| JAK TO VIDĚL PAN DALE CARNEGIE?
Tak jsme se po více jak čtrnácti dnech s Vlastou Korbovou opět sešly u počítače a sklenice studeného čaje. Tentokrát skutečně hodně vychlazeného s kostkami ledu. V tomhle vedru to ani jinak nejde. Budeme tedy pokračovat v načatém rozhovoru.
Před pár dny jsem otevřela starý manuál z DCC. Dělali jsme si v něm poznámky podle probíraného tématu, přípravu na příští lekce, nebo jen své postřehy. Několik let jsem se k nim nevracela. Jedna z prvních otázek manuálu byla – „Proč jsem se přihlásil do tohoto kurzu?“ a moje tehdejší odpověď – „Chci se naučit čekat od lidí to dobré a ne jen špatné jako dosud.“ Svými tehdejšími myšlenkami a poznámkami jsem se probírala až k té poslední - k přípravě na závěrečnou promluvu na téma stanovení cílů do budoucna. „1/Uvědomit si svou cenu, nebát se říct svůj názor a jasně formulovat myšlenky. 2/ Nezapomenout na pravidla řešení problému – pojmenovat problém – uvědomit si jeho příčinu – najít možná řešení – vybrat nejlepší z nich. 3/ Při očekávání potíží si říct – co nejhoršího se může stát, na to se připravit a nebát se toho.“
V jednom z textů poslední lekce manuálu jsem si tehdy zatrhla věty: „…Co když upadnete a pořádně se jednou, dvakrát vyválíte ve špíně? Znovu se postavte na nohy! Nikdy se nebojte pádů!“ Tato slova mi někde v podvědomí zůstala a pomohla mi přenést se přes různé nesnáze, které se mi postavily do cesty.
Až mnohem později jsem si uvědomila, že je to, jako bych se naučila ovládat něco, co celý život mám, ale nevím o tom, jako bych se naučila používat dovednosti, které jsou vlastně úplnou samozřejmostí, jen jsem o nich nevěděla. Jako bych dříve používala ruce, ale teď jsem se naučila používat i jednotlivé prsty.
Někdy se člověk má v myšlenkách vrátit o pár let zpátky, aby si uvědomil, co má, co umí a co se za tu dobu změnilo.
 • Vlasto, ty asi znáš manuál zpaměti, ale vrátila ses někdy ke svému prvnímu manuálu a ke svým tehdejším poznámkám? Našla bys v nich něco zajímavého?
Přiznám se, že jsem do něj občas nahlédla, ale spíš pro zajímavost a sentimentální vzpomínku na nádhernou atmosféru našeho setkávání po dobu tří měsíců jednou týdně večer. Těch manuálů mám totiž za dobu mého působení v Dale Carnegie už hodně, jsou i z ostatních kurzů a zabírají celou polici v knihovně. Je to proto, že základní filozofie a metoda kurzů se sice nemění, ale k dílčím úpravám dochází nejméně jednou za tři roky. Já sama mám nejraději poslední verzi Dale Carnegie Course. V jeho úvodu se s účastníky zabýváme jejich životní vizí.
• Jak bys stručně formulovala základní filozofii Carnegieho kurzů?
Vycházejí z pravidel, která pan Carnegie, jak on sám říká, odkoukal ze života a čerpal z myšlenek a zkušeností největších osobností historie. Ve svých knihách vždy uvádí zajímavé příběhy lidí, na kterých ukazuje, jak vyřešili své, někdy velni těžké, problémy. Zpracoval vlastně takovou, na první pohled jednoduchou, „kuchařku“ pro jednání s lidmi. Podstatné je to, že tyto zásady si účastník kurzu nejen přečte nebo vyslechne, ale zároveň slíbí celé skupině, že je ve svém reálném životě uplatní. Sám si vybere to z pravidel, které považuje pro sebe za důležité ke zlepšení vztahů, komunikace, vůdčích dovedností, nebo aby se zbavil stresu. O výsledcích své snahy pak referuje v některé z následujících lekcí. Vypadá to jednoduše, ale není to snadné. Člověk se musí poprat sám se sebou, s neochotou zkoušet něco nového, se strachem, jak to dopadne a co tomu řeknou ostatní kolegové v kurzu, až bude vyprávět o své zkušenosti. Je tak donucen zamyslet se nad sebou a „vykopnout se ze své zóny pohodlí“. Zároveň je pro každého inspirující slyšet autentické příběhy ostatních. Uvědomuje si, že není sám, kdo má problémy v jednání s lidmi a taky sám se sebou.
• Dale Carnegie žil mezi lety 1888 a 1955. Narodil se na farmě v Missouri. Kurzy vedl od roku 1912 a jeho první kniha How to Win Friends and Influence People byla publikována v roce 1936. Tuto a mnoho dalších informací je možno nalézt na internetu. Rady pana Carnegieho nejsou závislé na letopočtu. Týkají se obecného života, komunikace a mezilidských vztahů a nepodléhají módním trendům, nejsou ani ovlivněny technickým rozvojem společnosti.
To je pravda, zabývá se postoji člověka a jeho dovednostmi v jednání s ostatními. K těm postojům patří například sebedůvěra a pozitivní myšlení. Tomu se dá naučit. Pro Čechy to zní neuvěřitelně, máme v sobě zakódované negativistické postoje a americké „be happy“ nám připadá směšné. Jenže jde o to, s čím se lépe žije. Carnegie je považován za jednoho z otců amerického pozitivizmu. Svými knihami a kurzy ovlivnil přístup lidí k sobě navzájem i postoj každého k sobě samotnému. S těmito myšlenkami vyrůstalo několik generací, byly vštěpovány dětem na školách, jeho zásady se používají i v americké armádě. Tak se tento vzorec pozitivního jednání dostal do podvědomí lidí. My si často myslíme, že jsme velmi chytří, když už dopředu víme, že něco nejspíš nedopadne dobře a vůbec si neuvědomujeme, že tímhle postojem si zamezujeme splnění svého cíle a v další fázi si tím způsobujeme poškození zdraví. To máš jako kdyby se běžec postavil na start své dráhy s tou myšlenkou, že stejně k cíli nedoběhne, ten skutečně má malou šanci zvítězit. A když to převedeš do života – kolik jen je depresí z toho, že člověk nedokázal to, co si sám předsevzal, třeba jen proto, že si nevěřil. Nevěřil tomu, že dokáže „doběhnout do svého cíle“.
• Ano, s mnoha takovými lidmi jsem se v práci lékaře setkala. Byli zatrpklí a nemocní, pohybovali se v jakémsi bludném kruhu, který sami nedokázali rozetnout a jejich psychické problémy se projevily v onemocnění těla. Ani nemusí být na první pohled patrné, že za bolestí žaludku nebo srdce jsou vlastně domácí neshody, neschopnost domluvit se s partnerem nebo dětmi.
Před zahájením kurzu děláme s účastníky tak zvané interview, kde jim vysvětlujeme, co je čeká, na čem budou pracovat a jaká je metoda. Zároveň se snažíme zjistit, co oni očekávají. Nad touto otázkou lidé většinou dlouho přemýšlejí a jejich přání bývají sice krásná, ale nekonkrétní. Například „chci být lepším člověkem“. Cítí, že potřebují něco změnit, ale nevědí co a jak. Většina z nich získá odpověď během tří měsíců trvání kurzu. Je velmi zajímavé na závěr slyšet, co si uvědomili, co se jim podařilo a na čem budou ve svém životě dál pracovat, protože absolvováním kurzu to nekončí. Člověk dostane návod, získá první zkušenosti, ale změna návyků je tvrdá práce. Musí se zbavit zaběhlých stereotypů, a to zabere hodně času, jenže teď už ví, jak na to, a uvědomuje si, co chce dosáhnout. Vidí jasněji svůj cíl a věří, že k němu „doběhne“. A teď jsme u mého oblíbeného tématu – stanovení své osobní vize.
Často totiž rezignujeme na pozici tvůrce svého života a stáváme se obětí okolností. Mám ráda příběh o tom, jak by se cítili cestující v letadle, kdyby jim po startu kapitán letadla oznámil, že poletí ve výšce něco mezi pěti deseti tisíci kilometry, že se pokusí dodržet stanovenou rychlost, pokud najdou správný směr, tak se budou držet svého koridoru, a když se jim podaří najít letiště, tak přistanou v Londýně. Jak by ti bylo takovém letadle? Zvláštní je, že se tak často chováme. Naše plány jsou plné „pokud, když, kdyby“. Máme řadu dobrých úmyslů, ale víš, jak to s nimi dopadne. Schopnost žít s jasnou představou „kam směřuji“ vyžaduje odvahu, ale ve výsledku přináší méně problémů.
• Stejně si nemohu odpustit otázku, jestli je nějaký rozdíl mezi námi, kteří jsme v kurzu byli před třinácti lety, a dnešními účastníky? Přece jen my jsme většinou žili za socialismu a chtěli jsme ve svém životě něco zásadního změnit. Dnes dorůstá generace lidí, kteří mají úplně jiné životní zkušenosti, jejich představy jsou asi konkrétnější, už asi nemají problémy s nedostatkem sebevědomí, jako jsme většinou měli my. V čem jsou jiní?
Tak rozdíl je například v tom, že pokud se jedná o manažery, většinou už mají za sebou spoustu nejrůznějších školení a tréninků. Rozdíl je i ve skladbě profesní, často k nám přicházejí mladí lidé z oborů počítačových technologií. I věkově bych řekla, že se hranice posouvá k mladším ročníkům. Zatím co dříve padesátníci nebyli výjimkou, dnes už se s nimi tak často nesetkáváme. Pokud jde o to, co si chtějí v kurzu vyřešit, tak v tom nevidím zásadní rozdíl. Jde o základní dovednosti komunikační, vůdčí, o mezilidské vztahy a nakládání se stresem. Ani sebedůvěra není této generaci tak vlastní, jak by se na první pohled zdálo.
• No, ale to se pořád bavíme o jednom kurzu, o tom základním. Říkala jsi, že je pevně stanovena osnova a manuály kurzů. To jsou stejné pro všech 83 zemí? Také jsi říkala, že k vám přicházejí lidé poté, co absolvovali jiné kurzy. V čem je tedy rozdíl mezi „Carnegiovskou klasikou“ a ostatními kurzy?
Tak to ti povím příště...
další díly rozhovoru |
