King Island je nevelký ostrov v Bassově průlivu severozápadně od Tasmánie, patří Austrálii. Chovem skotu, výrobou sýrů a lovem krabů se tam zabývá většina obyvatel, potomků lovců tuleňů, kteří se tam usadili kolem roku 1800. Můj pracovní pobyt koncem listopadu 2004 byl tam přerušen něčím, o čem jsem slýchával, ale nikdy před tím nezažil. Tělo jako černý balvan, tuhé jako biceps vzperače, hladké jako moje dlaň.

Tak jsem je našel. Nebylo to jedno tělo, ale kolem osmdesáti mrtvých velryb a delfínů, kteří se na těžko přístupné pláži rozhodli skončit svoje životy. Někteří z těchto kytovců byli ještě živí, písklavě vydechovali záhlavním dýchacím otvorem. Šest velryb se podařilo zachránit odtlačením do vody, to není na hrubém a kamení plném písku snadná záležitost, i když se podloží pytlovina. Menší delfíni se odvlečou do svého živlu, do moře, snadněji. Dilema pak působí uhynulí kytovci, co s tunami neživé biologické hmoty. Z přístupných míst se může odvézt a zpracovat na hnojivo.

Byly to kolem pěti metrů velké velryby se zvláštním českým názvem: kulohlavec černý (Globocephala malaena), anglicky “pilot whale“. Z těch dalších mořských savců to byli delfíní skákaví (Tursiops truncatus), anglicky “bottle-nose delphin“. Kdyby tato hromadná sebevražda byla zpozorována dříve, bylo by snad možné zachránit těchto zvířat více. Kromě místních obyvatel tam přispěchali zaměstnanci státních lesů a parků, ochránci přírody a turisté, někteří si přivezli kajaky, potápěčskou výstroj a pumpy s hadicemi na polévání dosud živých zvířat. V dnešní invazi anglických slov do češtiny, pro mne nevítané, pro úplnost poznamenávám, že angličtina vyjadřuje tento přírodní úkaz termínem “stranding“ nebo “beaching“. Snadno pak konfrontujeme v dobrém slovníku, že podstatné jméno“strand“ znamená břeh, sloveso pak najet na mělčinu nebo ztroskotat. “Baech“ znamená pláž, přílivové pobřežní pásmo. Pokud vím, čeština nemá pro tento přírodní úkaz specifický výraz. Stádu či hejnu tuleňů a velryb říkají Angličané “pod“, velrybím mláďatům “calf“- tele.

A jako by tato katastrofa na Ostrově Králů nestačila, o dva dny později na břehu nedalekého Maria Island nalezlo svou smrt dalších padesát kulohlavců, takže tam severně od Tasmánie zahynulo téměř ve stejnou dobu více než sto velryb, nepočítaje v to delfíny. Biologové považují za velmi zvláštní, že zůstali na břehu i s velrybami, zpravidla se tyto dva druhy spolu nemísí. Kulohlavci a delfíni skákaví se sdružují do druhově samostatných až stohlavých společenství, aby si snadněji ubránili své životy proti ohrožujím dravcům. Je to např. kytovec kosatka dravá (Orcinus orca).

Společný úhyn velryb na písčitých březích zaznamenal již Aristoteles 350 roků před našim letopočtem. A tak se dostávám k úvaze, proč k tomuto přírodnímu fenoménu dochází. Dosud to nikdo spolehlivě neví, i když mořští biologové tomu věnují mnoho pozornosti. Nejsou to jen přírodovědci, vokální jsou i levicově nasměřovaní zelení ochránci přírody. Aristotelův záznam jim nejde pod vousy, tvrdí, že ztrátu orientace velrybám působí hluk způsobený seismickým výzkumem mořského dna v honbě za odkrytím zdrojů podzemního plynu či ropy.
Takový výzkum se ovšem před více než dvěmi tisíci lety neprováděl, také signály vysílající severoamerické nukleární ponorky nebrázdily oceánské hlubiny. Zajímavé je, že podle zelenáčů ruské ponorky pak nejsou pro osobní blaho velryb nemilé. Tím ovšem nechci popírat, že k dezorientaci kytovců moderními prostředky nemůže docházet, potvrzená evidence dosud ale chybí. Ztráta směrových pudů může také nastat při panickém útěku před dravci, anebo při bezhlavé honbě za potravou. Parazitární infestace sluchových a rovnovážných orgánů jsou také v podezření. Meteorologická situace může sehrát letální úlohu. Právě koncem listopadu 2004 prudký vítr při severním tasmánském pobřeží přinesl do tohoto přímoří chladnější a výživnější vody. To vyvolalo velkou koncentraci ryb, což do této lokality přivolalo obyvatele hlubin – jako např. kulohlavce. Zoologové se domnívají, že takové podmínky mohou ovlivnit instinkty kytovců. Ale to jsou všechno jen hypotézy, na vyluštění tohoto přírodního a katastrofického úkazu stále čekáme.

Shodou okolností v posledním čísle časopisu New Scientist jsem narazil na informaci, že hydrofonický záznam, který provádělo americké námořnictvo během posledních 12 let, byl dán k dispozici oceanografickému výzkumu (Woods Hole Oceanographic Institution in Massachusetts). Hydrofonický záznam sleduje pohyb ponorek, současně ale registruje pohyb velryb a jejich „zpěv“. Dnes se již dají rozlišit zvuky vydávané různými druhy kytovců, plejtvák obrovský (Balaenoptera musculus) se ozývá hluboce nízkými tóny, myšok (Belaenoptera physalus) se ohlašuje pulzujícími zvuky připomínajícími vzdálený hluk motorů velkých nákladních lodí, keporkak (Megaptera novoaengliae) zase zpívá jako sólista v dětském sboru. A podobně je to se všemi velkými kytovci. Zvuky, které vydávají, se nesou vodou ne stovky, ale tisíce kilometrů, biologové jsou přesvědčeni, že jde o komunikaci a identifikaci na velké vzdálenosti. Tento názor mne poněkud znepokojuje, zda nejde o antropomorfní spekulaci, mám zvukovou nahrávku s autentickými velrybími “zpěvy“, jsou velmi složité a řekl bych, že nevyjadřují signály varování, pohlavní touhy nebo starostlivosti o mládě, jak znám u jiných savců. A navíc, tyto “zpěvy“ se stále mění i u specificky elektronicky sledovaného zvířete, jsou různě frázované a budí dojem, že jde o vyvinutou výměnu informací. Když jsem pak viděl na břehu uhynulou velrybu s její velkou hlavou a s velkým mozkem, nebylo zpotřebí dlouhého uvažování, šlo o tvora s nemalou inteligencí napovídající neuronovou kvalitu a kortexovou složitost.

Měl jsem možnost pozorovat ve volné přírodě šimpanzy a orangutany, stále se něčím zabývali a bylo mi jasné, že k tomu využívají vyvinutou inteligenci. Uvažuji, čím se zabývají velryby. Nepotřebují nástroje v honbě za potravou, nepotřebují přístřeší. Zdálo by se, že velrybám není velký mozek k užitku, tak jako by jim nebyly k ničemu nohy. Když jsem se s dalšími zachránci pokoušel odtlačit dosud živou velrybu z pláže do moře a viděl jsem zblízka její oko, mohl jsem přísahat, že o mně ví a že si je vědoma mého pokusu ji zachránit život. A také pravděpodobně věděla, že se mne může zbavit jedním mávnutím svých ocasních ploutví. Z jakýchsi dosud neznámých důvodů se ocitla o své vůli na suchu, ale nepopiratelně chtěla žít. Jedna věc je jistá, ve světě dosud existují záhady. Až se tato velrybí hádanka vyřeší, bude o jedno tajemství přírody méně a můj svět bude paradoxně o něco chudší.