Zdeněk Reich: Jak jsme zdolali horu Čerchov

Rubrika: Publicistika – Letem-světem

 Moje drahá žena, jejíž srdce patří milovanému kraji, odkud pocházela její maminka, Chodsku, mi vždy tvrdila, že v tomto kraji nenosí chlapečky čáp a děvčátka vrána, ale maminky nacházejí novorozeňátka pod kamenem na hoře Čerchov. A tak, když jsme v roce 2000 opět zavítali na Chodsko, byla pevně rozhodnuta místo svého údajného narození navštívit. Když jsme však přijeli k místu, kde se od silnice oddělovala odbočka na Čerchov, čekalo nás nemilé překvapení. I když cesta na Čerchov nebyla zahražena žádnou závorou, vjezd na tuto cestu byl pro vozidla uzavřen. Vypravil jsem se tedy se švagrem mé ženy na průzkumnou cestu po silničce vedoucí k vytouženému vrcholu. Cesta zprvu vedla pouze mírně zvlněnou krajinou, potom však začala velice prudce stoupat a bylo mi hned jasné, že to není v žádném případě vhodná cesta pro osoby postižené problémy s páteří a že by to moje žena jen velice těžko zvládla. Ovšem, s výjimkou prudkého stoupání, byla tato betonová silnička v perfektním stavu, byla vybudována pro hrdinné jednotky pohraniční stráže, které z věže na vrcholu Čerchova bránily naší socialistickou vlast před útoky „imprálistů“, jak to nejeden soudruh vyslovoval.

Na druhý den jsme uspořádali rodinnou poradu, zda zákaz vjezdu porušit, nebo od cesty na samý vrchol hory upustit. Rozhodla však za nás náhoda (i když moje žena je toho názoru, že náhody v podstatě neexistují a vše je již předem určeno). Jeli jsme po silnici směrem k hraničnímu přechodu do Německa, kde měli Větnamci trh a kde si dámy, moje žena a její sestra, chtěly něco málo nakoupit. Náhle, kde se vzali, tu se vzali, dva strážci zákona, dopravní policisté. A prý chtějí vidět doklady k autu a můj řidičský průkaz, nad kterým poněkud nedůvěřivě kroutili, policejními čepicemi korunované, hlavinky. Napřed se jim tento doklad, který mi vystavila v Gosfordu NRMA jaksi nezdál, ale nakonec se s ním smířili.
Zeptal jsem se jich, zda lze někde získat povolení k tomu, abychom se mohli autem vyšplhat na vrchol Čerchova. To prý nelze a navíc byla právě neděle, takže, i kdyby to šlo, tak to stejně nejde. Ani srdcelomné naříkání mojí ženy (scéna zasluhující Oscara), že vážila dlouhou cestu až z Austrálie jen proto, aby shlédla chodský kraj z vrcholu Čerchova, nepohnula chladnými srdci strážců silnic.
Začal jsem se bavit s tím, který se zdál být výše postaveným a mezi řečí jsem narazil na pověst o zvláštním způsobu rozmnožování lidu na Chodsku a o tom, že i moje žena tvrdí, že ji její maminka našla na Čerchově pod kamenem. Dodal jsem k tomu, že co se mé osoby týče, že by byla udělala lépe, kdyby jí pod tím kamenem nechala. Nevím, snad jsem nevědomky vyslovil nějakou tajnou formulku, ale policistova očka se náhle rozzářila a ten bodrý muž pravil. „Víte co? Klidně si na ten Čerchov vyjeďte a kdyby vás tam chytli naši kolegové, tak jim řekněte, ať se s námi spojí vysílačkou, že jim to vysvětlíme. Vždyť já jsem tam také vyvezl tatínka, který by se tam také těžko dostal po svých“.

Radostně jsme tedy naskákali do auta a dorazili na vrchol Čerchova. Naše radost však měla krátkého trvání. Vrcholek Čerchova je obklopen stromy, které brání výhledu do krajiny. Na samém vrcholu hory je rozhledna, která byla však v té době obehnaná drátěným plotem a cestu k ní uzavírala zámkem zajištěná vrata. Náhle se však na rozhledně otevřelo malé okénko a někdo nás informoval, že už jde. Když však přišel blíže k bráně, jeho usměvavá tvář se jaksi zachmuřila a prohlásil, že jsme špatní lidé a nejsme ti lidé, které očekával.
Očekával prý skupinu odborníků, která měla za úkol zhodnotit postup prací na rozhledně, nežli tato bude přístupná veřejnosti. Na naše ubezpečení, že jsme lidé dobří a úpěnlivé prosby, zda bychom mohli, alespoň trošíčku na tu rozhlednu vylézt, kroutil záporně hlavou.
A tu mi napadla spásná myšlenka a vzal jsem ho tak trochu stranou a pronesl zase tu zázračnou průpovídku. K mému nemalému překvapení i na tohoto, jinak neoblomného muže, zapůsobila, vytáhl z kapsy klíčky od zámku a bránu otevřel. Jen nás prosil, abychom byli opatrní a pokud možno z vyhlídky nepadali, v čemž jsme mu milerádi vyhověli. A tak jsme měli možnost rozhlédnout se nejen po kraji chodském, ale náš zrak zabloudil i na druhou stranu, do země německé.
Moje žena pochopitelně nenašla ten kámen, pod kterým ji moje milá paní tchyně našla, chtěla si však z Čerchova přivézt alespoň jeden malý kamínek. Svěřila se s tím právě tomu strážci majáku, tedy vlastně rozhledny, a ten jí řekl, že většina kamenů byla na horu přivezena během stavby pohraniční pozorovací věže, která stojí vedle rozhledny, ale že jí ukáže místo, které nebylo pracemi rozrušeno a odkud si může vzít ten kousek Chodska domů.
A tak doma, v Austrálii v Gosfordu, na skříňce v pokoji leží malý kamínek ze vzdáleného Chodska.

Foto © z archívu manželů Reichových

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 03. 03. 2009.