Fialové slunce

Rubrika: Literatura – Povídky

Na počátku bylo slovo. To slovo bylo od Tondy. To slovo bylo Tonda.

(1)

,Platící truchlící! Neplatící všiváci! Dohromady diváci! Což nemáte nic na práci – jen slídit po mé legraci?
Jmenoval se Tonda! Tonda po nebožtíku tátovi. Po nebožtíku ujovi z tátovy partaje. Po nebožtíku strykovi z máminy partaje.
Víte nejlíp: Žádná díra na světě nemiluje zrcadlo. Tak i v Malém Poříčí byl Tonda jenom pitomeček, vysušený mozeček, na hřišti však pán – Antonio král!
(Díru to zmenšilo!)
Jak jinak! Zásluhy ráčí matinka míti! Ani za mák nechrápala, pardon, nechápala, už jsem stár, dioptrií víc než pár!, ani za mák nechcípala užitečnost vzdělání. Mindrovala: ,Kdo má v hlavě, dostane roupy, nebo utratí moc peněz za pití.‘ A s jaksepatří vemenencí, správně má být vehemencí, vštípila do synkovy paměti nejvyšší ideál nezničitelnosti. Nebyla špatnou sůvou – věc důmyslně promyslila: Harant propadne dvakrát v jednom ročníku a vše půjde jako po másle – ze zvláštní školy je to blíž na vlak, holomek bude dřív doma a aspoň řádně vykydá! Ano, zde vaše vstupenka, svlečno, a jednu pro matinku, za vděčnost a kratochvilku! Kupujte vstupenky! Do přední řady! Na poslední představení!
A že byl Tonda poslušným synkem pluhu, beze zmatku, beze zbytku splnil cíle výkopné. (Řehniti se dovoleno – máte za to zaplaceno!) Po zásluze vysloužil si míč, fialové barvy kýč. Nu, vem to ďas! Třicetikorunový prezent nebyl nejštědřejší odměnou za dvacet měšců nafilmované tuposti. Jenže víte nejlíp: Vedle fialové poslušnosti Antonia zlobila, nota bene zdobila, fialová skromnost. Ostatně miminka rok co rok střeliti uměla tři kopy ramlic, půl tuctu čuníků a býka, co měl devatero žláz – proč by sobě nedopřála ke snídaním piva máz? Rok co rok pacholek se činil, fialový prezent o nedělích honil. Samozřejmě že mám ještě vstupenky! Neváhejte, nepředbíhejte!
Pimprlata se o něho rvala: ,Pojď k nám a buď kapitán!‘
Antonio nehrál – žongloval, fotbalový král!
Gól vždycky dal, leč před pochvalou utíkal. ,Neznáš fialový slunce. Tak co bys povídal!‘
,Znám! Podívej, že znám!‘ zadnici mu gólman ukázal. ,Za dvě pětky z matiky originál prémii!‘
,Fialový neznáš, ne a ne! Za jedničky leda bys ho měl!‘
V áčku se ho nemohli dočkat. Když přece přišel, chromý pokladník Liška se stal veselým a obézním: Lidi se na fotbal jen valili.
,Maucta! Spropitné povznáší fotbal!‘
,Liško hloupý – zač bys děkoval? Vidět šaška – za to bych i stovku dal!‘
,Rozumu moc nepobral. Školou hříšně pohrdal!‘
,Není to snad opice?‘
,Obličej! Ten mu takhle zůstane?‘
,Proč by přece studoval, když od přírody je to pavián?‘
Antonio hvězda, tahák, uragán! Dobrovolník klaun! Dal gól a chytil se za hlavu, jako by se stalo neštěstí. Dostal gól a nepřestal plakat, dokud mu rozhodčí nepůjčil kapesník. Šlapal si na paty, nejvíc však na jazyk. Taškařici hrál, divák vůbec nepoznal, že ten trik smutku je jen zvyk.
Obecenstvo se objímalo bez rozdílu pohlaví. Ano, milostivé spaní, čtyři lístky na poslední představení! Obecenstvo kropilo zem slanými perlami. Hostinský vynesl stoly metr za lajnu. Rumajzla ředil vodou potajmu!
Skončil mač, břichabol a ,Tlač!‘. Ve středovém kruhu vyhrávala muzika, adolescenti a adolescentky se poschovávali do stínu, báby a dědkové se rozpomenuli, že zamlada bývalo stínu víc. Ve kdejakém koutku touhy srdcí hojily se po mávnutí proutku. Svět byl švanda a píseň v rytmu tanga! ,Neznají fialový slunce!‘
Kdo to řek? Kdo vypustil ten zkyslý kozí mek?
Dobře víte! Viníka leč nespatříte! Zase až s nedělí sluníčko se zaculí! I já děkuji vám, milé dá mi, za vstupné a ,Mňammňam, páni!‘. Kdo zájem ještě má? Vstupenek mi ubývá! Děti platí poloviční, ať z nich nejsou uličníci!
Ve tmě ráda sedá – nový nápad hledá, fotbalová superhvězda. Nechce opakovat kousky jako pekař housky. Baví ho si hrát – s míčem, s lidmi zrovna tak!
Dobře víte: Každého potká den silnější než osud. Ať nesměje se ten, kdo nepoznal ho dosud! Tak do Poříčí neděle se štulpnami přiběhne. Klaunství na obor vědní povýšeno je: Chromý Liška z křesílka se skutálí, bez bolesti, bez berlí. A když vstane, nota bene, ráno ještě invalidní, teďkyn skáče jako divý. ,Ne, ne! To se vám jen zdá,‘ lidem kukuč zakrývá.
Ves opanovalo opojení. Nad setmělým hřištěm se kolébaly lampiony. Do světa šel zpěv a vůně uzeného. Bílý plášť hostinského, přece klubová vlajka, vlál od výčepu ke hřišti a pořád bylo málo židliček. Kdekdo přinesl si svou a v nastalém rojení popraskaly stoly i svědomí... Liška! Ač se včera bál, dneska se přec kál: ,Vloni jsem zpronevěřil osm stovek. Na nic by se nepřišlo – jako že jsem pokladník! Zítra všechno vrátím – jako že jsem pokladník!‘
To není vše o dni silnějším než osud!
Poříčí břinkalo! Poříčí jásalo! Rozdalo by se – chamtivcům praskly obruče!
,O svátcích dám každému jitrnici!‘ To neslibuji já, miminka nám roztála! ,Každému, co vás tady je! A k tomu – zelí kyselé!‘
,Sliby – odjakživa chyby! Ty jsi nikdy zadarmo nic nedala!‘ ví Liška své.
,Na mou duši! Jednu malou jitrnici! Pořídím si o čuníka víc a ramlic třeba o tisíc! Tonda vyfasuje míč a k němu jaksepatří rýč! Jak je ten život náádhernýýý!...‘
V ten den věřil každý všem. Nu? Není to snad ideál, k němuž zapřisáhli nás už předci? My nevzkážeme příštím totéž? Aleale, pane radní, tu je manéž, žádný mítink předvolební! Že jste divák jubilejní, račte lístek doživotní! Samozřejmě bez placení!, a přijďte taky na večééři!...
Teď jsem ztratil nit! Zpropadená fialová řiť! Probůh, kde ji jenom mám?! To je hanba! Pohřební řeč raděj spatra dopřednáším vám...
... Jenže ouha! Touhu vždycky zmarní šmouha!
,Neznají fialový slunce!‘
Sakra, kdo to byl? Den silnější než osud kdo tak nestydatě pokazil?
Dobře víte!
,Teď do světa se dám! Ode dneška nekydám!‘
V tu noc se zlomí návyk a obehranou roli polkne čas. Do Poříčí přijdou jen tři zprávy: Tupý voják! Měkký manžel! Cirkusák!
Jitrničky dodnes nikdo nedostal. Vrátil Liška osm stovek, či ráno opět lhal? Šrámy na srdcích se hojí pomalu jako vždycky a lampiony na hřišti – kdo by o ně stál? Což je život taškařice?! To jen Antonio, blázen, býval klaun!“

(2)

V jídelně poříčského hotelu sešlo se smutečních hostů i nahodilých zvědavců zrovna jako o dni silnějším než osud. Rozstříknutý proud veselí zaplavil i můj pokoj a z patra do přízemí seběhl jsem natotata. Byli tam všichni do jednoho, a ještě se nepřevlékli: Hadí muž s provazem těla navlečeným do elastické kombinézy, svita krasojezdkyň s úzkými, perletí dekorovanými čelenkami a s kukadly, v nichž hnízdí zároveň svůdnost a zároveň odmítnutí, a pod obojím nedozírně široké pláně a nekonečně dlouhé ulice měst. Dvojčata provazolezčata, osm devět let, kdoví jestli vůbec, s gumovými chodidly a s gumovou způsobností co chvíli se proměnivší v kůzlečí mekot, tovaryš klaun se suknicí z tkalounků a rolniček a s modelínou svalů v obličeji..., byl tu i krotitel přibitý k otevřenému oknu desetiletími opatrnosti a vydávající smích vrčení lva... Chovali se zrovna tak, do písmene zrovna tak jako odpoledne v manéži, z jejíhož středu čněl katafalk s rakví pokrytou klaunovou maskou a věnci upletenými ze sedmikrásek a pampelišek, natrhaných prý na malopoříčském hřišti. Trvalo mi takřka čtvrthodinu, než jsem našel skulinku a prodral se k samému principálovi. Vida ho, kulicha! Těšil jsem se, že ho vyhecuju, vyprovokuju, donutím, aby se zařehtal jako ten klaun po vydařeném čísle a potom kápnul božskou:
„Jo. Samo. Byl to jenom frk. Bláznivá reklama. V té rakvi nikdo nebyl.“
Jenže principál se ládoval jako v předtuše hladomoru. Sotva zhltl roládu a složil příbor, přisál jsem se k němu:
„Poslyšte...,“ začal jsem, ovšem sukadlo odhodlání se mi nějak zadrhlo. Ukázalo se totiž, že principál s hodováním neskončil. Obrátil do sebe sklenici piva, a když utřel papulu rukávem, přidal si ze studené mísy vejce plněné pomazánkou, kraba a plátky ředkviček.
„Poslyšte!“ zaútočil jsem znovu na potulného gurmána; tentokrát už naštvaně. Vždyť je to teprve dva dny, kdy jsem se zabydlil v poříčském hotelu a moje měsíční dovolená místo u psacího stolu začala se bláznivou taškařicí profesionálních rozpustilců.
„– – – !“
„No tak! Jenom chvilenku! Co vám to udělá?“ zvýšil jsem hlas, neboť ve dveřích se zjevil poříčský starosta, doprovázený hranatým horalem. Instinkt mi napověděl, že i ti dva hledají hodujícího muže. (Propánajána, proč říkám muže, a ne cirkusáka? Proč mu tak lichotím? Vždyť si to nezaslouží! Místo, aby dělal něco pořádného, šaškuje a tropí si z lidí blázny!) „Vám odmítl kněz?“
„K čemu kněz? Ví snad něco o fialovém slunci?“
„Ani úředního řečníka jste nezkusil? Proč ne?“ nedal jsem se odbýt.
„Proč bych to dělal? Sakramente! Co pořád máte, člověče? Jezte, ať neurazíte nebožtíka!“ vysypalo se z jeho úst, vyloupaných lusků.
Pojednou sebou principál škubl a řekl podezíravé:
„Cosi se vám nelíbí – na pietním krasořečnění?“
„Příliš ironické,“ vytkl jsem mu a v jeho svraštělém, jakoby dřevěném čele přibylo prasklin:
„Co na tom k divení?“
„Příliš pohrdání lidmi!...“
„Ach tak! To se nedivím! Nafoukanosti uražené líbil by se splín!“
„Příliš marnosti!!“
„Vivat! Nejvyšší ze všech ctností!“
Ne, nebyla s ním kloudná řeč. Dnešek je promarněnou poutí za Honzíkem a noc zrovna tak: Mé oči nemají, čeho by se přichytily. A přitom včera, sotva okna rozžala zrcadlení, dělal jsem si tolik, tolik nadějí: Vždyť pod cestou sedí poříčské zahrady, tady věkovitá krosna plná žitnavek, onde žebřík s řídkými špryclíky, na strašáku mezi třešněmi potrhaný slamák bez dýnka. A nade vše se došrouboval skřivan a takový jásot z něj vytryskl, že i ti rorýsi pod plátnem nebe látali vzduch jaksi uchvátaněji.
„Jezte. Sic urazíte nebožtíka.“ rozdával principál.
Popravdě, plátek uzeného lososa s trochou másla by mi udělal určitě dobře a užuž jsem se i odhodlal, když tu se rozlehlo nad mou hlavou:
„Je to on! Ještě ty šminky neutřel!... Tondo! Jednateli! Udělej mi plac...“
A než by řekl švec, lamželezo jednatel mě zvedl i se židlí a poponesl mě stranou. „Pardon, mladej. My budeme hledat konsenzus.“
Starosta zeširoka lehl na desku stolu. „Šašku!“ zavyl. „Vymáčkni se! Kdo tě naverboval? Socdemáci, nebo republikáni?“
„Kdo by? Koupil jsem a prodávám!“
Nato přirázoval jednatel ke starostovi a bodře ho objal v ramenou. „Počkej, Tondo. Ne tak zhurta. Zbytečně ho vyplašíš.“
„Nech mě, Tondo! Co mám dělat, nejlíp vím. Řekni, šašku, pro koho tu agituješ? Tohle shromáždění nebylo povolený! Bylo načerno.“
„Byl to funus. Klauni pochovali klauna.“
„Ptám se naposled! Která strana si vás podmazala?“
„Tondo, takhle ne! Jdeš na to zhurta. Nemáš psychologickýho ducha.“
„A zesměšnit starostu, to se smí? Mě lidi demokraticky zvolili!“
„Začínáš být tentonoc... Neměls tolik pít. Nebuď přece pako! Nemoh vědět, že ty a Antonio... Celý svět je příbuzný.“
„Oni mu to řekli! Socdemáci! Republikáni! Nech mě být! Chci si to s ním vyřídit! Že starosta je cirkusák jak bratranec, co nekydal! To chtěl lidem říct! Aby nezvolili mě už víc!“
„Safra, Tondo, nedělej tu hic!“
Tu se principál vztyčil a rukou udělal gesto, jako by se starosty štítil:
„To zas prrr!! Tonda umřel bez koktání! Vždyť tak taky žil! Pod šapitó starostoval, řídil věci obecný... Tak svou víru našel – že byl čestný, dostal kašel.“
„Podám protest u komise volební! Těš se, že vás odhalím! V Poříčí není místa pro šaškárny. Dožer to, a potom – táhni!“ starosta žlučovitě, cestou k východu.
Nic nemeškav popadl jednatel židli, na niž jako by mě přibil, a čestně mě vrátil na své místo. „Klidná síla, mladej! Jedině klidná síla! Dej nám hlas – my ti dáme perspektivy!“
Pustil jsem se do večeře, abych neurazil nebožtíka. Tak zestárla noc a brož měsíce vybledla v jitřním melíru. Nevím, netuším, na kolik nekonečná hostina přišla, ale ještě ráno před pátou skákali cirkusáci salta mortale, jako by vše teprve začalo.
„No. Teď chvilku vy! Jste na řadě!“ vybídl mě principál.
„To nemyslíte vážně! Nic o tom nevím!“ zrovna jsem se vyděsil.
Muž skáče salta, jeho pružné tělo víří prach a on řičí:
„Pane? Je to jasné vám? Smuteční řeč klaunovi obstará jen klaun! Jaksepatří funus vždycky klaun!“

(3)

Zdá se mi to – nezdá?
Je to tak. Opravdu jsem vzhůru a ta muzika, kterou sem posílají plíce venkovských šumařů, je dechová a je pohřební. Opřen o oprýskaný parapet hotelového okna čekám, až dojde průvod do těchto míst. Bude to znít cynicky, ovšem je to tak: Teprve tyto břeskné i hluboké tóny pozounů a tuby transportují s sebou venkovský poklid, jímž proplul můj věk čirosti jako jehnědy olší nad tůňkami Snivé.
Jsou to už tři týdny, kdy jsem se vrátil do míst svého zrodu, abych snáze dopsal tuto knihu. Vězte, že výčty a bilance jsou zavádějící, protože po úmluvě se životem spisovatel píše po celé své bytí knihu jedinou, a dá za ni třeba i život. Za knihu nepřerušeného vnímání a nepřerušeného nazření: Toho svého, a obvykle na stránkách přímluv za čirost nemocného života a za outsidery, kterým se život zakalil... Touha spatřit ještě jednou místa Honzíkova dětství nedala se zadusit stepováním času v rámusem nadívaných ulicích Poříčína, a Malé Poříčí bylo tak blízko, tak blizoučko!, a nezaváhal jsem a jel...
Jenže věk čirosti ne a ne přihopkat, a že na to měl celé tři týdny! Vím, zestárl spolu se mnou. Ovšem dnešní muzika, ta hutná, bilancující spodní á a gé, táhne s sebou vrchovatě naložený nedodělaný vrtulník... citu. Dokonce i pes se rozštěkal a hned změniv náladu, dal se do vytí. Ano. No ano! Vždyť je to Vart! No konečně! Varte! Tak Varte! Snad by ses mě nebál...
... Pohřební průvod došel až pod okna hotelu. Fííí!!... Ne. Není tu Vart: Pohřební průvod je nejkratší, nejřidší, co jich kdy Honzík viděl. –
Čtyři muži nesou rakev, za rakví cupitá dopředu nachýlená žena se zarudlýma očima, za ženou odsekává cestu vojenský krok nabobtnalého, brunátného Frištenského – přece jednatele! (Dej nám hlas, mladej, my ti dáme perspektivy!) A víc nikdo! Ne, není tu nedodělaný vrtulník..., jenom sebeklam.
Zvědavost mi přesto nedala:
„Pane jednateli,“ šeptl jsem do kornoutu dlaní. „Kdo?“
„Tonda. Starosta,“ řekl jednatel vyčítavě. „Nečet jsi parte, mladej? Ne?“
Nečetl jsem a zastyděl se, dvojnásob však za místo svého zrodu: Tak lhostejně, s takovým nezájmem dává sbohem správci svých věcí veřejných! I oblékl jsem se, chvatně a komicky cukavě, a nakonec jen tak halabala (ne)upravený vyběhl do ulice. Vyčítavý pohled truchlící ženy zklidnil můj krok (ani Honzík už se nikdy nevrátí) a já se disciplinovaně, s pietně skloněnou hlavou přiřadil k jednateli: „Jak se to stalo?“
Můj zájem zvedl jednateli náladu. „Hráli jsme fotbal. Srandamač. Předvolební: Naši poslanci proti folklornímu souboru. To dá rozum, už na to nemáme léta, ale co by člověk neudělal pro svý uplatnění?“
„– – – ?“
„Tonda se v první půli nějak zadřel. Představ si. O přestávce vyžahnul celou francovku... No, stejně to bylo k ničemu. V šedesátý minutě ho klepla mozkovna. Naostro! Dali jsme ho rovnou do penálu.“
Divte se, nedivte, teprve po jednatelově komentáři dolehla na mě vší silou pohřební sklíčenost. I já měl důvod k truchlení: Vždyť dnes tu pohřbívají všechno.
(Myslil jsem všechno a nevěděl ještě, kolik rozměrů v š e c h n o má.) Zapátral jsem v zahradách, jestli přijde někdo na pomoc, ale živáčka nevidět. Zchátralé kolny vysvlečené ze střech vystrkují žebra krokví a na nich přilepené, poničené chrámy civilizace vos. Z podnástřešku nejbližšího stavení vystartoval rehek a dosednuv na plot, chřestivě se rozesmál. Zhrbatěl jsem: V rozsoše stránek mé knihy bude chybět odstavec.
„Kde jsou Poříčští?“ šuškl jsem vyčítavě k Tondovi.
„Kde by byli? Dívají se na tývý. Pohřeb přenáší regionálka.“ Tonda vypíchl bradu dopředu a odtlačil můj pohled na terasovitá odpočívadla před námi. Pod homolemi břízek zblázněně pobíhá chlapík topící doma slámou, řekl bys, a přece tu má všechno na povel. Dva kameramani pod třásněmi větvic nabírají denní světlo a nás, a řídká nervatura kabelů vedoucí do auta parkujícího ve vedlejší ulici žene do venkovských chalup a domků (o)událost, pohřeb v přímém přenosu.
„Nestačil jen krátký šot? Proč hned přímý přenos? Zkazili jste Tondův pohřeb. Tu poslední věc, kterou jste pro něho mohli udělat,“ nedám jednateli pokoje a jenom já vím, kde se ve mně bere tolik citové angažovanosti: Může za to Loučím se s vámi, moji věrní kamarádi a teskné psí vytí.
„Nebudu tě lakovat, mladej. Nebýt pozítří komunální volby, nejspíš bysme na ten nápad s tývý nepřišli. Ale to je prkotina. Tonda si zaslouží pohřeb zrovna takový... takový..., který pohladí voko. Jsi sto let za opicema, mladej. K čemu venkovský babky, který roní slzy na požádání? Vždyť je to tyjátr! K čemu štrúdl strejců a tetiček, který přijdou kondolovat, aby si to sousedi zapamatovali a přišli pozdějc i na jejich funus?! Tyjátr, samý tyjátr! Pravý je to vždycky v televizi. Život neviděný v televizi je jenom jako – nemá žádný význam! Význam má všechno, co je v televizi.“
Muzikanti vyfukují sliny z náustků a v cirkusovém tichu vyšplhá můj pohled po olistěných provázcích svlačce obepínajícího veškerou vroucností (sebe)lásky celé půltisíciletí mumifikované ve hřbitovní zdi. V ostnatých haluzích šípků pípl sedmihlásek, ale dostal nejspíš zánět hlasivek a raději toho nechal. Dopodivil jsem se za něho:
„Ta chuděra vdova byla pro? Souhlasila s pohřbem v přímém přenosu?“
„Dá rozum. Ještě nebyla v televizi. Jakápak vdova – žila s Tondou na psí knížku.“
„– – – ?“
„Určitě jsi chodil někdy do školy. Jenže ti to nebylo moc platný, mladej. Umíš nanejvýš kolik je dvakrát šest a nějaký ty chemický vzorce, ale jedno tě škola nenaučila: mít úctu k pokroku. Otevřít se změnám... No, co mi řekneš? Nic. Moh jsem si to myslet... Tobě uniklo to hlavní, mladej: Lidi už se nedělí na vykořisťovatele a vykořisťovaný, na inteligenci a plebejce, na Pražany a venkovský, na ženský a na mužský... Hlavním měřítkem člověka je jeho poměr k televizi. Buď patří k těm, co se na ni koukají, a ti jsou průsvitní, nebo k těm, co v ní jsou, a ti jsou fialoví. Anebo k těm třetím, mlíčně zakaleným, co by v tývý rádi byli a udělají pro to všechno na světě. Ale nikdo víc. Šmytec.“ Zase vypíchl bradu před sebe a popohnal svůj pohled ke čtveřici nesoucí rakev. „Kupříkladu voni... Mladý. Šikovný. Pro věc strany zapálený. Jenže dodneška byli pořád meliva – nebyli ještě v televizi! A to se zrovna v tenhle okamžik mění! Jsi u toho, mladej!... Udělají kariéru jako nohu. A vůbec: Podívej, jak z Tondy leje. Helfni nám! Musíme je do těch schodů vystřídat, ať nejsou upocení – bylo by to vidět v televizi,“ a nemeškal a houkl doprava: „Tondo, pusť ho k tomu, von tě vystřídá,“ a doleva zas: „Tondo, uhni, ať tě vystřídám.“
Dlaň na rameni, rakev na dlani, šourám se do schodů s tondovskou triádou zapálených a jako by mě opařil: Ta rakev je prázdná! Tak lehoučká je, že v ní nemůže nikdo být!...!...! Kameraman si mě nabral a desítky a stovky Poříčských mi (dychtivě) hledí do očí. Nevidím je, ale poslechnu ty oči a poslechnu i kameru. Co to je? Co mi brání vykřiknout podvod? Co to kolem mě vyrostlo za vodní příkop, pro který nedokážu upustit rakev a utéct? Ohleduplnost? Stud? Bázeň? Z kamery – z průsvitných? Cítím, že moje tvář se mění a myslím na zrcadlo ve svém hotelovém pokoji: Jakou budu mít barvu? Prázdná neprázdná rakev je najednou těžká a pohřeb nepohřeb dojemný. Přidržuju se dřevěného pažení. Ještě tři schody, ještě dva, jeden... Projdeme branou hřbitova a jen co vrata zapadnou, Topídomaslámou řekne pauza.
Svorně si narovnáme záda, rakev v trávě při chodníku. Mladí stírají pot ze zátylků, na zádech nadité torny svých ambicí, a vdova po psí knížce, ta žmoulá cíp kapesníku a pláče a pláče a...
„Maři, neřvi,“ řekne Tonda jednatel. „Tývý tohle nebere. Tondu přivezou zadním vchodem. Tenhle penál je prázdný...“
„Když já to neviděla v televizi...,“ pípne žena a žužlá kapesník.
„Neřvi, Maři, myslel jsem na všechno. Dostaneš to na videu.“ Rozhlédnuv se, aby se pokochal naším úžasem, pravil důležitě:
„Psst! Nerušit. Ještě si to přelousknu...,“ a mumlavě předčítá: „Diváci televizní, voliči poříčští, dohromady truchlící! Kdo z vás by netesknil? Našeho Tondu kdo by nevyprovodil? Tondu po nebožtíku tátovi. Tondu po nebožtíku ujovi z tátovy partaje. Tondu po nebožtíku strykovi z máminy partaje...“
„– – – ?“
Už se nedozvím, jak to bylo dál (leda by se k nápovědě přiznal sám Pan Principál): Zadní branou, potají, a není to v televizi, přijíždí totiž černý Ford. Honem honem toho využiju, abych proklouzl zpátky do ulice. Nad hlavou rozkladité buky, pod nohama nažky po loňsku, a cvrkot vlastních kroků o to rychleji vyžene mě do vsi. Pes dovyl a varovně bafá, jako bych byl Körber. Zhluboka dýchám a mám plné chřípí vzduchu nasyceného životem. A přímo nad mou hlavou žhne slunce, a když k němu vyčítavě vzhlédnu, ne a ne uvěřit: Slunce je fialové!

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 10. 01. 2007.