Helena Procházková: Vzpomínky na Jindřicha Jindráka (1)

Rubrika: Publicistika – Co je psáno...

Příště už nebude nikdy

Na stanici Budějovická v metru nastupuji jen málokdy. Když ale někdy jedu po eskalátoru dolů, vybaví se mi vzpomínka stará asi 14 let. Tehdy jsem někam spěchala, stála jsem na eskalátoru směrem na nástupiště a zdálo se mi, že jede příliš pomalu.
Vtom jsem na schodech jedoucích proti mně viděla Jindru. Díval se zamyšleně jiným směrem a mně v tom spěchu hlavou proběhla myšlenka „Mohla bych na něj zavolat, vyjet za ním nahoru a prohodit pár slov, co je u nich nového, ….ale vždyť pospíchám a Jindra má asi starosti, třeba pospíchá taky…nebudu dělat rozruch a nebudu ho zdržovat, však se brzo uvidíme. Popovídáme si příště, při další rodinné oslavě, ta bude zanedlouho.“ Tehdy jsem nevěděla, že už žádné příště nebude.
Když jsem zjistila, že v Pozitivních novinách je zařazena nová rubrika o slavných osobnostech, věděla jsem, že sem chci o Jindřichu Jindrákovi napsat. Většinu života prožil za totality, byl to vynikající barytonista, neobyčejný člověk se vřelým srdcem.
Málokdy jsem v poslední době v rozhlase nebo televizi zachytila vysílání s jeho sametovým hlasem, který poznám po několika tónech. Je to velká škoda, že jeho nahrávky nejsou uveřejňovány častěji, že se o něm obecně ví dost málo.
Jindrův umělecký přínos já nejsem schopna hodnotit, ale byl taky táta, manžel, dědeček a švagr. Tak jsem ho poznala já. A právě z pohledu jeho rodiny, z pohledu, kterým ho divák v Národním divadle nebo na koncertu nikdy nemohl vidět, z toho pohledu bych ho chtěla představit. Jindřich Jindrák

Jindřich Jindrák byl můj švagr, manžel starší sestry mého muže. Narodil se 4.11.1931.
Nedovedu si ho vybavit jinak, než jako milé usměvavé a veselé sluníčko. Setkávala jsem se s ním na rodinných oslavách, jednou byly naše rodiny společně na dovolené v Bulharsku, nebo jsme byli na pár dnů u nich na chalupě v jižních Čechách.

Když jsme se zdravili při občasných rodinných setkáních, vždycky mě vítal slovy „Ahoj, moje nejmilejší švagrová“. Byla jsem jeho jediná švagrová, ale to oslovení bylo milé.
Na Jindru mám jen hezké a veselé vzpomínky. Některé vtípky a žertíky jsem slýchala jen u Jindrákových doma. Takový slovní ping pong narážek a zkomolenin jsem nikde jinde nezažila. A všechno bylo protkáno úsměvem a pohybem lidí a pejska po pokoji. Nikdy tam nebylo ticho a studeno. Pravda je, že jsem chvilkami jen stěží sledovala tok slov a žertů.
Můj manžel vzpomíná ze svého mládí na Jindrovo úsloví z dovolené v Tatrách. Když například autobus jel jinam než potřebovali, říkal: „To všetko ide smerom Tatrprčice“.
Chvilku jsem přemýšlela, co to mělo znamenat, ale ta věta má svou logiku. Takovou logiku měl jeho projev doma. Když jsme s manželem vzpomínali, jak bychom ho mohli my představit, shodli jsme se na jediné větě. Okázalost neměl rád, i když byl duší vznešený král. Na jevišti dokázal i v krátké roli představit velkou postavu a v písni promluvil srdcem.
Představení Jindřicha Jindráka jako významného umělce je shrnuto v bookletu k připravovanému CD z jeho významných árií. Požádala jsem autora textu, operního redaktora ČR3, stanice Vltava, Ivana Rumla o svolení k jeho zveřejnění a přikládám je:

Ivan Ruml: Jindřich Jindrák – barytonista, na kterého se nezapomíná

Zdravý lidový základ a neomylná muzikalita - tak by se dalo stručně charakterizovat pěvecké mistrovství Jindřicha Jindráka (1931-1993).
Bylo by to však pro úspěšnou kariéru málo, kdyby k nim v průběhu let nepřispěly neúnavná píle, umělecká sebereflexe a neustálé hledání dokonalejšího interpretačního tvaru. To vše pak svědčí o přirozené inteligenci, která se nespokojí pouze s tím, co člověk získal od Boha v podobě mimořádného talentu a vynikajících hlasových dispozic.
Skutečným umělcem se pěvec stává teprve tehdy, pokud tyto předpoklady zušlechťuje. Posluchači proto dodnes na Jindřicha Jindráka vděčně vzpomínají a stále se vracejí k jeho dokonalým nahrávkám domácího i světového repertoáru.
Svou přirozenou uměleckou intuicí byl barytonista Jindřich Jindrák předurčen pro role smetanovské, které, ač se zdají být na první pohled jednoduché, jsou ve skutečnosti velkou pěveckou i hereckou školou, a chcete-li i zkouškou, především ve smyslu své mnohotvárnosti.
V knize Pěvci Národního divadla charakterizuje Emanuel Kopecký Jindrákovu smetanovskou interpretaci těmito slovy:
„V každé z těch postav je zřejmé jejich niterné pochopení, smysl pro smetanovsky pojatou vřelost, vyrovnanost i dramatický podtext, jímž pěvec dokáže všechny své role zřetelně odlišit. Přestože tyto postavy nepřepíná dramatickou afektovaností ani scénickým heroismem, daří se mu na jevišti vytvořit dokonalý majestát krále Vladislava i Přemysla ze Stadic, zatímco jeho Krušina vyznívá jako typická figura českého venkova s onou dobráckou tvářností, s hlubokomyslným selským rozumem a přímočarostí: pěvec jako by tu vzpomněl na všechny ty pantatíky ze svého rodného Strakonicka, postavičky, které v jeho podání znovu oží-vají i na jevišti za zvuků Smetanovy hudby. Stejně upřímný je také jeho Tomeš z Hubičky“.

Jindřich Jindrák se narodil ve Strakonicích 4. listopadu 1931. Otec stejného jména byl školeným zpěvákem a sbormistrem místního pěveckého spolku Zvon. Matka Vlasta byla amatérskou zpěvačkou a divadelní ochotnicí. Jindrák tedy žil od dětství v rodinném prostředí, které příznivě ovlivňovalo jeho zvýšený zájem o hudbu i herectví. Naučil se hrát na řadu hudebních nástrojů.
Jako zpěvák a tanečník působil ve strakonickém Prácheňském souboru písní a tanců, kde se v krátké době také naučil hrát na dudy. S vynikajícím znalcem dudácké hry a mnohaletým vedoucím tohoto souboru Josefem Režným vytvořili nejen výborné dudácké duo, ale i nerozlučnou přátelskou dvojici.
Na pražské Akademii múzických umění studoval u Kamily Ungrové, znamenité sopranistky kovařovicovské a ostrčilovské éry. Pod jejím vedením absolvoval rolí Samka ve Foerstrově opeře Eva. Brzy se dostavily úspěchy v mezinárodních pěveckých soutěžích. Laureátské vavříny si odnesl z Mnichova /1959/, z Pražského jara /1960/ a o rok později získal prvenství v Helsinkách.

Ve 27 letech byl Jidnřich Jindrák angažován jako sólista do opery Národního divadla v Praze a v pěveckém studiu pokračoval soukromě u Bronislava Choroviče. Na scéně Zlaté kapličky nastudoval a vytvořil Jindrák za 33 let působení více než 110 rolí v devadesáti operách 53 skladatelů. V jeho operním repertoáru byla díla ruských, německých, francouzských, italských a anglických autorů.
Přes své mnohostranné schopnosti výtečně interpretovat cizí tvorbu byl Jindrák především umělcem ryze českým. Vedle Smetany tlumočil s úchvatnou přesvědčivostí zpěvoherní postavy Dvořákovy, Fibichovy, Janáčkovy a dalších český autorů včetně soudobých.
Jistě bylo pro pěvce vyznamenáním, když v jímavém barytonovém sólu vítal Otvíráním studánek pomyslný návrat Bohuslava Martinů do vlasti v roce 1979; tehdy byly při smutečním aktu po dvaceti letech od smrti převezeny skladatelovy ostatky do rodné Poličky.
Velmi vřelý vztah měl Jindřich Jindrák k hudebně dramatickému odkazu Leoše Janáč-ka. Účinkoval, kromě opery Osud, ve všech janáčkovských inscenacích ND. Obzvláštně výmluvné umělecko filozofické poselství dokázal věrně tlumočit v postavě Revírníka z Janáčkových Příhod lišky Bystroušky. Emanuel Kopecký v této souvislosti vyzdvihuje ztotožnění se s touto lidsky zralou, lidově pravdivou figurou:
„…vniká do nejsubtilnějších detai-lů, čímž dosahuje neobyčejně emotivního účinu, dokonale dotvářejícího tuto humanisticky prodchnutou roli do každého jejího záchvěvu hudebního i psychologického. Podobně jako ve Smetanových operách přesvědčuje zde Jindrák nejen hlasovým fondem, nýbrž i pochopením role se všemi jejími typickými znaky.“

Kouzelná flétna - PapagenoJe těžké připomenout v širokém výběru všechny role, které ztvárnil Jindřich Jindrák na naší první scéně, kde absolvoval přes dva tisíce představení. Kromě Revírníka k jeho oblíbeným postavám patřil Hrabě ve Figarově svatbě, Bohuš v Jakobínu, pan Vok v Čertově stěně a Kalina v Tajemství. Výborně ztvárnil Simona Boccanegru, byl znamenitý v komediálních rolích, z nichž připomeňme Guglielma z Cosi fan tutte, Hajného v Rusalce, Gianni Schichiho, Vikáře v Albertu Herringovi. Někdy jeho lyrický baryton přecházel už do poloh hrdinských, jako tomu bylo v případě knížete Andreje Bolkonského v Prokofjevově Vojně a míru.

V koncertních vystoupeních vynikal Jindrák osobitě komorním stylem zpěvu, tvořeným s naprostou civilní přirozeností, a to i tam, kde by leckterý zpěvák byl sveden k opernímu patosu. Dramatickou akcentaci používal umírněně a zcela funkčně pouze v místech, která si to naprosto jednoznačně vyžadovala.
Těžištěm pěvcova písňového a kantátového repertoáru byla samozřejmě vokální díla Antonína Dvořáka, Bedřicha Smetany, Vítězslava Nováka, Josefa Bohuslava Foestra, Bohuslava Martinů, Otakara Jeremiáše, z cizích cykly Schubertovy, Schumannovy, Brahmsovy, Wolfovy, Richarda Strausse, Debussyho, Ravela a Musorgského. K více písňovým cyklům pořídil také nové české překlady. Spolupracoval s vynikajícími klavíristy jako doprovazeči. Byli mezi nimi Alfréd Holeček, Pavel Štěpán, Vladimír Mencl a určitou dobu i Dr. F. Pohlreich.
Do pěveckých recitálů zařazoval četné premiéry nových vokálních děl soudobých českých skladatelů, mj. L. Sluky, O. Máchy, P. Ebena, J. Hanuše, I. Jiráska, R Kubína, L. Vycpálka a O. Jeremiáše. Velký ohlas získalo i provedení monodramatu J. Pauera Labutí píseň na text A.P.Čechova (koncertně bylo uvedeno i na Pražském jaru a v televizní nahrávce). Z významnějších televizních nahrávek jmenujme alespoň Brixiho operu Erat unum cantor bonus, Dvořákova Jakobína, záznamy představení ND (např. Libuše, Liška Bystrouška). K mnoha televizním inscenacím natočil také zvukovou stopu. Uveďme rovněž četná živá vystoupení v televizních Koncertech z respiria.
Za své vokální umění, jemuž tleskala většina zemí Evropy, získal četná ocenění. Jmenujme alespoň cenu Supraphonu za nejlepší vokální nahrávku roku 1972 a o deset let později Zlatý štít Pantonu za smetanovské nahrávky.

Rozsáhlá byla Jindrákova činnost pedagogická. Na přelomu šedesátých a sedmdesátých let vyučoval na pražské Konzervatoři, od roku 1969 byl pedagogem Hudební fakulty Akademie múzických umění v Praze. Nejdříve jako odborný asistent, později jako docent a profesor. Docentský titul mu byl ale po úspěšné habilitaci přiznán až po deseti letech a profe-sorem byl jmenován až po sametové revoluci.
Na AMU, stejně jako v Národním divadle, působil až do svého náhlého, nečekaného skonu v listopadu 1993, tři týdny po dožitých šedesátých druhých narozeninách.

Čtvrtého listopadu letošního roku by se Jindřich Jindrák, náš Jindra, dožil 76 let. Je to čtrnáct let, co už není mezi námi.
Nezapomenu na poslední okamžik, kdy jsme se míjeli na schodech ve stanici metra. Stejně tak nezapomenu na okamžik, kdy mi Jana telefonovala, že leží v nemocnici pro náhlé onemocnění. Občas si vzpomenu i na cestu, kdy jsme za ním jely.
Je dobře, že vzpomínky zůstávají a taky je dobře, že mozek ty smutné uschovává do „spodních šuplíků“, že se častěji vracíme k těm hezčím. Jindra jich po sobě zanechal mnoho. Zanechal vzpomínky osobní ve své rodině, jistě na něj vzpomíná mnoho jeho žáků i posluchačů a diváků. Mnoho nahrávek sametového barytonu Jindřicha Jindráka, sólisty opery Národního divadla, zůstává na gramofonových deskách a na CD, záznamy oper jsou jistě v televizním archivu.

Pokračování...

Foto © za archívu autorky

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 26. 10. 2007.