloš Nesvadba.
■ V čem vidíte svoji odlišnost od výše jmenovaných tvůrců dětských pořadů? Vycházel jste z rozdílů, nebo jste se jenom přirozeně vydal svojí vlastní cestou?
 
Prostě jsme každý jiný. Mně se ohromně spolupracovalo se Štěpánkou. Už předtím jsem byl v novinách slavný se svojí Evičkou a Monoklíčkem. Se Štěpkou to byly šťastné roky mého hraní a malování pro děti.
 
■ S vašim jménem mám neodmyslitelně spojeno jméno kocourka Damiána. Fascinovala mě technika rození se kresby přímo na obrazovce, aniž by dětské oči přitom spatřily také vás osobně. Odněkud jste tento „fígl“ převzal, anebo se jedná o váš vlastní vynález?
 
Když kreslím nebo maluji, nápady přicházejí samy. Myslím, že to není žádný vynález. Vyjadřuji svoji náladu. Rád se směju a mám rád, když se smějí i moje obrázky. Hlavně ty, které kreslím pro děti. Ilustruji také knížky a omalovánky.
 
■ Jak dobře víme, zvířátka mají ve vaší tvorbě svoje nezastupitelné místo. Vaše obrázky se jimi jenom hemží. V knize Václava R. Židka „Kolja … to neznáte mého psa“ rovněž vyprávíte láskyplný příběh o svém čtyřnohém mazlíčkovi, malé černé čubičce Leo, a dalších vašich pejscích. Co vám přátelství s nimi přineslo, resp. přináší?
 
Se zvířetem vzniká velká láska a oddanost. Miluji zvířata od těch nejmenších po největší. V televizi miluji cestopisy za zvířaty a jejich životy.
 
■ Stále vytváříte kresby pro děti, ilustroval jste již na padesát knížek. Zajisté si občas také všimnete, co všechno jim dnešní knižní trh nabízí. Před krátkým časem proběhla na stránkách našich Pozitivních novin diskuze nad novinkou z nakladatelství Albatros „Požíračka mrtvol“. Jak se na tuto situaci, kdy se dětem namísto pohádek a hezkých a hodnotných příběhů předkládá strach a násilí,  díváte vy sám?
 
Nemám rád násilí. Myslím si, že děti mají být šťastné a veselé. Nechci, aby se děti na něco takového dívaly. Jejich rodiče by jim to neměli dovolit.
 
■ Pokud vím, váš rod nevykazuje žádných významných uměleckých kořenů. Znamená to, že jste první, kdo je zapustil. Odhalil jste toho příčinu?
 
Ne, můj otec byl mechanik, ale už také jeden z prvních herců němého filmu: Polykarpovo zimní dobrodružství. Začal jsem hrát studentské divadlo, divadlo ochotnické, ale pak mě můj o čtyři roky starší bratr Jiří, úmprumák, zavedl do výtvarného života. Začal jsem chodit – a pořád chodím - na výstavy a v kreslení mám už svůj styl /díky Ladovi a Sekorovi/. Opravdu jsem ilustroval 50 knížek.
 
■ Jak vás oslovuje způsob pokračování rodinné umělecké tradice prostřednictvím vašeho prvorozeného syna Michala? Ovlivňujete jeho pojetí nápady, které jste sám již neměl příležitost zrealizovat, nebo si Michal razí, a zdá se mi, že dost originálně,  svoje vlastní?
 
Michal si razí svou uměleckou cestu sám. Jako rodiče s ním žijeme ve velké pohodě. Svoje nápady nejdřív sděluje nám. Moje žena je výtvarnice a velice miluje divadlo. Michala máme rádi a moc obdivujeme jeho píli a lásku k dětem.
 
■  Váš mladší syn Martin jde rovněž ve vašich šlépějích, anebo se věnuje jiné profesi?
 
Ne. Syn Martin vydává časopis a vlastní i malou cestovní kancelář. Stále se s ním a jeho rodinou, stejně jako s Michalovou, stýkáme. Martin nám přivedl na svět i tři vnoučátka: Anetku, Matýska a Emičku. Michal má velkou Pepinku.
 
■ Vím o vás, že jste v rámci jisté soutěže pomaloval celý automobil vlastními kresbami. Vzpomenete, jak to tenkrát bylo a o co vlastně šlo?
 
Ministerstvo zdravotnictví mne požádalo, abych pomaloval osobní auto, které jezdí s klauny do dětských nemocnic. Toto veselé auto děti milují – jsou na něm pohádkové postavičky!
 
■ U příležitosti vašich požehnaných 81. narozenin právě probíhá v prostorách Poslanecké sněmovny České republiky životní výstava vašich kreseb. Osobně jste se na jejich instalaci podílel, či jste veškeré přípravy s důvěrou přenechal profesionální péči organizátorů?
 
Na výstavě v Poslanecké sněmovně mám dvoje obrazy: Jedny z Národního divadla a karikatury herců, druhé – asi 50 obrazů – jsou ilustrace z dětských knížek.Vybírali jsme je spolu s manželkou Jaroslavou a také se podíleli na jejich aranžování.
 
■  Jak jste se vyrovnal se skutečností, že tato vaše velká výstava, kterou by jistě s velkým zaujetím a radostí shlédly také řady vašich fanoušků i rodičů se svými ratolestmi, není přístupná širší veřejnosti? Nebo snad spolu s námi doufáte, že se tento verdikt v průběhu expozice může ještě změnit?
 
Moje výstava byla již v mnoha místech v naší zemi, i v cizině. Nabídky ještě mám, ale obrazy mám už radši doma.
 
Nejste však pouze známý malíř a karikaturista, který mimo jiné spolu s Ondřejem Sekorou přiváděl na svět časopis „Dikobraz“ a později založil také pro dětské čtenáře časopis „Mateřídouška“ a „Sluníčko“ – ale již neuvěřitelných 59 let také aktivně činný a zároveň služebně jeden z nejstarších činoherců Národního divadla. Víte odkud pramení takový elán a síla?
 
Mám divadlo pořád rád a nedovedu si život bez něj představit. Již 61 let hraju v Národním divadle v pěti komediích a jezdím také na zájezdy za dětmi.
 
■ Dnešní doba nás vybízí k soutěživosti, která s sebou nese velké riziko, že v honbě za představou být tím nejlepším nedosáhneme v tom nesmyslném trysku svého dna, kde jsou v nás ukryty poklady z největších. Spokojíte se s uznáním v duchu slov Karla Čapka v záhlaví, že k plnohodnotnému a spokojenému životu naprosto stačí být dobrý?
 
Souhlasím s Karlem Čapkem!

Pro PN exkluzivně zaznamenala Jarmila Moosová

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 25. 04. 2006.