|  V červnu roku 1903 se v Národním divadle připravovala hra Aloise Jiráska „Jan Žižka“, která měla šedesát nezanedbatelných rolí. Režie se ujal Jaroslav Kvapil, který byl velmi přísný a pokoušel se při režii využít každý prostor jeviště i světlo. Karel Hašler za ním přišel, ale svým zjevem ho neoslnil, protože hledal milovníka a ne hubeného herce s lysinou. (Do role byl doporučován Chorvat Ivo Raić šlechtic Lonjsky, ten ale nezvládl češtinu.)
Ašak po Hašlerem zarecitovaných „Cikánových houslích“ najednou roztál. Mladík se Kvapilovi zalíbil a odnesl si od něj pro chystanou hru hned tři role: Jana Roháče z Dubé, Hartneida z Lichtenbergu a podruha Vítka od Červených zvonů. Než došel na jeviště, uměl už text první role. Představil se inspicientovi Václavu Zintlovi a ten si zapsal jeho jméno. Na jeviště zavolali jednoho herce, který kolem něj jen proběhl a začal supět:
„To je dost, že jste si na mě vzpomněli, sedím v rekvizitárně už od deseti hodin. Nechte také trochu zkoušet mě.“
Ten supějící malý pán s pleší byl bývalý mosaznický tovaryš Jindřich Mošna (1837-1911). Hašler ho měl najednou možnost vidět zblízka a nespouštěl z něj oči. Mošnův výstup skončil. Jaroslav Kvapil byl nadšen, ale herec hlaholil: “Prosím vás ještě jednou, znova, vždyť já to musím udělat líp.“
Než začal Hašlerův výstup, uběhlo více jak půl hodiny. Režisér mu vysvětlil, kdo byl Jan Roháč z Dubé a zkouška začala. Navlékli mu řetěz, na kterém se houpal meč, a těžkou kožešinovou šubu.
Po svém výstupu došel ke skupině herců, kde čekali na pokyny. Rozhlédl se, a nevěřil svým očím. Stál před zbožňovaným hercem Eduardem Vojanem (1853-1920).
Vojan chvíli čekal a pak přistoupil k mladému herci a řekl.
„Jen kuráže, človíčku.“ Karel se uklonil a představil se mistrovi. Ten se usmál a řekl:
„Dobře, teď znám vás. Ukažte nám také Jana Roháče.“
Sebral odvahu. Slova se jen hrnula. Při odchodu Vojan za ním volal:
„Vidíte, šlo to a nekousl jsem vás.“
Hašler byl nadmíru spokojen, co mu řekl velký herec českého divadla.
Když se vrátil jeho otec domů, Karlík zvolal:
„Táto, budu hrát v Národním.“ Táta zavrtěl hlavou a zahuboval:
„Kluku ničemná, kdy už dostaneš rozum.“
Zanedlouho se přesvědčil sám. Na vývěsních tabulích četl jeho jméno napsáno dokonce třikrát. Šťastný otec se chlubil všude, kde jen mohl. Též i v hospodě „Na růžku“.
Karel Hašler dostával za každé vystoupení pět zlatých, ač neměl pevné angažmá. Po dramatu Jaroslava Vrchlického (1853-1912) „Knížata“ se vedení Národního divadla rozhodlo angažovat ho napevno a nabídlo mu dvouletou smlouvu. Měl po starostech. Dal si vytisknout velký počet vizitek, kde stálo: Karel Hašler, člen činohry královského zemského a Národního divadla.
Rád v kruhu veselých kumpánů vypravoval anekdoty, napodoboval kolegy, výborně tančil, hrál kulečník a nepohrdl ani kartami. Manželka režiséra, Hana Kvapilová (1860-1907) si ho oblíbila a pomáhala mu v začátcích, ostatně jako každému jinému začínajícímu herci.
Přivedla ho ke kapelníkovi Mořici Angerovi, který ho školil v dechových cvičeních i ve zpěvu. Bohémská parta spolu s Karlem Hašlerem se nejvíce scházela v malé hospůdce „U Cmíralů“ zvané „Monako“.
Ta stávala na Betlémském náměstí, na rohu Liliové ulice, naproti lihovaru „U Halánků“. V „Monaku“ se scházeli herci, malíři, básníci, sochaři a další umělci zvučných jmen. Robert Schlosser, Otto Peters, Kamil Mutich, Quido Kocian, Jan Osten, Otakar Mařák a mnoho dalších. Tato parta měla touhu rozbít zastaralé zákony umění a prosadit nové.
Řečí a plánů bylo mnoho, však ke skutkům daleko. Bujaré veselí trvalo dlouho do noci i do časných ranních hodin. Nájemníci domu si často stěžovali na hluk, ale nebylo jim to nic platné. Mladý Hašler mezi ně zapadl skvěle. Oblíbili si ho pro jeho anekdoty i veselost. Tato společnost mu vyhovovala, ale též ho přiváděla k hýření. Tak se stalo, že na Josefském náměstí uviděl malíře Jana Trampotu (1889-1942). Chtěl se pochlubit svým blahobytem a najal si u Prašné brány fiakr. Když jel kolem Trampotu, zavolal na něj: „Kam jdeš? Sedni si, vezmu tě.“ Malíř odmítl, že spěchá do Nekázanky. Hašler se rozložil v kočáře a pansky zavelel: „Do Národního!“
Před divadlem se vřítil ke skupině herců a poručil: „Půjčte mi někdo zlatku, zapomněl jsem doma prachy!“ Obětoval se kamarád Emil Pollert (1877-1935). Po tomto skutku režisér Florentin Steinberg Hašlerovi vytkl, proč se vozí, když nemá k tomu prostředky. Ten však jen povýšeně odpověděl: „To je řečí, vždyť jsem jel jen od Prašné brány.“ Pokračování |
