Favorité Heleny Procházkové

Rubrika: Publicistika – Doporučení

V této rubrice vám každý týden představí jeden z autorů PN svých pět FAVORITŮ mezi články, které byly uveřejněny v Pozitivních novinách. Pod pojmem FAVORIT je míněn příspěvek, který dotyčného nejvíce oslovil, hovoří mu z duše a k němuž se rád a často vrací. Na konci této stránky má pak každý autor možnost uvést svou POZNÁMKU POD ČAROU, aby mohl tento nelehký úkol (tj. vybrat jen pět nejlepších) "uvést na správnou míru". 

                                       ►   FAVORITÉ - OBSAH   ◄
51. týden
2006
Dnes vám své  FAVORITY představuje 

Helena Procházková

autorka Pozitivních novin
Vladislav Neužil   Krocan
Můj příběh se odehrál na konci druhé světové války v době okupace,  kdy Čechy a Morava byly součástí Velkoněmecké říše. Psal se r. 1944. Němci prohrávali a českému národu se žilo dosti bídně. Mladší generace zná tuto dobu většinou pouze z vyprávění svých babiček a dědečků, kteří tuto dobu prožívali jako děti. Jídlo, oblečení a  boty  byly pouze na jakési poukázky, které dostávaly rodiny podle počtu rodinných příslušníků. Většině lidí to ale nestačilo a tak se každá rodina snažila získat tyto nejnutnější potřeby ještě jinými způsoby. Ovšem získat třeba jídlo nelegálním způsobem bylo spojeno s velkým rizikem. Němci za to zavírali do kriminálu a bylo i nebezpečí, že přistižený člověk bude obviněn z ohrožení hospodářství, a pak hrozila deportace do koncentračního tábora.
CELÝ ČLÁNEK
Jakub Hein  Nemluv a jdi dál!
Mám dluh. Panu Volfovi a paní Moosové poděkovat, že si všimli mé „ranné“ tvorby (Mám na to boty) a ocenili ji tak nadměrně,  až jsem poněkud znejistěl, jestli tolik uznání patří mně. Je to tak, že mi už není ani osm, ani třináct, kdy jsem byl značně psavý, ale na jaře mi bude dvacet a píšu stále méně, rozhodně méně úspěšně. Tak se mi to aspoň jeví. Takže jsem se ocitl ve zvláštní situaci, kdy pan Václav Židek přesvědčil moji matku, aby přesvědčila mě, že mám vydat své výtvory. To jsem učinil a nyní tedy zažil ocenění, které bych asi neuměl vstřebat v době, kdy jsem dostával v různých literárních soutěžích diplomy, ale nikdo se mnou nebavil o tom, co píšu a proč a jak. Prostě mi jen šoupli cenu, k tomu třeba plyšový banán nebo dva díly z trilogie Hry na prázdniny a vyslechl jsem si za odměnu v Národním domě na Vinohradech v osobním přednesu slavného spisovatele sugestivní scénu z jeho připravované knihy, popisující orální sex.
CELÝ ČLÁNEK
Vlastimil Marek  Zvoneček a domeček
Jak začít žít pozitivně? Většinou stačí úmysl a pak maličkost: například pořídit si zvonek, nebo zvoneček, nebo umístit někam do klidného (nebo k tomu účelu určenému) rohu židli. Hned vysvětlím.

Zvoneček poslouží ke chválení. Pochvalami se v tomto kraji setsakra šetří. Co takhle pochválit se sám? A začít chválit i jiné kolem? Samozřejmě, zvláště pro muže je představa, že někoho (a nedejbůh ženskou) veřejně chválí, téměř z říše sci-fi. Ale i ženy u nás zapomněly chválit. Jenže chválit můžete i neverbálně.
Nedávno jsme s kolegou přednášeli pro bankovní asistentky jedné nejmenované nejrozšířenější české banky. Poté, co jsme je různými hrami a zadáními (např. také pomalou chůzí na stráni jednoho valašského kopce) poněkud uvolnili, vymýšleli jsme společně, co by se dalo teď hned, okamžitě, v pobočkách spořitelny změnit, aby se tam nejen klienti, ale i zaměstnanci cítili dobře
CELÝ ČLÁNEK
POUTNÍK  Dárek
Vánoce se přiblížily na dohled a ke svému vrcholu spěje i předvánoční nakupování. Vybíráme, přebíráme, váháme, někteří shánějí cosi originálního, jiní, spoutáni zvykem a  tak trochu i pohodlností či případnou nechutí, kupují stále totéž – variace na dané téma. Ani nevím proč mě v této chvíli napadaly bačkory, přestože jsem je k Vánocům nikdy nedostal. Zážitek, o který bych se rád podělil, se odehrál před pěti lety.
Byl začátek prosince a já, veden dobrým úmyslem pomoci manželce ve shánění dárků, zašel do malého hračkářství, které bylo nově otevřeno. Za pultem se na mě usmívalo mladé a pohledné děvče, krámek byl plný všeho, po čem jen může dětské srdéčko zatoužit. Vonělo to tu novotou a františkem.
„Budete si přát?“ přivítala mě ochotně prodavačka.
„Víte, potřeboval bych dárek pro syna,“ odpověděl jsem a přitom se rozhlížel po nabízeném zboží. Zaujala mě vystavená sada Barbie panenek. Vypadaly pěkně a byly kupodivu i levné. Nebyly to ty pravé od Mattela, ale od nějaké ho pana Čonga nejspíš od Žluté řeky, ale třicet korun za kus, no, nekupte to?!
CELÝ ČLÁNEK
Jitka Stošická Galerie IN
    

CELÝ ČLÁNEK
 
 Helena Procházková:  Poznámka pod čarou
Když jsem dostala e-mail se žádostí o příspěvek do rubriky „Favorité“ byla jsem potěšena i poděšena zároveň (nebo poděšena a potěšena). Poděšena jsem byla, když jsem si představila to množství zajímavých textů, které jsem přečetla a tu spoustu, kterou jsem nestihla přečíst … a jak vybrat pět, které mne oslovily?  Jak vybrat pět a dalších deset.. patnáct odsunout ?  Potěšena jsem byla důvěrou „ve mne vkládanou“. Nuže, dobrá .. řekla jsem si a začala jsem si oživovat články, povídky, texty  a přemýšlela jsem, který z nich  ve mně zanechal nějaký dojem, ke kterému jsem se někdy ve vzpomínce vrátila.
 
Jako první to byla povídka Vladislava Neužila „Krocan“. Nad tím jsem nemusela přemýšlet, jen jsem vyhledala její číslo v obsahu. Jsem těsně poválečné dítě a tak ve vyprávění rodičů byly i vzpomínky na některé těžké chvíle. Při čtení povídky jsem se do toho obrazu vžila natolik, že jsem měla pocit, jako bych to všechno viděla a zažívala současně. I toho krocana jsem viděla pochodovat zabaleného v krabici… a spolu s tatínkem a malým Vládíkem jsem se taky smála. A náhle jsem se přistihla, že při  čtení jsem  skutečně po dlouhé době, sama v pokoji u počítače, nahlas smála. A byl to pro mne tehdy smích osvobozující. Uvědomila jsem si taky, že v tak těžké době jako byla válka, kdy malí hrdinové pomáhali své rodině sehnat obživu, dokázali i víc, dokázali žít současně život dítěte, ale i dospělého ochránce rodiny. Který z dnešních desetiletých chlapečků by tohle dokázal ?   

Povídka Jakuba Heina „Nemluv a jdi dál“ navazuje na jeho povídku „Mám na to boty“. Ta už ve Favoritech vybrána byla. Povídku – spíše vyznání úcty kouzelníkovi mezi tvůrci bot, jak Jakub pana Hrabánka nazývá- jsem vybrala ze dvou důvodů. Jednak se mi líbí jak živě Jakub vyjádřil své pocity, jak si i jako dítě všímal věcí,  které zdravý člověk sotva vypozoruje. Druhým důvodem je i osoba samotného pana Hrabánka. Toho jsem poznala jako člověka nevelkého vzrůstem, tichého vyjadřováním, ale jako člověka s velkým srdcem, jako člověka který na pravidelné dobročinné aukci pro jeden domov pro postižené děti vždy vydraží drobnosti za tisíce. Je to skutečně Člověk s velkým Č. Jakube, dík za tuto povídku.
 
Text Vlastimila Marka „Zvoneček a domeček“ jsem sem zařadila jako „jeden z…“ jeho textů, které nabízejí téma na přemýšlení, pomáhají podívat se na problémy běžného života z jiného úhlu, než který nám naše mnohdy unavená mysl umožňuje. Když jsme se  před několika lety v kurzu Dale Carnegie učili, jak chválit, uvědomila jsem si, že to opravdu neumíme, chtělo by se říct „ve škole jsme se to neučili…“ . Ale vlastně, nikdo nás to od dětství neučil. Víme co je špatně, víme co se nedělá a nesmí dělat, ale pochválit kolegyni účes a barvu vlasů, nebo si všimnout hezké  květiny u přepážky na úřadu (pokud tam je),  to nám nějak nejde přes rty. Není to snad proto, že ani našich nových brýlí, nebo dobře sladěných barev naší kanceláře si nikdo nevšimnul?  Po přečtení tohoto textu Vlastimila Marka si doma na zvonečky, které mi visí pod lampou, občas zazvoním a řeknu si „ tak tohle se ti holka zase povedlo…“.
 
Fotografie „Poutníka“  a jeho jméno je pro mne tajemné a v jistém slova smyslu provokující. Pohled na tvář bez očí se jménem, vyjadřujícím neosobní postavu, je pohled do tajemna. Ovšem vše platilo do té chvíle, než jsem si přečetla více jeho textů a myšlenek. Teď je pro mne fantomem, dobrým Fantomem s možná trochu smutným srdíčkem. Jeho fotografie mě už neprovokuje.  Vybrala jsem Poutníkovu povídku „Dárek“, i když už ve Favoritech jednou publikována byla. Zaslouží si to. Blíží se vánoce a jistě budeme chtít udělat radost svým milým. Poutníkova povídka nabízí úplně jiný pohled na „dárkové šílení“. Umění udělat radost těm nejslabším, schopnost vidět jejich svět jejich očima, to je dar. Je to dar, který je dán jen někomu. Slabí si zaslouží  radost a jejich rodiče si zaslouží naši úctu.
 
Nakonec trochu poezie. Galerie IN je takové letmé pohlazení krásna. Do Favoritů jsem vybrala  Podzim (138) , Zrození (074),  Únavou (124) a Žabí (083). Tyto verše a jejich spojení  s obrazem se mi velice líbí. Galerií IN se často procházím a hledám tam jiskřičky radosti, krásy a pohlazení.

          Chcete se seznámit s FAVORITY dalších osobností spojených s Pozitivními novinami?
                                        ►   FAVORITÉ - OBSAH   ◄

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 23. 12. 2006.