Bajka z australské buše

Rubrika: Literatura – Zamyšlení

Příhoda, o kterou se s vámi chci podělit, je stará, prastará, snad z doby, kterou aboriginálové nazývají „dream time“, a vyprávěl mi ji starý blahovičník, který to vše ještě pamatuje.
Tak tam někde, uprostřed divoké a nekonečné australské buše, žili v dobrých sousedských poměrech starý, vysloužilý vombat Herbert a sličná, mladá klokanice Stella. Často se potkávali na ranní a podvečerní pastvě, prohodili slovo o tom, že letošní léto není tak pěkné, jako bylo to loňské, k čemuž vombat Herbert občas dodal, že on pamatuje léta ještě horší než to letošní a na druhé straně také mnohem lepší, nežli to loňské. Stella se s ním zase podělila o novinu, že ta mladá od Dolního potoka tomu svému králičímu moulovi zahýbá s tím ušákem s černým flekem na levém boku, a že ten nový vrh v králičím pelechu je jako by mu z oka vypadl.
Nyní bych snad měl blíže popsat klokanici Stellu. Štíhlá, ztepilá, a kdyby se v té době konaly volby královny krásy, jistě by obsadila snadno první tři místa. Stromy prý neobcházela, ale přenášela se přes ně dlouhými a ladnými skoky a říkalo se o ní, že když skákala, její nohy se země téměř nedotýkaly.
A tak čas plynul pokojně, až jednoho dne vombat Herbert nevyšel na svoji ranní pastvu. Stella tím byla trochu znepokojena, starý vombat si v poslední době více a více stěžoval na svůj zdravotní stav, zrak slábne, klouby bolí, ale v podstatě si řekla, že Herby, jak vombatu Herbertovi říkala, se jen rozhodl si trochu pospat. Když se však Herbert neobjevil ani druhého a ani třetího dne, odskákala naše Stella k Herbertovu doupěti a smutný pohled se jí naskytl. Ubohý Herbert už ani ze svého doupěte vylézt nemůže, zrak vypověděl úplně a staré, revmatické klouby odmítají poslušnost. Zle je, milá Stello, můj čas se naplnil, a i když se mně, upřímně řečeno, ještě nechce, nezbývá mi nežli se odebrat tam, kam všichni staří vombati odcházejí, do velké nory vlevo od obláčku nad Air Rockem.
A tu nastal vpravdě první, historický moment. Stella se rozhlédla po bujné a štědré australské buši a v její malé, klokaní hlavičce se zrodila překrásná myšlenka a poprvé v této širé zemi pronesla zaklínací formuli „no worry mate" (žádné starosti kámoši) a ješte dodala „she'll be right mate".
Potom řekla, hele Herby, pastvy je habaděj, jsem mladá a silná, mám prázdný vak, na rodinu zatím nepomýšlím, kdo by se s těmi haranty chtěl zlobit, a tak budu trhat trávu do vaku a tobě ji dvakrát denně přinesu a bude po starostech. Není třeba podotýkat, že starý vombat Herbert tuto ušlechtilou nabídku s radostí přijal a od toho dne bylo možno vidět klokanici Stellu, jak pilně do svého vaku trávu sbírá a dlouhými, ladnými skoky (vždyť víme, že se o ní říkalo, že se země sotva dotýká) ji přináší vděčnému Herbertovi.
Jednoho dne navštívil Stellu králík Jeroným, stařešina králičího rodu, poptal se na to a potom zase na ono, a nakonec přešel k věci, kterou měl na srdci. Víš milá Stello, jsem již stár, nohy již tak dobře neslouží, slechy také již nejsou, co bývaly, lišku bych sotva slyšel a jistě bych jí neutekl. A tak jsem si jako tento myslil, zda bys nebyla tak laskavá, a kdyby tě to příliš neobtěžovalo, nepřinesla mi, semo tamo, asi tak třikrát denně, něco k snědku. Bez velkého rozmýšlení Stella ve své dobrodušnosti ihned svolila, a tak od příštího dne na své pastvě sbírala do vaku trávu nejen pro starého vombata Herbyho (jak mu říkala), ale i pro stařičkého králičího patriarchu Jeronyma.
Jednoho slunného australského dne navštívil starého králíka Jeronýma vzdálený bratranec z otcovy strany, králík jménem Alfons a když se dozvěděl, jak Stella pomáhá nejen vombatu Herbertovi, ale i bratranci Jeronýmovi, zle se zakabonil a ihned se vydal za králem australské buše, psem dingem, Cézarem. Mluvil s ním z uctivé vzdálenosti, nebyl si totiž zcela jist, zda je král buše Cézar již po jídle, a zahovořil takto: „Moudrý a statečný králi buše, králi Cézare, jistě se ti již doneslo k tvému bystrému sluchu, jak klokanice Stella pomáhá starému vombatu Herbertovi a bratranci Jeronýmovi. Jsem si naprosto jist, že sdílíš můj názor, že to není spravedlivé a že je to (a nyní poprvé padlo to nové slovo), že je to diskriminace. Hleď, moudrý vladaři, také já nejsem z těch nejmladších, mnohdy se mi ráno ani nechce z teplého pelíšku a přesto musím sám sobě potravu sháněti“.
Vladař Cézar králíka Alfonse trpělivě vyslechl (byl totiž na štěstí pro ušáka již po snídani) a když potom vše pečlivě uvážil, dal ušáku Alfonsovi za pravdu. Když Stella pomáhá Herbertovi a Jeronýmovi, proč také nepomáhá Alfonsovi, jak by bylo spravedlivé.
A tak se ihned vypravil za klokanicí Stellou a takto jí přikázal. „Stello, není správné a spravedlivé, že pomáháš jenom Herbertovi a Jeronýmovi, jsou i jiní, kteří tvé pomoci a podpory potřebují a od dnešního dne tomu bude jinak a budeš nyní pomáhat všem, kdo tvoji pomoc potřebují. Kdo je tím, kdo tvoji pomoc potřebuje, bude určovat zde přítomný přítel, králík Alfons. A já na to, za malý poplatek, řekněme jednoho králíčka denně, budu dohlížet“.
A tak od toho dne sbírala klokanice Stella trávu nejen pro vombata Herbyho a králíky Jeronyma a Alfonse, ale i pro řadu Alfonsových příbuzných a přátel. Jeden z nich si namohl při rozmnožovacím aktu jednu zadní končetinu, druhý by rád prozkoumal, proč sluníčko vychází na východě a zapadá na západě a uznejte sami, zda má, při tak zodpovědné a důležité práci, ještě čas starat se o ten kus žvance.
Jednoho dne se však zjistilo, že ve vaku, který pro tento účel klokanice Stella potřebovala, není dostatečné množství trávy, potřebné uspokojit všechny zájemce, a na některé z nich, v tomto případě velice často na vombata Herberta a králičího stařešinu Jeronýma, se jaksi nedostalo. Sešli se tedy král australské buše dingo Cézar a králík Alfons a určili takto: Stella vždy uškubne jeden trs trávy a dá ho do vaku, a dva trsy sní sama. Po nějaký čas to skvěle pracovalo, jeden trs do vaku, dva trsy do žaludku, jeden trs do vaku, dva trsy do žaludku a tak dále.
Potom však přišli další králíci a každý měl velice dobrý důvod, proč se nemůže pást sám a současně přibyla do slovníku další dvě klíčová slova – právo a povinnost. Ano, oni mají přece plné právo se dožadovat z toho či jiného důvodu zajištění pravidelného přísunu trávy a klokanice Stella má zase povinnost tento přísun zajistit.
Po nějaké, poměrně krátké době, se dostavil nedostatek potravy pro všechny zájemce a nebuďme překvapeni tím, že to byl opět vombat Herbert a patriarcha Jeroným, kdo šli spát s prázdným žaludkem, ale snad to není ani tak podivné, vždyť přece víme, že jim nohy již příliš nesloužily a tak ti čilejší a rychlejší byli u mísy vždy první.
Opět tedy zasedla rada, složená tentokrát nejen z krále buše Cézara a králíka Alfonse, byla přizvána i Alfonsova žena Cleo (za králičí samičky) a Alfonsův syn, zástupce králíků s odlišnou sexuální preferencí, a řada dalších. A bylo rozhodnuto takto: Jednou do vaku, jednou do žaludku, jednou do vaku, jednou do žaludku a tak dále. Když ani to nepřineslo kýžený výsledek, přišlo nové rozhodnutí, které znělo: Dva velké trsy do vaku, jeden malý do žaludku, dva velké trsy do vaku, jeden malý do žaludku. Také bylo klokanici nařízeno, aby začala ráno sbírat o hodinu dříve a naopak, aby pracovala večer o hodinu déle.
Vše se zdálo jakž takž fungovat, i když se stále na všechny nedostávalo a starý vombat Herbert se přece jen musel odebrat do toho obláčku nalevo od Air Rocku a stařešina králičího rodu Jeroným odešel do země věčně zelené trávy.
Jednoho dne se doneslo k vládci buše, dingovi Cézarovi, že proradná klokanice Stella sem tam podvádí, někdy dá pouze jeden trsek trávy do vaku a jeden do žaludku a tuhle prý, minulý týden to bylo, dala pouze jeden trsek, považte pouhý jeden trsek do vaku a dva trsy nadměrné velikosti sama snědla.
I rozhněval se Cézar velice a zavolal si Stellu (po pracovní době ovšem) a pravil hlasem nazlobeným: „Tak takhle milá Stello, takhle tedy ne. Podvádět a ujídat zasloužený krajíc těm, kteří na to mají plné právo, to by tak hrálo.“ A zavolal orla a poručil mu. „Orle, od dnešního dne budeš bez hnutí viset na báni nebeské a sledovat tadyhle Stellu, zda nepodvádí. Je zcela pochopitelné, že když budeš hlídat Stellu, aby nás nepodváděla, nebudeš mít čas sám si nalovit drobné hlodavce, jakož i ještěrky a podobně, a tak bude na Stelle, aby při sbírání trávy sebrala i nějakou tu přišlápnutou myšku, či ještěrku.“
Po nějaký čas šlo vše jako na drátku, až na to, že si orel začal stěžovat na přemíru práce, však také zkuste viset celý den na nebeské báni a ještě sledovat orlím zrakem, zda nedochází k podvodným činům ze strany proradné klokanice Stelly. Cézar jeho stížnost pečlivě vyslechl a dal mu za pravdu a rozhodl, že orel dostane k ruce párek mladých sokolů švarných, kteří budou držet stráž a hlídat, a on, orel, bude organizovat jejich služby. Snad stojí ještě za zmínku, že v zimních měsících, kdy se rozednívá později a naopak sluce zapadá dříve, byli do služby povoláni i noční ptáci, jako například sovy.
A tak život šel dál a dalo by se říci, že to byla zlatá doba rozkvětu lesní říše. Doba rovnosti a sociální spravedlnosti. Vládce buše Cézar vše moudře spravoval, vše za drobnou odměnu nějakého toho králíčka sem a tam, orel organizoval svoji vzdušnou squadronu, začež se mu dostávalo stravy vybrané, sokolíkům a sovám potom stravy přebrané a králík, studijící dráhu slunce, v čele hojných asistentů a pomocného králičího personálu je již na samém prahu poznání, které mu umožní dráhu slunce změnit. Ale i jiným obyvatelům buše se dostává dosud nepoznaných svobod a příležitostí. Tak si vezměte například žáby. Kde kdo se jim smál pro jejich skřehotavý hlas a nejvíce se jim smáli zpěvní ptáci, potvůrky jedny. Byl to konec konců typický příklad diskriminace. Takový zpěvný pták si trylkuje a prozpěvuje a žába, ať dělá co dělá, tak jen skřehotavě kuňká. I rozhodl vládce buše, moudrý dingo Cézar, králík Alfons a králičí komise zatočit s diskriminací takto: „Zpěvnému ptactvu se s okamžitou platností zakazuje zpívat a trylkovat a bude ustavena zvláštní komise, která bude na tento zákaz dohlížet. Žabám potom bude poskytnuta finanční podpora na otevření žabí konzervatoře, specializované na žabí zpěv.“ Je nutno přiznat, že tento pokus se setkal se značným úspěchem, žáby se sice nenaučily zpívat, ale již se dokázaly klanět obecenstvu, to vše pod dohledem profesorů žabího zpěvu a jiných akademiků.
Vše bylo tedy v nejlepším pořádku, či snad nebylo? Snad jen taková maličkost. Klokanice Stella, kdysi silná a ztepilá, o které se říkalo, že se zadními běhy snad ani země nedotýká, začala díky návalu práce a nedostatku potravy chřadnout. Její silné zadní nohy, které ji dokázaly přenést i přes ten nejvyšší eukalypt, přestávaly sloužit, a silná oháňka, kterou držela vždy hrdě vztyčenou při jejich obřích skocích, jí nyní sloužila spíše jako berle. Svůj vak, soustavně přetěžovaný obrovskými dávkami trávy, téměř ploužila po zemi.
Na to se ani jinak trpělivý Stvořitel nemohl déle dívat, i zavolal si vombata Herberta a králíka Jeronýma a pravil: „Už se nemohu dále dívat na to, jak s tím ubohým tvorem zacházejí, dojděte pro ni hoši, dáme jí tu nejlepší nebeskou pastvinu, jakou tady máme. Však si to zaslouží a já ji udělám opět tak silnou a ztepilou, jakou kdysi bývala. I stalo se.
První to zjistil sokolík švarný, na kterém bylo převzít ranní hlídku. Rozhořčeně letěl informovat orla a ten potom vládce buše, dinga, zvaného Cézar. Cézar se rozzlobil, co je to za pořádek, sluníčko vysoko a klokanice Stella si lebedí pod gumovníkem. Ihned se tam rozběhl, aby zjednal nápravu, ale ubohou Stellu našel již ztuhlou, bez života. Ještě ho napadlo, že by mu mohla posloužit jako snídaně, ale když zjistil, že pod kůží ubohé Stelly není ani špetka masa, jen tuhé šlachy, tak se s nechutí odvrátil.
A tak se časy prudce změnily. Nebylo nikoho, kdo by potravy nanosil. Králíci, kteří pamatovali ještě doby, kdy se sami pásli, již dávno pomřeli a nové generace králíků nevěděly, jak na to. Stejně na tom byli však i orlové, sokolové švarní i noční sovy. Ti starší již dávno zapomněli jak lovit, a ti mladší se tomu nikdy nenaučili. Jen dingo Cézar na tom byl dobře. Hladem zesláblí králíčci se bezmocně mátožili krajinou, neměli ani sil utíkat a Cézarovi stačilo jen jít, sbírat je a pojídat. Musíme mu však přiznat k jeho dobru, že naposledy sežral členy antidiskriminační komise, aby tato dohlížela na to, že bez jakékoli diskriminace požírá králíky bez rozdílu pohlaví, náboženství a politické příslušnosti.
Když však slupnul posledního člena již zmíněné komise, přepadla ho náhle nemilá myšlenka. Vše již snědl, nic nezbylo, co bude jíst zítra?
V tomto místě vyprávění starého blahovičníku skončilo. Nebyl si jist, co se potom s Cézarem stalo, ale prý od jednoho ledňáčka obrovského slyšel, že pošel bídně hlady a jeho psí duše za trest bloudí krajinou a převtěluje se a převtěluje….
Jaké štěstí, že my, lidé jsme tak neskonale moudří, že žádným Cézarům a Alfonsům na jejich vějičku nesedáme. 

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 17. 03. 2007.