Helena Procházková: Vzpomínky na Jindřicha Jindráka (3)

Rubrika: Publicistika – Co je psáno...

„Dcera Helena, povoláním batole.“

Probírám se nejzazšími vzpomínkami na Jindřicha Jindráka. Do široké rodiny s tímto vzácným člověkem jsem se přivdala před 37 lety a získala jsem tak i neteře Helenku a Markétku. Na fotografii z dětství byla Helenka otisk mámy a Markétka, jako by Jindrovi z oka vypadla. Poznala jsem je jako malá děvčátka. Teď už mají každá svůj dospělý život, ale pro mě budou pořád Helenka a Markétka. Starší ze sester, Helena Jindráková pracuje v Nadaci Český hudební fond a mladší, Markéta Měřinská učí češtinu a hudební výchovu na střední odborné škole.
K přípravě dalšího pokračování vzpomínek jsem se sešla s oběma sestrami a společně jsme si vybavovaly okamžiky, které jsme spolu zažily, ale dozvídala jsem se i příhody, o kterých jsem neměla tušení. Moje první vzpomínky na obě sestry byly z mé svatby. Pravda je, že v té době jsem je vnímala jen jako dvě děvčátka, která se pohybovala mezi ostatní rodinou. Postupně jsme se více sžily a teď jsme jedna širší rodina. 
 

Helenko a Markétko, já jsem vás poprvé víc poznala v Bulharsku na Nesebaru, asi rok po našem prvním setkání na svatbě. Na dny u moře mám několik vzpomínek. Jedna z nich je vůně a chuť polévky z mušlí, kterou tam váš táta vařil. Abych pravdu řekla, moc dalších vzpomínek na to tu dovolenou nemám.

Markéta MěřínskáMarkéta: Z toho si nic nedělej, nám se jednotlivé pobyty na Nesebaru také slévají, protože jsme tam byli mnohokrát. Dovolené u moře, s celou rozvětvenou rodinou skončily až s koupí naší chalupy. Já jsem v té době byla úplně malá holka, takže jsem si spíš hrála s dcerou našich bulharských domácích, nebo jsem se pod tátovým dohledem učila plavat a potápět. Ale přece, mám jednu dosud živou úsměvnou vzpomínku. Byla jsem moc spokojená, když se mi podařilo tátu donutit, aby vyhrabal přibližně metrovou díru v písku na pláži. Vysvětloval mi tehdy, co je to spodní voda a já jsem se těšila, že uprostřed pláže budeme mít jezírko, kde bude vzlínat voda z moře. Helena JindrákováTáta hrabal a hrabal, ale písek byl pořád suchý a táta špačkoval. Já, pětiletý umíněný špunt, jsem ho otravovala, že chci tu vodu vidět. Dodnes si pamatuju, jak nadšená jsem byla, když se konečně voda objevila. Táta byl fantastický.
Helena: A taky jsme chodili lovit škeble, které jsme pak vařili, táta dělal „Midí polívku“. Bulhaři těm mušlím, které vypadají jako slávky, říkali „midi“. Nebo jsme často ráno na pláži sbírali krevetky a lovili jsme malé rybičky. Ty rybičky jsme nejedli, zase jsme je pouštěli do moře. Jednou jsme dokonce jeli chytat ryby na lodičce.
M: ... no a mě jste tam nevzali, protože jsem byla malá, a já jsem ti záviděla, že můžeš na moře a já ne.
Ale zase jsem mohla chodit pro upečený oběd do furny...

Proboha, co to je, na to si nepamatuju.

M: To byla veřejná pec, kde si místní pekli chleba, ale mohla sis tam nechat upéct vlastně cokoliv. Takže ráno maminka nakrájela do pekáče brambory, zeleninu, maso, prostě co jí zrovna padlo pod ruku. Cestou na pláž jsme pekáč odevzdali a dostali jsme dřevěnou placičku s číslem. V poledne jsem já, jako „jediný zodpovědný člověk“, s tím číslem a patnácti stotinkami došla pro pekáč. To byla vůně! A já jsem se cítila taková velká, důležitá, skoro dospělá.

No, to jsi byla moudrá holčička, když tě pověřovali takovými „úkoly“.

M: ... ale vůbec jsem nebyla moudrá. Třeba - s Rosicou jsme lezly na velký fíkovník. Máma byla strachy bez sebe, ale táta nám jen suše poradil, abychom příště fíky trhaly z kamenné zdi dvora. Jednak to bude bezpečnější a taky nepolámeme stromu větve.

Mluvili jste o rybičkách a mušlích, já si pamatuju jak Jindra obdivoval ještěrky - gekonky , které lezly po stěně venkovní kuchyně, kde jsme sedávali.

H: Táta měl moc rád přírodu. Už jako kluk ve skautu lovil cvrčky do dřevěné krabičky, kterou si udělal, měl tehdy doma i bource morušového, kterému nosil z druhého konce Strakonic čerstvé listy moruše. Vyprávěl nám, jak se mu ten bourec zakuklil. Jak to s tou kuklou bylo dál, to už nevím. Často, když jdu po lese, a vidím nějakou kytku, proběhne mi hlavou myšlenka - „Co je to za kytku?... a táta tu už není, abych se ho zeptala...“.
M: I já díky tátovi znám spoustu kytiček, zvířat a ptáků. Až se někdy sama divím, kolik mi toho v paměti zůstalo. Na tátovu loveckou vášeň mám hodně vzpomínek.
Jednou večer nám na chalupě do kuchyně otevřeným oknem vletěl netopýr. Já jsem seděla nahoře na peci, dívala jsem se na televizi. Ten netopýr zmateně poletoval po kuchyni, bylo to úplně jako nálety . Já jsem řvala téměř ultrazvukem a táta mě okřikoval: „Neřvi, ať ho nevyplašíš, já si ho chci prohlédnout“. Jo, jo, to byl náš tatínek. Jindy zas chtěl, abych lovila ropuchu, ale dal mi aspoň rukavice, abych neměla puchýře. A jednou, to už jsem byla vdaná, mě zase nutil sáhnout do hluboké škvíry mezi kameny v hrázi rybníka, protože tam byl rak. A tak jsem šmátrala mezi kameny, druhou rukou jsem držela roční dcerku a doufala jsem, že dřív, než ji utopím, zakousne se mi račí klepeto do prstu a tatínkovu prosbu splním .

No, to bylo asi hodně napínavé, nevím, jak bych v té chvíli reagovala já.

M: On měl vůbec vzácný talent mě děsit a měl dětinskou radost, když se mu podařilo nás pořádně vystrašit. Jednou, bylo to v horkém létě, měla jsem šaty na ramínka, a najednou se za mnou odkudsi vynořila ruka a na nahé rameno mi položila něco ledového. Byl to plátek aspiku ze šunkového závitku. Tatínek se radoval ještě tři dny, jak mě hezky polekal.

Dovedu si to představit. Když jsem viděla v televizi „Takovou normální rodinku“, často jsem si na návštěvy u vás vzpomněla. Takhle to vypadá, že Jindra byl samá legrácka, ale uvědomovaly jste si, že je to výborný zpěvák, vysokoškolský učitel?

H: Ano, samozřejmě, tatínkova profese mě přivedla k hudbě. Když mi bylo asi šestnáct, byla jsem v divadle na opeře i třikrát týdně. Když vyučoval na konzervatoři, chodila jsem na studentská představení. Byla bych ráda v jeho profesi pokračovala. Táta mi ale bohužel řekl, že na sólovou dráhu nemám hlas. Dodnes alespoň zpívám v amatérském pěveckém sboru Iuventus paedagogica a u muziky jsem svým způsobem zůstala i ve svém zaměstnání.
M: Tahle touha byla společná nám oběma. Táta byl mým učitelem zpěvu. Skoro celou dobu mého studia na pedagogické fakultě mě připravoval na soutěže a chodila jsem k němu na hodiny na AMU. Zařadil si mě do rozvrhu hodin svých žáků.

A sólově zpíváš pořád ?

M: Ve škole samozřejmě, předzpívávám při hodinách, ale opravdové sólo si občas zazpívám v pěveckém sboru Resonance. Obě bez zpěvu nemůžeme být.

Jak jste tátu viděly jako umělce?

H: To jsme příliš nevnímaly. Byl to pro mě prostě táta, který je na jevišti. Ale byla jsem si samozřejmě vědoma toho, že toho hodně umí a že to, co vytváří na jevišti je nádherná věc. Nejen že krásně zpíval, ale jeho postavy byly opravdové.
M: Táta byl vůbec skvělý. Teprve později jsme si uvědomovaly, jaký je to nesmírně chytrý člověk s obrovským rozhledem. Dokázal mi odpovědět snad na jakoukoliv otázku. Uměl latinu a několik světových jazyků. Mluvil francouzsky, německy a domluvil se i italsky a asi i rusky (ale ruštinu neměl moc rád). Jednou jsem se ho snažila nachytat a přinesla jsem mu text sborové skladby ve staré švédštině. Chvíli se na něj díval a povídá: „To je nějaký církevní text“ a zhruba mi řekl jeho obsah. Když jsem se ho ptala: „Jak to proboha víš?“ odpověděl: „To je jednoduché, vždyť to vychází z latiny“
H: Táta překládal i písňové texty, Když připravoval recitál a text písně mu nevyhovoval, přeložil si ho z originálu znovu a recitály uváděl ve svých překladech. I náš sbormistr ho několikrát požádal o překlad renezančních madrigalů a jiných písní.
M: Ale kde naopak úplně selhával, byla například administrativa. Máma vzpomíná, že když nastupoval do Národního divadla a měl vyplnit kádrový dotazník, do kolonky „Děti - povolání“ vyplnil: „Dcera Helena, povoláním batole.“
Nebo ho jednou pověřili zapisováním průběhu jednání schůzí ROH a maminka pak po večerech z jeho často nesmyslných poznámek a obrázků vyráběla použitelné zápisy. Že jí to dalo spoustu práce je nejlépe vidět na jednom z jeho zápisů, který si schovala. Na malém papíru je nakreslené prasátko s klasicistní parukou na hlavě a u toho čtyřverší ve slovenštině:
Rochňu, rochňu, rochňu,
kúpím si parochňu.
Vrav, vrav, vrav,
budem pekný brav.

... šprýmař...

H: Vlastně, až když je člověk dospělý, uvědomuje si, jak fantastický člověk táta byl. Na jednu stranu byl samá legrace, na druhou stranu nás toho spoustu naučil. Ukázal nám, že svět je barevný, že je spousta věcí, které můžeme vidět a že celý život je co obdivovat a co nového se učit. To je velký dar, který nám zbyl. 

Foto © archiv rodiny Jindrákovy

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 21. 12. 2007.