Přišel advent s Mikulášem

Rubrika: Publicistika – Postřehy

„Jsou lidé bez hříchu – to jsou ti ochočení.
Jsou lidé bolaví – a to jsou básníci.“
 
... A lhostejno, zda píší veršem či prózou, či zda svoji vlastní podstatu vyjadřují jiným druhem umění. Sdílejí společnou vlastnost – citlivost. Před nedávnem jsem četla, že poezie je tam, kde nechybí cit. Přidávám, že na čem se cit podílí, to všechno je poezie. Kruh se uzavírá a je to tak dobře. Vstupme tedy společně na chvíli do kruhu, v němž tvoří svoje úsměvné, přitom však pod svým povrchem hluboce lidské příběhy opavská spisovatelka Anna Malchárková. Její zbrusu nová kniha POZTRÁCENÉ KORÁLKY by neměla chybět v knihovně dnešního citově vyspělého jedince.  Jarmila Moosová

Přišel advent s Mikulášem 


Na teplém místě blízko kamen trčely z vázy čtyři uřezané větvičky třešně. Bylo svaté Barborky a maminka si je přinesla ze zahrady celé prokřehlé zimou. Dala je do teplé vody a teď bude čekat až do Štědrého dne, kdy rozkvetou. Na stole ležel připravený adventní věnec. Nebyl ještě tak docela hotov a Klárka jej dokrášlovala malými borovými šiškami. Byl uvitý ze smrkových větviček a ozdoben ořechy a sušenými jablky. Čtyři bílé svíčky tam tatínek připevňoval drátkem, aby držely a mohly se zapálit. Klárka věděla, že se blíží Vánoce. Na ně se hrozně těšila, pro ni to byly ty nejkrásnější svátky v roce. V kalendáři si odškrtávala dny, aby jí rychleji uběhlo to nekonečné čekání. Nejdříve přijde svatý Mikuláš, pak Ježíšek a oba dva nadělují.
V duchu přemítala, zda byla hodná, poněvadž to byla jedna z podmínek, aby něco dostala. Druhá podmínka byl půst na Štědrý den a ještě s příslibem, že uvidí zlaté prasátko. I ten se snažila dodržet, ale ač se postila sebevíc, prasátko nikdy neviděla.

První adventní neděle byla začátkem předvánoční doby a na věnci hořela první zapálená svíčka. Věnec v teple začal usychat a zavoněl pryskyřicí. Vůně připomněla blížící se Vánoce. Zafoukal studený vítr od severu a večerní obloha byla plná hvězd.
Tatínek předpovídal, že přijdou suché mrazy.
„Pokud nenapadne sníh a neochrání kořeny před mrazem, vymrznou a budou škody.“ Staral se vždy, když prošel zahradou a podíval se na pole oseté ozimem.
Rána byla celá zkřehlá od suché zimy a slunce snad ani nehřálo. Okna od severu se zatěsňovala houněmi, aby severák nevyfukoval teplo z místnosti. Každé ráno mráz namaloval na oknech nové květy a Klárka vyškrabovala prstem skulinku na skle, aby viděla až k brance.
Čekala na maminku vracející se z ranní pobožnosti, které říkala roráty. Přispěchala vždy promrzlá a ještě v kabátě zapalovala nachystané třísky v kamnech.
„Klárko, byla jsi hodná? Přijde svatý Mikuláš a bude nadělovat,“ podívala se na Klárku choulící se u okna. „Musíš počkat na večer a poslouchat, až odzvoní klekání. Dívej se na kostelní věž. Svatý Mikuláš se bude spouštět po zlaté šňůře i s andělem. Pak přiberou čerta a začnou obcházet děti hodné i méně hodné.“
Klárka se nemohla dočkat večera. Ten přišel, zahalil vše do tmy a nebylo vidět nic, ani tu věž kostela. Zklamaná odcházela od okna.
„Nic jsem neviděla, asi nepřijdou,“ smutně se posadila ke stolu. Najednou se někde venku rozcinkal zvonek a ještě bylo slyšet jiný zvuk, jako by chrastily řetězy. Maminka vyšla ze dveří a zvolala:
„Klárko, špatně jsi se dívala, už jsou tady.“
A opravdu. Do kuchyně vcházel veliký Mikuláš, anděl s křídly a v síňce chrastil řetězy malý čert. Klárka s sebou škubla. Srdíčko jí začalo prudce tlouci a hlas uvízl někde v krku. Mikuláš se podíval na Klárku a mrkl. Jeho oči byly milé a jí povědomé. Najednou se přestala bát a začala si nebeskou bytost pořádně prohlížet.
Bílé vlasy vyčuhovaly zpod mikulášské čepice se zlatým nalepeným křížem. Stejnou barvu jako vlasy měly i vousy a ruka Mikuláše držela zakroucenou hůl. Na dlouhé bílé košili měl ornát jako pan farář, ale ne tak hezký. Z dlouhé košile mu čouhaly boty, podobné co nosil tatínek. Pokynul, aby si klekla a odříkala modlitbu. Za tu ji anděl pohladil po vlasech.
Dostala odvahu a podívala se na anděla. Měl stejné vlasy jako Mikuláš, akorát na čele se mu svítila hvězdička. Na zádech měl nějaká malá křídla, jako od husy.
S tím nemůže lítat, pomyslela si Klárka. Mikuláš pokynul andělovi a vztáhl ruku pro podávaný košík. Vytáhl z něj perníky, jablka, ořechy a pak se zarazil.
„Mám tu napsáno, že jsi trochu zlobila.“ Klárka mlčela.
„Čerte, pojď dovnitř a naděluj ty.“
Klárka se schovala za maminku.
Ten čert byl ale škaredý. Měl chlupatý kožich, tváře celé začouzené a na hlavě rohy. V rukou řetěz, jaký má stračena od strejdy, a vyplazoval jazyk. Za zády držel plátěný pytlík a najednou před Klárku vysypal černé uhlí a trochu brambor, ještě k tomu nahnilých. Zařinčel řetězem, Klárka se chytla maminčiny sukně a koutky úst se jí stahovaly k pláči. Když to svatý Mikuláš viděl, poslal čerta zpátky do síně. Ten jít nechtěl, tak mu musel Mikuláš pohrozit holí.
Že se musí poslouchat, to věděla i Klárka. Nadílku nechali ležet na stole, rozloučili se a odešli zpátky tam, odkud přišli. Klárka se pustila maminčiny sukně a zvědavě si prohlížela, co jí vlastně ten svatý nadělil.
Za chvíli přišel tatínek i s Jeníkem a Klárka jim dlouze vyprávěla, že tu byl Mikuláš a měl s sebou anděla i čerta. Dostala za modlitbu odměnu a vůbec se nebála. „Tatínku, představ si, že Mikuláš měl oči podobné tvým,“ šveholila dále.
„Ještě měl černé boty, takové, co nosíš v neděli do kostela,“ pokračovala s plnou pusou perníku. Jeník se uchechtával, že o tom ví. Prý je venku také potkal a čert ho přetáhl řetězem a tatínek, ten se jen záhadně usmíval.

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 02. 12. 2006.