| Tak jako tažní ptáci se vracejí rok co rok do svých rodných hnízd, i moje manželka a já se periodicky vracíme do míst, kde jsme se narodili, jen na rozdíl od těch okřídlených opeřenců tak činíme jen tak jednou za čtyři nebo pět let. Zdá se až neuvěřitelné, jak těch pár krátkých týdnů s dávnými přáteli rychle uběhne a už se dostaví doba, připravovat se na dlouhou zpáteční cestu. Moje žena Jana této cestě říká, že odjíždí z domova, pro mne je to zase cesta domů. Posledních pár dní před odletem do Austrálie je obvykle ve znamení návštěv různých milých přátel, kteří se s námi přicházejí rozloučit a mnohdy předat dárek na památku. A o těchto dárcích, bych se chtěl dnes krátce zmínit.
Dárky by bylo možno rozdělit podle dvou, na sobě zcela nezávislých měřítek. Jednak podle jejich hodnoty a použitelnosti, jednak podle jejich snadnosti, či obtížnosti transportu přes oceán. Tak na příklad pohledná plochá láhev, obsahující životadárnou tekutinu, tak jak ji vyrábí pan Becher, má na stupnici využitelnosti hodnotu téměř nejvyšší, tedy řekněme číslo devět, vzhledem k její váze je však nutno množství láhví limitovat. Na druhé straně krásně vyvedená kniha fotografií Prahy, perfektně vytištěná na krásném, křídovém papíře o formátu A3, svojí kulturní hodnotou jistě vysoce přesahuje již zmíněnou lahvinku Becherovky, při váze, tedy hmotnosti pěti kilogramů však není příliš vhodným dárkem. Dárky takové váhy potom společně s knihami, kterých obvykle v Praze zakoupíme víc jak dost, putují tzv. pozemní poštou, i když slovo „pozemní“ není právě nejpřesnější, větší část cesty tráví tyto zásilky na moři. Jeden dárek, se kterým jsem si opravdu nevěděl rady, byly dvě krabice překrásných, křehoučkých, skleněných vánočních ozdob na stromeček, které mi na cestu věnoval milý bratránek.
 A tak se stalo, že asi dva dny před jedním odletem z Prahy přinesl Janin švagr uzenou sýrovou pochoutku, tvarem připomínající zmenšený rugbyový míč (ovšem značně chutnější) – oštěpek. Prý abych ho vzal do Austrálie našemu synovi na ochutnání. Musím podotknout, že ze zásady nerad převážím potraviny jakéhokoli druhu, zejména proto, že jsme naší zpáteční cestu na dva dny přerušovali v Bangkoku. Nicméně jsem pokrytecky projevil potěšení nad tímto chutným dárkem.
Již jsme byli na Ruzyňském letišti, naše hlavní zavazadla pečlivě zvážena a odeslána pohyblivým pásem někam do útrob letištních budov, když si Janin švagr Pavel vzpomněl, že shora zmíněná sýrová pochoutka dlí stále v jejich lednici. Mírně jsem se zaradoval, že se snad zbavím nepříliš vítaného dárku. Pavel, muž činu, však nelenil, nasedl do auta a vzhledem k tomu, že bydlí pouhých deset nebo patnáct minut jízdy od letiště, oštěpek včas přivezl. Jakýmsi zázrakem se nám podařilo ho přidat do už tak přeplněného příručního zavazadla a zavazadlo dokonce i zavřít.
V hotelu v Bangkoku sýr putoval do ledničky, kde díky dokonalé obalové technice nebyl sýr ani moc cítit. Když jsme po dvou dnech balili zavazadla pro závěrečnou část našeho putování, vznesl jsem dotaz, zda mám už sýr uložit do příruční kabely. Prý ještě ne, nejlépe to prý nechat těsně před odjezdem na letiště, bylo mi řečeno milovanou ženou.
Letadlo se vzneslo ze zakouřeného Bangkoku (pražské ovzduší je vonící růžovou zahrádkou proti tomuto městu) a nasadilo směr Sydney. Monotonní zvuk motorů mě začal pomalu uspávat, když jsem si najednou vzpomněl na uzený sýr v ledničce hotelu. Taktně jsem to sdělil mé drahé polovici a hned tam, deset kilometrů nad mořem jsme uzavřeli pakt, že Pavlovi nikdy nepřiznáme, jak jsme se o jeho dárek špatně starali.
Náš let byl jeden z prvních ranních letů přistávajících na sydneyském letišti. Vzhledem k tomu, že to bylo v červenci, kdy je v Austrálii zima, Sydney pod námi ještě spala. Když jsme po výstupu z letadla procházeli dlouhou chodbou k pasové a celní kontrole, uvítal nás velký nápis, nabádající pasažéry, aby odhodili veškeré mléčné výrobky do odpadového koše k tomuto úkolu určeného. Pokuta za překročení tohoto zákazu byla mnohem mastnější nežli zmíněný oštěpek a mnohokrát přesahovala hodnotu této pochoutky. S úsměvem jsme se na sebe se ženou podívali. Dobře to dopadlo, neboť jsme oba věděli, že bychom odhodili oštěpek do odpadového koše pouze s maximálním sebezapřením, ovšem jako zákona dbalí občané bychom neměli odvahu příkaz překročit. A navíc ta pokuta nebyla právě zanedbatelná.
Vzhledem k tomu, že jsme byli jedním z prvních ranních letadel a pasoví úředníci a celníci ještě čerstvě vyspalí, pasové a celní odbavení proběhlo v bleskovém tempu, a tak jsme si jen v rychlosti vyzvedli klíčky k pronajatému autu, aby s námi překonalo po těch mnoha tisících kilometrech tu zbývající stovku, která nás dělila od našeho domova. A cesta domů nám uchystala první, milé překvapení toho dne. Cestou přes severní Sydney se rozednilo, a když jsme najeli na dálnici, která spojuje Sydney s Gosfordem, kde bydlíme, rozzářilo se na blankytně modré obloze zářivé australské slunce, které jsem v Evropě postrádal. Domů jsme dorazili v pořádku a našli dům, o který se nám v době naší nepřítomnosti starala naše dobrá známá, v perfektním stavu.
Druhým překvapením potom bylo, když jsme začali vybalovat zavazadla a příruční kabely. Nevěřil jsme svým očím, když v jedné z nich jsem nalezl uzený sýr ve tvaru zmenšeného rugbyového míče – oštěpek. Musel jsme ho do zavazadla přidat, aniž bych o tom příliš uvažoval, a tak si náš syn Jindřich na něm pochutnal. A víte, že se dá docela dobře přikusovat k Becherovce? |
