Zdeněk Reich: Pašerákem proti své vůli

Rubrika: Publicistika – Postřehy

Tak jako tažní ptáci se vracejí rok co rok do svých rodných hnízd, i moje manželka a já se periodicky vracíme do míst, kde jsme se narodili, jen na rozdíl od těch okřídlených opeřenců tak činíme jen tak jednou za čtyři nebo pět let. Zdá se až neuvěřitelné, jak těch pár krátkých týdnů s dávnými přáteli rychle uběhne a už se dostaví doba, připravovat se na dlouhou zpáteční cestu. Moje žena Jana této cestě říká, že odjíždí z domova, pro mne je to zase cesta domů. Posledních pár dní před odletem do Austrálie je obvykle ve znamení návštěv různých milých přátel, kteří se s námi přicházejí rozloučit a mnohdy předat dárek na památku. A o těchto dárcích, bych se chtěl dnes krátce zmínit.

Dárky by bylo možno rozdělit podle dvou, na sobě zcela nezávislých měřítek. Jednak podle jejich hodnoty a použitelnosti, jednak podle jejich snadnosti, či obtížnosti transportu přes oceán. Tak na příklad pohledná plochá láhev, obsahující životadárnou tekutinu, tak jak ji vyrábí pan Becher, má na stupnici využitelnosti hodnotu téměř nejvyšší, tedy řekněme číslo devět, vzhledem k její váze je však nutno množství láhví limitovat. Na druhé straně krásně vyvedená kniha fotografií Prahy, perfektně vytištěná na krásném, křídovém papíře o formátu A3, svojí kulturní hodnotou jistě vysoce přesahuje již zmíněnou lahvinku Becherovky, při váze, tedy hmotnosti pěti kilogramů však není příliš vhodným dárkem. Dárky takové váhy potom společně s knihami, kterých obvykle v Praze zakoupíme víc jak dost, putují tzv. pozemní poštou, i když slovo „pozemní“ není právě nejpřesnější, větší část cesty tráví tyto zásilky na moři. Jeden dárek, se kterým jsem si opravdu nevěděl rady, byly dvě krabice překrásných, křehoučkých, skleněných vánočních ozdob na stromeček, které mi na cestu věnoval milý bratránek.

A tak se stalo, že asi dva dny před jedním odletem z Prahy přinesl Janin švagr uzenou sýrovou pochoutku, tvarem připomínající zmenšený rugbyový míč (ovšem značně chutnější) – oštěpek. Prý abych ho vzal do Austrálie našemu synovi na ochutnání. Musím podotknout, že ze zásady nerad převážím potraviny jakéhokoli druhu, zejména proto, že jsme naší zpáteční cestu na dva dny přerušovali v Bangkoku. Nicméně jsem pokrytecky projevil potěšení nad tímto chutným dárkem.

Již jsme byli na Ruzyňském letišti, naše hlavní zavazadla pečlivě zvážena a odeslána pohyblivým pásem někam do útrob letištních budov, když si Janin švagr Pavel vzpomněl, že shora zmíněná sýrová pochoutka dlí stále v jejich lednici. Mírně jsem se zaradoval, že se snad zbavím nepříliš vítaného dárku. Pavel, muž činu, však nelenil, nasedl do auta a vzhledem k tomu, že bydlí pouhých deset nebo patnáct minut jízdy od letiště, oštěpek včas přivezl. Jakýmsi zázrakem se nám podařilo ho přidat do už tak přeplněného příručního zavazadla a zavazadlo dokonce i zavřít.

V hotelu v Bangkoku sýr putoval do ledničky, kde díky dokonalé obalové technice nebyl sýr ani moc cítit. Když jsme po dvou dnech balili zavazadla pro závěrečnou část našeho putování, vznesl jsem dotaz, zda mám už sýr uložit do příruční kabely. Prý ještě ne, nejlépe to prý nechat těsně před odjezdem na letiště, bylo mi řečeno milovanou ženou.

Letadlo se vzneslo ze zakouřeného Bangkoku (pražské ovzduší je vonící růžovou zahrádkou proti tomuto městu) a nasadilo směr Sydney. Monotonní zvuk motorů mě začal pomalu uspávat, když jsem si najednou vzpomněl na uzený sýr v ledničce hotelu. Taktně jsem to sdělil mé drahé polovici a hned tam, deset kilometrů nad mořem jsme uzavřeli pakt, že Pavlovi nikdy nepřiznáme, jak jsme se o jeho dárek špatně starali.

Náš let byl jeden z prvních ranních letů přistávajících na sydneyském letišti. Vzhledem k tomu, že to bylo v červenci, kdy je v Austrálii zima, Sydney pod námi ještě spala. Když jsme po výstupu z letadla procházeli dlouhou chodbou k pasové a celní kontrole, uvítal nás velký nápis, nabádající pasažéry, aby odhodili veškeré mléčné výrobky do odpadového koše k tomuto úkolu určeného. Pokuta za překročení tohoto zákazu byla mnohem mastnější nežli zmíněný oštěpek a mnohokrát přesahovala hodnotu této pochoutky. S úsměvem jsme se na sebe se ženou podívali. Dobře to dopadlo, neboť jsme oba věděli, že bychom odhodili oštěpek do odpadového koše pouze s maximálním sebezapřením, ovšem jako zákona dbalí občané bychom neměli odvahu příkaz překročit. A navíc ta pokuta nebyla právě zanedbatelná.

Vzhledem k tomu, že jsme byli jedním z prvních ranních letadel a pasoví úředníci a celníci ještě čerstvě vyspalí, pasové a celní odbavení proběhlo v bleskovém tempu, a tak jsme si jen v rychlosti vyzvedli klíčky k pronajatému autu, aby s námi překonalo po těch mnoha tisících kilometrech tu zbývající stovku, která nás dělila od našeho domova. A cesta domů nám uchystala první, milé překvapení toho dne. Cestou přes severní Sydney se rozednilo, a když jsme najeli na dálnici, která spojuje Sydney s Gosfordem, kde bydlíme, rozzářilo se na blankytně modré obloze zářivé australské slunce, které jsem v Evropě postrádal. Domů jsme dorazili v pořádku a našli dům, o který se nám v době naší nepřítomnosti starala naše dobrá známá, v perfektním stavu.

Druhým překvapením potom bylo, když jsme začali vybalovat zavazadla a příruční kabely. Nevěřil jsme svým očím, když v jedné z nich jsem nalezl uzený sýr ve tvaru zmenšeného rugbyového míče – oštěpek. Musel jsme ho do zavazadla přidat, aniž bych o tom příliš uvažoval, a tak si náš syn Jindřich na něm pochutnal. A víte, že se dá docela dobře přikusovat k Becherovce?

Originální ilustrace pro Pozitivní noviny © Mgr. Zuzana Šíblová, http://www.sjuzi.wgz.cz

OHLASY NA ČLÁNEK



Vážený pane Loužecký,

do nedávna jsem neměla o existenci Pozitivních novin potuchy. Letos v únoru jsme jako parta deseti spolužáků, maturantů roudnického gymnázia z roku 1966, navštívili naší spolužačku v Austrálii a udělali si tak u příležitosti našich společných velice kulatých narozenin takový měsíc trvající třídní sraz u protinožců. Při tomto setkání jsme poznali mnoho skvělých lidí, českých emigrantů, mimochodem z autorů PN Stanislava Moce, Jaroslava Kovaříčka a také Zdeňka Reicha a jeho milou ženu Janu, kteří nám přijeli na pár dní uloupit naší tehdejší třídní profesorku, nyní kamarádku Jitku, se kterou jsou blízcí přátelé. Jana, která se při této příležitosti po letech setkala i se svou další přítelkyní, naší hostitelkou, napsala o tomto setkání krásný článek do PN a tak jsem je díky ní objevila.
Od té doby jsem denním čtenářem Pozitivních novin a každé ráno se těším, co si zase pěkného přečtu. Také jsem stihla už přečíst značnou část archivu, kde jsem nalezla celou řadu milých i poučných věcí, které přeposílám svým přátelům a známým, kteří se tak také stali vašimi čtenáři. Pozitivní noviny přinášejí ten správný balzám na duši a potěšení pro čtenáře a tím pádem jistě i pro autory.
Prostě - děkuji Vám, pane Loužecký za to pěkné čtení!

Jarmila Zídková,
Roudnice nad Labem, 2.5.2008 

jarmila.zidkova(a)seznam.cz

Milý Zdeňku,

snad mi Janička promine, ale musím se s Tebou za čerstva podělit o svůj ranní prvomájový prožitek. Jak mám ve zvyku, pokud není jiných povinností, které bych musela upřednostnit, jako hlídání vnoučat apod., protáhnu pravidelnou ranní procházku se svým čtyřnohým už dvanáctiletým společníkem. Cestou "navštěvujeme" stromy v okolí našeho bydliště, kdy já
v této době obdivuji jejich jarní procitání a Sam zatím sbírá zprávy, které mu tam zanechali jeho psí přátelé, zejména psí slečny a paní a na některé svým způsobem odpovídá.
Dnešní poměrně studené a zachmuřené ráno mnoho k mojí dobré náladě nepřispělo a při pomyšlení, že letos opět nebudu políbena pod kvetoucí jabloní ani žádným jiným stromem,
mi bylo jasné, že letošní první máj nic moc.
Ale ejhle! Sotva jsem usedla s ranní kávičkou k počítači a jak jsem si zvykla od své letošní návštěvy Austrálie, kdy Tvoje žena Jana napsala to krásné pojednání o setkání u Dáši a já se tím pádem poprvé potkala s Pozitivními novinami, klikla jsem na jejich odkaz v záložkách a světe div se - dostalo se mi políbení, a to přímo od pašeráka!
Tvůj milý článek mi to dnešní prvomájové ráno rozsvítil! Zhltla jsem ho nedočkavě a pak ještě znovu vychutnala pěkně pomalu a nechala jsem si celý děj plynout v mysli jako na plátně kina. Moc Ti za něj děkuji! Samozřejmě jsem si ho také vytiskla, abych si ho mohla ještě později přečíst znovu "z papíru", protože, nic proti počítači, ale to pravé ořechové je přeci jenom čtení z papíru, tak si věci, které mi za to stojí, tisknu.

Mimochodem - letos jsem tu radost doprovázet své dva starší vnuky na Řipskou pouť přenechala jejich rodičům a užila ten čas těšením se z maličké Nelinky, pro kterou by ten randál, který teď pouť doprovází, nebyl. Samozřejmě jsem oběma klukům na ty atrakce do kapsičky přidala nějakou korunku a oni mi po návratu mezi bouřlivým vyprávěním darovali menší oštěpek, který pro mne na pouti koupili od šohaje v kroji. A protože v mé ledničce nikdy nechybí menší placatá lahvinka s mokem pana Bechera, dopřeji si večer pár malých doušků, které budu prokládat tenkými plátky oštěpku a vzpomínat na Austrálii. Myslím, že to bude docela dobrá oslava prvního máje!

Z Roudnice nad Labem vás oba moc zdraví Jarmila.

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 01. 05. 2008.