| Druhý den se Karel Hašler rozloučil s rodinou a po osmé večerní spěchal do „Měšťanské besedy“, kde se konal sněm. Zde se setkal s Ivankou Justovou. Dosud byla členkou Trnkovy společnosti. Její manžel, zpěvák Krapeš, se kterým se seznámila ve svém prvním angažmá, sestavoval vlastní operetní soubor. Vybídla Karla, aby přidal něco k lepšímu. Ten se nenechal dlouho pobízet a zarecitoval Nerudovu báseň „Jarní romance“ a chodskou báseň Elišky Krásnohorské. Sklidil ohromný úspěch. Náhle k němu přistoupil jeden vysoký pán a povídá:
„Jmenuji se Lacina, neměl byste chuť stát se členem brněnské činohry?“
Mladý muž nevěřil svým uším a koktal:
„Kladl bych si za čest stát se vaším členem, ale bohužel čeká mne vojna.“
„Tři roky?“
„Nevím, jdu teprve k odvodu.“
„Tak mi napište, uvidíme.“ A Lacina se odporoučel. Hašler byl nadšen.
V listopadu ho zařadili k berounskému pěšímu pluku číslo 88. V té době byl nadprůměrný počet vojáků, a tak si odsloužil pouhé dva měsíce. Kamarád Oton Boleška se vojně vyhnul, a od srpna působil v Zemském divadle v Lublani. (Když Boleška hostoval ve vinohradské Pištěkově „Aréně“ a v Baluckého komedii „Klub mládenců“, všiml si ho intendant Lublaňského divadla Fran Govékar, který mu nabídl roční smlouvu.)
Po vojně se Karel Hašler chtěl vrátit ke kočovné společnosti Adolfa Dobrovolného. Ten ovšem rozpustil svůj soubor, jelikož díky Boleškovi, který ho doporučil v Zemském divadle, získal angažmá v Lublani také. Když se o tom dozvěděl, nezbývalo mu nic jiného, než-li se vrátit zpátky domů na Zlíchov. Po Vánocích obdržel psaní od ředitele Laciny, který ho zval do svého souboru Národního divadla v Brně. Rodina byla nadšena. Rozjel se proto za novým angažmá. V divadle se opět setkal s Ivankou Justovou, kterou ženich po narození děcka náhle opustil a zmizel.
 Kritika chválila Hašlerův zvučný hlas, vytýkala mu však jeho výbušnost a nehospodárnost pohybu. Alois Vojta - otec herce Jaroslava Vojty - si mladého herce oblíbil a dovedl mu poradit, a i pozvednout sebevědomí.
V červenci měli herci v Brně třínedělní volno placené poloviční gáží. Karel odjel domů. Otce zastihl ležet na pohovce. Počalo dlouhé povídání. Vtom náhle si otec na něco vzpomněl a podal synovi hnědou obálku s červenou pečetí.
„Tady ti přišlo něco z nějaké Tramtárie.“ Ani přeslabikovat jsem to nedovedl.“ Karel rozbalil obálku.
„Píše mi Dobrovolný z Lublaně, mám okamžitě přijet na místo kolegy, který nezvládl jazykové obtíže a musel se vzdát angažmá.“
„A ty bys do toho vlez,“ bručel starý pán. Obálka obsahovala též měsíční gáži – 80 zlatých. Dlouho se rozmýšlel, ale nakonec si řekl, že k divadlu šel přece z touhy po dobrodružství. Rozhodl se tedy pro Lublaň.
František Lacina nechtěl ovšem o jeho odchodu ani slyšet. Až na přímluvu člena divadelního družstva profesora Ursiniho svolil. Mladý umělec si koupil Legovu učebnici slovinského jazyka a počal se učit. Jenže na cestu neměl peníze. Svěřil se Dobrovolnému. Ten mu zanedlouho poslal nejen peníze na cestu, ale též značný finanční obnos. Na nádraží Karla Hašlera doprovázel otec se sestrou. Rozloučili se, a 13. července 1902 se s nadšením ubíral lineckým rychlíkem na dvacetihodinovou cestu směr Lublaň.
Lublaňské divadlo ho nadchlo. Avšak on nenadchl družstevní pány, kteří byli zklamáni jeho štíhlým zjevem a lysinou. Adolf Dobrovolný se musel velmi namáhat, aby mladíka „udržel nad vodou“. Hašler chtěl hrát, ne se trápit se slovinským jazykem. Zahrál si několik malých rolí a zpíval též úlohu Vaška ve Smetanově opeře „Prodaná nevěsta“. Ovšem ne zcela dobrá znalost slovinštiny mu bránila, aby ukázal na jevišti svůj herecký talent. Chtěl domů!
Scházel se pouze s divadelními kolegy. Novou smlouvu odmítl, a s kamarádem Boleškou se vracel zpátky do Čech. Když vlak minul české hranice, zvolal: „Víckrát mě nikdo z domova nedostane, leda násilím“.
Doma ho přivítali s jásotem. Byl ale bez angažmá, a tak psával ředitelům prosebné dopisy. Odpovědí se však nedočkal. Při své jedné toulce Prahou potkal kolegu Čonského z holešovického divadla „Uranie“. Svěřil se mu svěřil s potížemi, které měl. Čonský mu doporučil, aby se přihlásil u ředitele „Uranie“ pana Venduláka.
Okamžitě vyhledal holiče, aby se nechal zušlechtit a v duchu si skládal řeč pro ředitele pivovarského divadla. V Lazarské ulici měl holičství Jan Frankl, který měl pověst pravého mistra ve svém oboru. Zde se zcela znenadání na mladého herce usmálo štěstí! Jan Vávra, člen Zemského divadla, který tohoto holiče náhodou také navštívil, naslouchal lahodnému barytonovému hlasu Karla Hašlera, když vyprávěl jinému kamarádovi, co vše prožil u kočovných společností, i u Lublaňského divadla. Mladík se mu zalíbil. Věděl, že jeho přítel Jaroslav Kvapil, režisér Národního divadla, marně hledal větší počet herců do chystané hry Aloise Jiráska „Jan Žižka“. Vávra mu navrhl, aby se u Kvapila přihlásil a vypomohl v připravované hře. Ten slušně poděkoval a otázal se:
„Kdy bych mohl prosím, učinit u pana režiséra návštěvu?“
„V půl jedenácté je zkouška na jevišti,“ řekl Vávra. „Dostavte se tam, řeknu o vás šéfovi.“ „Budu tam ve čtvrt na jedenáct,“ odpověděl Hašler.
Pokračování |
