Z Klubu novinářů Pražského jara - Jan Petránek

Rubrika: Publicistika – Komentáře

Jsem členem Klubu novinářů Pražského jara od jeho založení v roce 1969. Sdružil novináře, kteří se angažovali v době Pražského jara a byli poté v době tzv. normalizace vyhazováni, pokud nechtěli změnit své názory. Někteří emigrovali, ti co zůstali, pracovali leckde, tam kde je vzali, nebo tam kde nalezli díky svým přátelům zaměstnání.

Jan Petránek pracoval v Československém rozhlase v letech 1951-1968. Po invazi cizích vojsk v srpnu 1968 se zúčastnil vysílání rozhlasu proti této invazi. A tak dopadl jako mnozí, o nichž je zmínka nahoře. Pracoval jako topič v gumárně Mitas ve Strašnicích. Novinařiny nenechal, ale publikovat mohl pouze v samizdatových lidovkách a tam, kde mu jeho články tiskli. Klub novinářů pražského jara vyvíjí dodnes činnost, přestože počet jeho členů se zmenšuje. Na besedě klubu 4. prosince loňského roku vystoupil tento známý publicistika a odborník na mezinárodní vztahy se zajímavou přednáškou.
Myslím si, že může a jistě bude zajímat také čtenáře Pozitivních novin. 
Milan Dubský
Co nám řekl Jan Petránek

Přinášíme výtah z jeho přednášky, jak jej zaznamenal digitální záznamník. Je přetištěn z Členského zpravodaje Klubu novinářů pražského jara číslo 1/2007.


Dnešní zeměkoule je osídlena více než šesti a půl miliardami lidí. Když jsem byl malý kluk, byly nás tu jen miliardy dvě. Když jsem svého času v šedesátých letech reportoval z Indie, musel jsem to namluvit na pásek, předat na letišti letušce a v Praze si to přepsali. Telefon byl tehdy nemyslitelně drahý a absolutně nespolehlivý, zatímco dneska doma několikrát ťuknu a přečtu si Times of India na počítači .

Pokud chcete občas být co nejlépe informováni, tak bych prosil, máte-li k disposici internet, abyste si – a to je snad to nejdůležitější, co vám mohu říct – abyste si poznamenali pár vynikajících internetových adres. Řeknu vám dvě nejdůležitější: www.yandex.ru. Tam máte všechny odkazy, které vás vedou na východ, a potom www.aldaily.com, to je neobyčejná stránka.
Dělá to šílený australský profesor mediálních prostředků s partou asi sto vysokoškoláků, kteří mu denně dají do provozu tuhle stránku, kde najdete na jedné straně stovku nejdůležitějších komentátorů světa, kteří mají nejen svá velká jména, ale jsou obklopeni dalšími poradci.
To jsou lidé, kteří vytvářejí nejzávažnější články ve světových denících. Zároveň pod tím máte všechny deníky, stačí vám klepnout a máte tam všechno. Máte tam deníky z Bejrútu, z Austrálie a zároveň nejchytřejší knihy, které právě vycházejí. Je to celý svět na jedné stránce. Další adresa je www.xinhuanet.cn.com, to je čínská záležitost. Dneska už se můžete spolehnout na tuto agenturu snad víc než na Reuters. Čína se otevřela světu, provádí tu politiku – říkají – chceme harmonický svět, vzdáváme se třídního boje, oni už mapují svět. Když ráno vstáváte, agentura Sinhua už má všechno z toho dne.

Pan Peterka z Prahy je člověk, který mi za 8 tisíc postavil talíř na dům a já mám nyní příjem digitální televize na 640 stanic, z toho je asi 50 zakódovaných, takže zaplať pámbu za těch asi 600. Na kanálu 46 si můžu v naší půlnoci zjistit, čím Čína už žije zítra.

Důležité je, že už můžete chytit i Al - Džazíru, která už vysílá anglicky a je to zajímavé, protože ti nejlepší komentátoři tady vysvětlují ruskou politiku, máte tam nejčerstvější zprávy z Washingtonu. Když celý svět pojednával záležitost s karikaturami Mohameda, Al - Džazíra vysílala karikatury západu.

Co je v poslední době mimořádné? Já bych řekl, že pokus o návrat k určité formě studené války. A ten tu skutečně je a souvisí to s tím, že Putinovi zbývá 500 dní do konce druhého volebního období, a že obrovské spoustě těch, kteří ovládají mocný kapitál, se nelíbí ruský vývoj.
Je tu tendence i v českém tisku ztotožňovat současné Rusko se Sovětským svazem. Já jsem vždycky byl pro to oddělovat režim od národa.
Souhlasím s tím, co předvčírem napsal britský Observer, že kapitalismus v Rusku v nynější podobě je krutější, než býval v Americe v 19. století. Je to tvrdý kapitalismus a mluvit tady o nějakém návratu ke komunismu je nesmysl.
Putin je člověk ze struktur rozvědky, ale já bych řekl že ne z rozvědky, ale z toho nejdůležitějšího analytického centra, z něhož mohli ti, kteří byli u moci, čerpat, včetně Gorbačova.
Gorbačov je dneska sociálně demokratický předák, snaží se plnit funkci Putinova poradce, pokud vím, několikrát za minulé dva roky objel jednotlivé ruské regiony a po návratu sumarizoval, co kde našel.
Putin se nejen od něho, ale od řady lidí, kterými je obklopen, dozví, co se v Rusku děje. To je rozdíl od bývalých mocipánů, kteří to nebyli schopni udělat.
Putin je otloukánek oligarchů z mnoha regionů. Ti se snaží, aby se v regionálních hranicích skoncovalo s národnostní stalinskou tradicí, a aby hranice procházely podle ekonomických zásad. To, co se děje na Dálném Východě, je neuvěřitelný nápor na dnešní stav a řada odborníků se domnívá, že Rusko se asi rozpadne.

Když si uděláte z 10 000 petlahví vor a budete jeho prostřednictvím pašovat zboží, žádná vojenská hlídka na člunech na Amuru nezabrání tomu, aby nebyly zásobovány podobné prodejny, jako jsou vietnamské stánky, které máme v Česku.
Dálný Východ je momentálně ve spárech čínských obchodníků, kteří již dnes tvoří 80 % obchodu, který saturuje potřeby obyvatel. Vladivostok má už dnes dvě obrovská čínská centra a taky korejské centrum. Tam se zajímavým způsobem míchá jihokorejský a severokorejský vliv. Řekl bych, že bohatí jihokorejští obchodníci si dělají ze severokorejců, kteří se už dost naučili rusky, ale jsou chudí, tlumočníky a sluhy.

Roli tu hraje také skutečnost, že v ruském obyvatelstvu převládá stále ještě naprostý přebytek žen, které se chtějí vdávat a mít rodinu. Tak chodí třeba za chabarovským starostou a žádají, aby jejich přítel dostal ruské občanství. Na to reaguje starosta: „A jak se jmenuje tvůj přítel, Čang Feng? Tak se holka postarej, aby ti dali čínské občanství."
Ruští gubernátoři velice tvrdě řeší tyto záležitosti. Dnes a denně jsou přestřelky na čínsko ruské hranici a nikdo to nebere v Pekingu ani v Moskvě jako mezinárodní konflikt. Ani čínská, ani ruská milice se nedokáží vyrovnat s pašeráckými gangy. Na ruském území žije dnes podle jedněch údajů 8, podle jiných dokonce 20 milionů Číňanů, kteří jsou již zdomácnělí i na Sibiři, a to znamená, že tam Rusko skutečně začíná ztrácet.

Putin zoufale bojuje s oligarchy, kteří mají pod palcem jednotlivé regiony. To je třeba důvod k tomu, že si pozve Merkelovou, aby přiletěla se 400 zástupci obchodníků a investorů na Sibiř, a tam jí ukáže cokoliv. A někteří, když vidí, že je tam možné cokoliv koupit, že se tam dostanou argentinská jablka, žasnou a pochopitelně kupují.

Putin odejde, jsem o tom přesvědčen. Teď se snaží to jen vyfutrovat, aby nástupci měli snadnější život. Ti se to teprve učí. A je to tvrdá skutečnost.
Kdo, myslíte, byl v gulazích tím, který jim vládl? Samozřejmě, byli tam dozorci, ale mezi vězni nevládli politické, ale kriminální živly. Loupežníci a vrahové. Po zrušení gulagů se právě oni stali napřed sovětskými a potom ruskými policisty. No a co myslíte, že se děje? Je to tvrdý zápas se zločinem, s korupcí, denní vraždy a ničení.

Rusko zaplatilo všechny své dluhy Pařížskému klubu, zaplatilo přes 70% dluhů Londýnskému klubu. Když se na to podíváte, pochopíte, že ten Putin zoufale hledá, na jakých principech pragmatismu zakotvit stabilitu Ruska. Ta je hrozně důležitá a já se přiznám, že jí fandím, protože kdybych říkal to, co říká Mirek Štětina nebo Petra Procházková, kteří fandí tomu, aby se Rusko rozpadlo, kdyby se to stalo, tak se – promiňte mi to – posere Evropa. Nemáte tušení, co by se na nás z východu hrnulo. Takovému dramatu nastavuje Rusko záda.

Putin ví, že se mu za čtyři roky nepodařilo, aby v Rusku pracovaly nějaké základní organizace demokratických sil. Pořád tou nejvlivnější partají jsou na místě komunisti. Ale „jediná Rossija“, jeho strana, již ovládá některá centra. Privatizace, kterou Rusko provedlo, ukazuje, jak Rusko bylo podvedeno všemi poradci, kteří tam přišli.
Náš vynikající ekonom spočítal, že privatizací v Česku skončilo 80% podniků v zahraničních rukou.
A v Rusku? Nedávno skončil Moskvič. Skončil tak, že jde do šrotu. Jeho ruští manažeři ho moderně řídit neuměli, tak ho rozkradli a skončil.
V celém Rusku byl jediný podnik Elektrodam, který zpracovával grafit. To potřebujete v jaderném průmyslu, v letectví, skoro ve všem, kam se podíváte. Za 280 mil. dolarů to koupili Američané a ihned tu výrobu zastavili a podnik zavřeli. Načež přišel ministr atomového průmyslu Kirilenko a říká: "Já bych potřeboval grafit, proč jste to zavírali?" Odpověď je jednoduchá: Tak si ho kupte v Americe. Ale to je 17 krát větší cena. Ale to je váš problém, řekli Američané, ne náš.
Takhle se to vyvíjí i ve stavbě lodí a letadel. Teď se momentálně alespoň částečně vrací do ruských rukou Suchoj, MIG a letecké společnosti. Ale je sporné, zda bude mít v leteckém průmyslu Rusko ve společném holdingu 51%.

V novém čísle Ekonomistu je Putin zobrazen jako zosobněné zlo. Ale vezměte to takhle: Že by to byl člověk, který když má narozeniny, tak nechá zastřelit Politkovskou? A že když má zasednout s Evropskou unií ve Finsku, kde mu Polsko jménem unie řekne "kvůli vašemu embargu na plyn s vámi o ničem podstatném jednat nebudeme", tak položí na stůl skandál s poloniem? Ostatně polonium je tak trochu česká záležitost. Protože smolinec dostala paní Curie od nás, a když jí Beckerel řekl „ono to září“, tak se chtěla dostat k podstatě záření. Dostala z toho ven uran, pak radium a zbylo něco, co nebylo vidět, ale zářilo to. Nazvala to napřed radium F a potom to v roce 1897 přejmenovala na Polonium. Tehdy bylo Polsko rozděleno mezi Prusko, Rusko a Rakousko-Uhersko, tak to nazvala Polonium. Myslím, že to byl první případ, kdy název prvku byl motivován politicky.
Je třeba vědět, že z jedné tuny uranu můžete oddestilovat 100 mikrogramů polonia. Podle mne se toto polonium dostalo do drápů pašeráka radioaktivních materiálů Alexandra Litviněnka, který aby dokázal, že je to skutečně polonium, otevřel pouzdro na brýle. Jeden list papíru stačí na izolaci záření polonia, stačí vám pouzdro od brýlí a projdete i kontrolou na letišti. A kromě toho je to tak malinké, že to žádný celník hledat nebude. Ale to polonium má cenu milionu dolarů. Myslíte si, že bych třeba já, kdybych byl Putinem, že bych za deset tisíc dolarů nenašel v Londýně nájemného vraha, který by se trošku ožral a až by viděl, že Litviněnko jde přes ulici, tak by ho přejel a pak by se vyvalil ven a řekl, promiňte, ale já jsem nějak toho chodce neviděl. Je naprosto nesmyslné přičítat Putinovi vraždu Litviněnka a Politkovské.

Je to dva roky, kdy jsem četl jejich články, byly samozřejmě kritické, ale v posledním výtisku časopisu Argumenty a fakty z tohoto týdne najdete článek Alexandra Rara, německého politologa, který v tomto ruském nejprodávanějším týdeníku rozebírá, jestli je Putin gauner nebo ne. V Rusku je stejná svoboda tisku jako v Anglii, jak nedávno prohlásil jeden z anglických znalců nynějšího ruského prostředí. Stačí si pustit dnešní ruskou televizi a uvidíte, co všechno je tam možné říct na adresu vlády. Může se napsat a říct cokoliv a stejně tak jako v Anglii se také nic nestane. Jestli je někdo hrdina bojující za svobodu tisku v Rusku, pak to jsou novináři v oblastních centrech. 

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 30. 03. 2007.