Je velikým milovníkem a znalcem koní, ovládá bojová umění, vyrábí sedla na koně a přes rodeo se dostal k filmovému kaskadérství. Tento neobyčejně pestrý výčet aktivit jediného člověka slibuje zajímavý a nevšední život. Rozhovor s Pavlem Jahodou to jedině potvrzuje.
 

■  Jaká cesta vás zavedla k práci filmového kaskadéra?

„Napřed jsem jezdil rodeo a dělal westernové ukázky. Pak jsme začali točit různé videoklipy, například se skupinou Kabáti Limonádového Joa. Kontaktoval mě tehdy Pavel Okoun, který má na Barrandově kaskadérskou společnost Filmka, ale nakonec jsme se nedomluvili, protože mi dvakrát domluvil natáčení filmu, pak se mi vůbec neozval a nikam jsem nejel. Na první film mě nakonec vzal Zdeněk Barták, který jezdil čtyřspřeží a zápřahy, dokonce vyhrál mistrovství Evropy v zápřahu. Tam jsem se potkal s Martinem Hanušem, jehož táta dělal s panem Michálkem filmy už léta letoucí. Postupně se začala vytvářet a profesně zlepšovat parta lidí, kteří pracovali s koňmi a učili je, aby uměli správně padat, ze stojky se převrátit dozadu, projet ohněm... Tak se ze mě stal kaskadér ´koňák´. Začínal jsem filmem Mlhy Avalonu a pak už jsem šel z filmu do filmu.“
 

■  Můžete uvést ty nejznámější?
„Dělal jsem spousty menších filmů a reklam. Z takzvaných vícerozpočtových filmů bych uvedl Poslední legii či Kletbu bratří Grimmů, která jde nyní do českých kin. Aktuálně se připravuji na natáčení Čachtické paní.“

■  Jaká je mezi kaskadéry konkurence?
„Ono to není ani tak o konkurenci, spíš je potřeba držet partu a co nejlepší úroveň - dělat si ve světě reklamu, že Češi jsou dobří kaskadéři. To už se ostatně ví, a jezdíme dělat filmy i do Ameriky, například Titanic apod. Naše skupina se jmenuje Equi-Hanuš a centrum máme v jednom zámečku u Prahy, kde jsou stáje, jízdárna je přímo na nádvoří, kde děláme různé ukázky s koňmi. Máme tam i obrovskou sedlovnu, kde jsou veškerá sedla - kovbojská, rytířská, triková, výstroje na rytíře atd. V další stodole stojí asi tři sta dostavníků, kočárů, fiakrů, takže jsme schopni zajistit k filmům takovouto výpravu.“

■  Kolik členů má vaše skupina?

„Jádro tvoříme čtyři, ale nabíráme si i další lidi, kteří s námi spolupracují. Koňáci, narozdíl od jiných kaskadérů, nemůžou přijít po natáčení domů, šoupnout tašku s chrániči pod stůl a odpočívat, případně se zdokonalovat, posilovat, jít do sauny... Je potřeba se věnovat koním a ty spolknou spoustu času. Je to pořád dokolečka - zajistit odvoz hnoje, slámu, seno, kováře, veterináře, zajistit výstroj, aby seděla a shodovala se dobově. To je důležité, protože když pak ve filmu vidíte věc, která v dané době ještě neexistovala, tak vám to může celý film zkazit.“
 

■  Nalézáte ve filmech „dobové“ chyby? 

„Řeknu jeden příklad za všechny. Mě v mládí doslova ohromil Vinnetou - byl jsem úplně v šoku, když jsem jej jako malý kluk viděl v kině. Přestože se mi ten film líbil a motivoval mě k mému životu a ke vztahu ke koním, tak tam dnes vidím věci, kterým se směji. Jezdí tam třeba v německém armádním boku, který se vyráběl v roce 1942 pro koně, který táhly děla apod. Dnes už si produkce na to berou historiky a snaží se maximálně precizně dodržovat, co v té době bylo. Když kluci točili v Maroku Gladiátora, muselo všechno perfektně sedět. Dříve divák ani nepoznal, co tam patří a co ne, ale dnes už se v tom lidi vyznají. Někdo se zajímá o hrady, zámky, další o zbraně či kostýmy.“

■  Češi jsou vyhlášení kaskadéři, tak se o jejich práci občas píše a mluví, nicméně i tak jsou poměrně zapomínanou součástí filmů...

„Tak to si říkám celá léta, co v této branži funguji, že by kaskadéři měli dostat nějaký zvláštní vstup do televize a večerních programů, mít vlastní časopis nebo něco takového. Je mi trochu líto, když skončí film, kaskadéři se převléknou, odevzdají kostýmy a nic. Produkce, režisér a herci slíznou veškerou smetanu a přitom jsou někteří herci tak neuvěřitelně přiblblí, že to kolikrát není možný... Rovněž jsou herci perfekcionalisti a opravdoví machři, nadaní rozumově i pohybově. Kaskadéři jsou nedocenění.“
 

■  Nedocenění jste i proto, že vaše práce je velice nebezpečná. Jaké zážitky máte z tohoto pohledu? „Speciálně pro mě jsou nejhorší pády z výšky. Dělám koně od čtrnácti let a jezdil jsem hodně aktivně, jeden čas dokonce sedm koní denně. Obsedal jsem polodivoké koně, takže jsem se na tom dost ´vybouchal´, kůň se mnou proběhl např. dřevěnou stěnou a měl jsem obrovský množství úrazů, zlomenin, pohmožděnin, ale nemám rád pády z výšek. Ale jako koňaři je naštěstí neděláme, máme pády s koňmi a z koní.
Nejhorší je natáčení střetu armád, i když se tohle skoro ve všech filmech klonuje. Máte třeba dvacet koní, padesát kaskadérů pozemáků, sto lidí z komparsu a celá armáda běží s kopce a dole mají střet. Řekne se stop, všichni se vrátí zpátky, posunou se o kus dál a jedou znovu. Akorát se promíchají koně a lidi, střetávají se jiné páry v jiných časových dimenzích. Nakonec celou louku takto naklonují a ve filmu je z toho tisícihlavá armáda, která se řítí z lesa na nepřítele.
Teď jsem na natáčení filmu Poslední legie dostal ohromného ryzáka Alibabu - krásný červený kůň, ale byl poprvé na natáčení. Dali ho mně, abych si ho vychutnal. Jenomže se točil právě takový střet armád, přičemž jsme jeli z velmi prudkého kopce dolů. Koní tam bylo asi patnáct, kaskadérů - šermířů asi sto a dole zhruba čtyři sta komparsistů. Jak se řeklo ´akce´, tak Alibaba skočil vyloženě do nebe a vyhodil nohy, jenže jak to bylo ve svahu, tak aby to ustál, musel běžet po předních. Nemohl to vyrovnat a to je něco šílenýho, když se v takový lavině ženete s koněm, který se pořádně nedá ovládat, před vámi padají lidi, který jsou jako střelený šípem, před vámi padá jeden kůň, z boku druhý kůň, do toho vás má v daný okamžik někdo srazit z koně atd. Není to jednoduché si všechno ohlídat, takže skoro při každém takovémto filmu se někomu stane úraz. Naštěstí se zatím nic vážného nestalo.“

■  Kdy jste dostal nejvíce do těla?

„Nejvíc jsem se omlátil při rodeu, ale to k filmování nepatří. Při filmu byla nejhorší reklama na sušenky Hanuta, kdy jsem padal v trysku do příkopu v Prachovských skalách na tvrdé skalnaté podloží. Ukradl jsem D´Artagnanovi a Aramisi princeznu, ta mi při cvalu vytáhla meč a s ním mě srazila z koně. Padal jsem dolů, kde jsem měl připravenou žíněnku a krabice. Měl jsem ale dlouhé boty do špičky jako mají Turkové, takže mi vždy uvízly ve třmenu, popotáhlo mě to při skoku z koně dál a krabice jsem nikdy netrefil... Padal jsem natvrdo bez chráničů na skálu a týden jsem nemohl sednout do auta.“
 

■  Kromě pádů z koní a s koňmi projíždíte ohněm. Jaký je v tom trik?

„Když se dělá menší ukázka, tak se kůň poleje vodou, houbou se mu namočí břicho a tlama. To ho dostatečně ochrání. Filmování je o něčem jiném. Tam je kůň potažen zvláštním filmem, který není vidět, takže se mu oheň nedostane přímo na srst. Může třeba hořet a cválat, ale necítí to. Horší je, že to sviští a toho se koně hodně bojí. Je potřeba to s nimi cvičit a učit je zvykat si. Když mu jezdec směřuje hlavu dopředu a kůň cválá a hoří, tak plamen za sebou nevnímá. Jinak se používá speciální nehořlavý plášť. S praskavým zvukem je problém i v případě loučí. Také trvá, než si kůň zvykne.“
 

■  Zažil jste při natáčení nějakou extrémní situaci s ohněm?
„Před dvěma lety jsem zažil největší oheň, a to na Barrandově při natáčení zmíněných bratří Grimmů. Dělal jsem tam hlavního dabla herci Petersu Stonemanovi, který hraje Cavaldiho, a ještě jezdce v armádě. Při jedné scéně nás postavili asi osm s koňmi do řady. Metr a půl za námi jezdila na kolejnici kamera, do té nesměl nikdo vrazit, to je příšerně drahá záležitost. Před námi stál veliký, uměle vysázený les. Byl tam už tři měsíce a stromy už osychaly, do toho byl zemí pomocí trubek natažen přívod napalmu. Les prolili vydatně benzínem, pak to zapálili a během dvou minut stromy lítaly do výšky - byl to neskutečný žár. Asi pět metrů před námi byli kaskadéři - pěšáci, kteří křoviska zapálili loučemi a pak napochodovali zpátky před nás. Když jsme potom byli v kostymérce, tak z toho žáru měli puchýře na obličeji... Všichni včetně koní jsme si prožili obrovský žár. Museli se vybrat koně, který se nebudou hýbat. Můj kůň se ani nehnul, jenom zíral a já s ním. Scéna se nedala opakovat, tak ji zabíralo několik kamer, ale i tak jsem se hrozně bál, aby koně nezačali třeštit.“

■  Příhody z natáčení jsou vděčné téma - jistě jich máte více...

„Můžu zůstat u stejného filmu. Ještě tam byl záběr, kvůli němuž se pustily ohromný dvoumetrový větráky. To pak do kilometru neslyšíte vlastní slovo. Do toho se pouští kouř, který se rozmetá po okolí jako mlha. Točila se scéna zkázy, zničení, zmatku, jak všechno lítá... Stáli jsme od větráků takových deset metrů. Mezi námi byly vojenské stany, které lítaly, byť byly přikolíkované. Koně zděšený, jezdci padali, bylo to strašný. Martin Hanuš měl vedle mě padnout s koněm a já se od něj otočit a mezi stany projet pryč. Jenže jinej kluk tam padnul s koněm taky a neměl jsem najednou kudy, protože proti nám byl stan vysoký asi jako my. Kůň měl před sebou překážku a chtěl utéct z toho zmatku a rachotu, tak se rozhodl, že to skočí z místa. Odhodlal se k obrovskýmu skoku do výšky a opravdu ten stan přeskočil. Ale jak jsme na druhé straně dopadli, tak mi z hlavy spadla helma s chocholem, vypadla mi šavle, praskly mi kalhoty, spadnul ze mě kyrys (brnění na hrudi a zádech - pozn. red.), který se mi rozepnul, knír mi upadl a byl jsem jako skoro nahatý, takže měli pak dost práce mě zase dát dohromady.“
 

■  Vy jste dokonce o filmových koních napsal knihu...
„Ano, napsal jsem dvě knihy a připravenou mám třetí. První se jmenuje Když zvoní podkovy koní, což je vlastně moje autobiografie, jak jsem se dostal ke koním, první závody, legrace i strasti, ponaučení a rady, jakých chyb by se lidé měli při práci s koňmi vyvarovat. Druhá knížka je pojednání o filmových koních, jak se učí padat, lehat, projíždět ohněm, skákat skrz sklo...“

■  Jak se skáče skrz sklo?

„To je takzvané cukrové sklo, které vypadá jako pravé, ale nepořeže ani nepadne koni do očí. To jsou věci, s kterými člověk přijde do styku až s natáčením.“
 

■  Přesuňme se od filmu k rodeu, jež jste zmínil. Na jaké úrovni jste ho provozoval nebo provozujete?

„S rodeem jsem začínal a skončil jsem s ním vloni. Vždy jsem ale upřednostňoval filmování, čímž jsem přicházel o možnost uspět na závodech v rodeu. Když se jede třeba mistrovství republiky, tak se koná několik závodů a při každém jde o body. Jakmile na nějakém závodě chybíte, už přicházíte o možnost získat další body. Dělal jsem to hlavně pro radost, ale v roce 2002 jsem poprvé v životě odjel všechna rodea a stal jsem se mistrem republiky. Vždy jsem však skončil v první desítce nebo spíše v první pětce v republice. Třikrát jsem skončil jako ´OLL Around Champion´ a poměrně často jsem skončil závod na třetí nebo druhé příčce.“
 

■  Vaše aktivity se do jednoho rozhovoru stěží vejdou - vy navíc děláte bojové sporty. Co vás k nim přivedlo?

„Jeden čas jsem bydlel v Praze a dělal na Slávii plavčíka. Se mnou tam byl Roman Hladík, který se učil kung-fu v zahraničí, konkrétně v poslední době u mistra v Hongkongu. Chtěl ode mě naučit posilování a já se zase domluvil s ním, že mě naučí kung-fu. Nakonec jsme utvořili partu pěti lidí, jenomže mě to pořád táhlo k těm koním, takže jsem utíkal do sedla. Kluci se tomu věnovali víc jak já a mají pěkné výsledky. Mirek Sobotka se stal mistrem Evropy v kick boxu a má svoji školu, Ríša Gonzor je mistr světa v předvedení kuenu, věnoval se wu-šu a dělá rozhodčího pro box a kick box, je to zkrátka špička. Dostal jsem tedy perfektní základ, akorát že jsem se rozdvojil a nemohl s nimi jezdit do zahraničí na soutěže atd., táhlo mě to spíše ke koním.“
 

■  Bojová umění jste ale neopustil a dokonce jste zahájil jejich výuku v Sedlčanech...

„Začal jsem tu v květnu školu a postavil jsem ji na třech základních kamenech. Jednak je to šaolinský styl, potom jsem začal učit kick-box a sebeobranu, kde je hodně z nidžidsu a musada - takový výňatek z aplikačních věcí, kdy útočníka eliminujete, vezmete mu zbraň, zajistíte ho a tím to končí. Těžko se o tom vypráví, chce to vidět.“
 

■  Učit se bojová umění a užívat je v praxi, to je veliký rozdíl. Použil jste ve vašem životě tyto dovednosti?

„Používal jsem je pořád, protože jsem v Praze dělal sedm let vyhazovače - v podnicích jako Mars, U Holubů, Superlight a také jsem byl několik let vyhazovačem v jednom hříšném domě. Tam jsem teprve v praxi pochopil, co se člověk učí. Praxe dá člověku hodně a tam byla možnost praxe veliká. Momentálně jsem se dal také na masáže, neboť jako masér jsem se mnoho let živil.“

OSOBNOSTI POZITIVNÍCH NOVIN

	Plk. JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D.
	Zdeněk Pošíval
	Miloslav Švandrlík
	Jaroslav Vízner
	Ladislav Gerendáš
	Jitka Molavcová
	Blanka Kubešová
	Stanislav Motl

Další autoři »