Jakub Srovnal: Zkusme se vrátit zpět aneb Než se ta písnička ztratí (2)

Rubrika: Publicistika – Co je psáno...

Karel Hašler, v té době již vyučený rukavičkářskému řemeslu se tou dobou seznámil s Janem Ryvolou, který se v té době nastoupil po vyučení v Českých Budějovicích do rukavičkářské dílny v Praze. Oba se brzy spřátelili a také rádi četli. Hašler nejraději knihy o Praze. „Povídky malostranské“ Jana Nerudy Karel TRINKEWITZ: Nerudova ulicepřečetl několikrát. Ryvola Hašlerovi později nabídl, jestli by neměl zájem s ním jít do Švandova divadla na hru Alexandra Dumase „Kean, slavný herec anglický“. Karel se zdráhal, ale nakonec povolil. V průběhu představení chtěl Karel odejít po druhém jednání, ale Ryvola ho zadržel. Po představení si Hašler zazlíval, že mohl poznávat Prahu, místo sezení v divadle. Nešlo mu na rozum, co lidé na divadle vidí.
Vysmíval se hercům s nalepenými vousy a několik dní s Ryvolou nepromluvil. Ryvola začínal s divadlem u ochotnického spolku „Radoslav“. Při jedné procházce Prahou potkal Ryvola s Hašlerem sestry Justovy, které rovněž účinkovaly s Ryvolou ve spolku. Jedna ze sester, Ivanka, přemluvila Hašlera, aby se šel na jejich zkoušku podívat. Ten ovšem nerad, ale šel.
Před zkouškou chyběla nápověda. A tak nezbývalo nic jiného, než dát mladému Hašlerovi do rukou text a vtlačit ho do budky. Po prvním jednání sklidil úspěch, jako rozený našeptávač. Tak Hašlerovi nabídli úlohu našeptávače, kterou přijal. Při zkoušce hry „Mlynář a jeho dítě“ postrádali roli chasníka. Ustaraný režisér navrhl ostatním členům spolku, aby chasníka hrál Hašler. Ten nechtěl, ale nakonec ho přemluvili. Text jakž takž zvládl a na dalších zkouškách obstál. Po Hašlerově prvním představení, které Hašler odehrál, se nabídky na role šířily. Též si zahrál roli Vítka v Macháčkově veselohře „Ženichové“ a mnoho dalších. Mladému Hašlerovi se na prknech která znamenají svět zalíbilo i proto, že hrál po boku Ivanky Justové. Jednou uspořádal Karel veselý večer v hostinci „U Eliášků“. Pochlubil se kde komu. Doma však nikoliv. Mohl být klidný. Tatík Hašler do hospody nechodil, takže vše mohlo klidně proběhnout. Avšak čert nikdy nespí. Starý Hašler šel kolem hostince a náhle ho zastavil smích, který se vinul ven. Podivil se, čemu se lidé smějí a nahlédl dovnitř. Nevěřil svým očím, když zřel syna v bílém prostěradle na stupínku, jak představuje nebožtíka, který si stěžuje v hrobě na červy a vlhkost. Tatík se neudržel a přelomil o syna višňovou troubel své fajfky. Nic nepomohlo. Karel Hašler si zahrál v Bětkově hostinci v Hlubočepích ve hře „Praha je Praha“ v úloze dr. Dvořáka, skryt za pseudonymem V. Ouřecký. V pondělí 7. ledna 1898 se konala soutěž rukavičkářů. V ten den byl Karel Hašler velmi unaven z divadelní zkoušky. Na otázky zkoušejících odpovídal zmateně a těžce. Soud zněl: „Vyloučen ze soutěže“. Po tomto verdiktu se žilo Karlovi velmi nevalně. Často se scházel s Ivankou, která se mu svěřila, že se rozhodla věnovat umělecké dráze u kočovné společnosti. Přivykl si divadelním zkouškám, schůzím a v hlavě se mu rodila myšlenka, že by následoval Ivanku v umělecké dráze. Z rukavičkářské práce měl akorát červené ruce a práce ho nebavila. Bylo rozhodnuto. Půjde k divadlu. V novinách vyhledal inzerát Václava Choděry, který působil v Jevíčku na Moravě, že hledá do svého souboru nové herce. Na inzerát odpověděl a přiložil k dopisu svoji fotografii. Principál Choděra odpověděl kladně, a tak Hašler bez výpovědi opustil rukavičkářskou dílnu, napsal dopis na rozloučenou otcJaroslav Křička (1882-1969)i i sestře, rozloučil se s Prahou a uháněl na nádraží. Starý Hašler synův dopis našel pod bochníkem chleba. Pokrčil rameny, zakýval hlavou a sykl: „Ať si jde, komediant“! Václav Choděra byl dobrák od kosti. Třicet let putoval se souborem po Moravě od vesnici k vesnici. Je pochován v moravském Rájci u Brna. V té době působilo na Moravě 50 kočovných společností. Choděrův repertoár se skládal z her J. K. Tyla, J. J. Kolára a F. F. Šamberka. Václav Choděra provozoval divadlo dobré a není divu, že se k němu herci jen hrnuli. I Hašler se přesvědčil, že zvolil dobře. S Choděrovou společností procestoval Karel Hašler Konici, Litovel, Mohelnici, Moravskou Třebovou, Kostelec na Hané i Kelč. 
Stojí za zmínku, že v městečku Kelč u Valašského Meziříčí se narodil Jaroslav Křička (1882-1969), jeho bratr Petr Křička (1884-1949) a jejich sestra, básnířka Pavla Křičková (1886-1972). Jaroslav Křička je též autorem opery „Ogaři“, ve které zazněl známý „Bábinčin maršovský valčík“. Byl rovněž učitelem na pražské konzervatoři - učil také vsetínského rodáka, později populárního skladatele taneční i filmové hudby, Josefa Stelibského (1909-1962). V Kelči se narodil i režisér Vojtěch Jasný (1925).
Toho roku léto v Kelči bylo velmi úmorné. Vše živé bylo znaveno, a tak se Karel rozeběhl bos k nedalekému rybníku se osvěžit. Nedošel daleko, neboť ho v půli cesty uštkla zmije. Kamarádi se kolem něho seběhli. Principál Choděra rozpálil kudlu, kterou chtěl odstranit jed z rány. Noha začala rudnout. Dr. Paulus zraněného prohlédl a nařídil okamžitý převoz do nemocnice v Hranicích. Zde si Hašler poležel tři neděle. Nakonec se zjistilo, že uštknutí zmije nebylo nic vážného. Naopak kudla principála Choděry byla horší než zmije. Choděra s ansámblem mezitím odcestoval do Rožnova, který byl příliš daleko. Hašler byl bez angažmá. Dozvěděl se, že v té době působí v Hranicích společnost Adolfa Dobrovolného. Dobrovolný působil v mládí u slavného Vendelína Budila v Plzni. U této kočovné společnosti se Karel Hašler seznámil s Otonem Boleškou z Prahy, který vystřídal již tři kočovné společnosti. Boleška ho zavedl k řediteli, slovo dalo slovo a Hašler měl nové angažmá. O Adolfu Dobrovolném se začaly později šířit pomluvy, že utekl z chorobince. To zavinilo, že nikdo neměl o tento divadelní spolek zájem. Dluhy se zvyšovaly. Karel Hašler psával též obsáhlé dopisy domů. Sestra Lojzička odpovídala bratrovi upřímně, ale tatík nenapsal synovi ani řádky. Ke konci srpna roku 1899 po neúspěších v Morkovicích, Ivanovicích a Nezamyslicích se souboru vedlo tak špatně, že hrozilo rozpadnutí společnosti. Naštěstí, díky spolužákovi Dobrovolného, statkáři a členu městské rady, hostovali v Kojetíně. „Lidový dům“ byl denně nabit a ředitel mohl splatit dluhy a ještě mu zbylo. Karel TRINKEWITZ: Zámecké schody Též Hašlerovi se vedlo dobře. Šel z role do role. Kamarád Boleška mu půjčoval na představení šaty, neboť jeho garderóba byla velmi bohatá. Za tu dobu, co Hašler působil na Moravě, se dosti vytáhl a změnil. Bujné kadeře zmizely a jeho hlavu začala zdobit začínající pleš. Na jevišti hrával v rukavicích, které zakrývaly červené ruce od rukavičkářské práce. Principál Dobrovolný oznámil ansámblu, že zkusí štěstí i v Čechách. Hašler se bál, neboť věděl, co ho doma čeká a jaké budou reakce jeho otce. Soubor se pak zdržel čtrnáct dní v Přerově a za svou první štaci v Čechách si vybral Českou Třebovou. Po vánocích se přestěhovali do Vysokého Mýta, v únoru do Ústí nad Orlicí, do Nymburka a Poděbrad. O Velikonocích se chystali také do Prahy. Všeherecký sněm byl velkým svátkem pro všechny divadelníky, soubory a všechno, co se točilo kolem divadla. Hašler si vypůjčil od kamaráda Bolešky oblek na cestu a oba kamarádi odcestovali vlakem do Prahy.
Cestou se Hašler učil novou roli. Najednou vykřikl a objal spícího kamaráda: „Praha!“ Karel vyběhl z nádraží přivítat se s Prahou. Prochodil všechna místa, které měl tak rád. Doma zastihl sestru u plotny. Oba sourozenci se mlčky objali. Ve dveřích se objevil tatík, který došel z práce. „Táto!“ zavzlykal Karel. „Ještě mě znáš?“ řekl otec. Začala zkroušená zpověď a trvala dosti dlouho. Starý pobídl syna, aby usedl. „Nepohrdneš-li sypanou kaší, vezmi si s námi!“ Pak začalo dlouhé vyprávění, které se táhlo ještě dlouho...

Pokračování

část 1  /  část 2  /  část 3  /  část 4  /  část 5

Milí čtenáři. Pokud vás život Karla Hašlera zaujal, v antikvariátech se občas objevuje kniha herce Rudolfa Deyla "Písničkář Karel Hašler", kde autor líčí Hašlerům život podrobněji, a odkud náš mladý autor Jakub Srovnal (21) také své více než zajímavé články čerpal.

grafika © Karel Trinkewicz

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 23. 01. 2007.