Na hlušinu narazí člověk nejen v terénu, ale i mezi lidmi a jejich chováním, velmi často. Je to někdy málo povzbudivé a někdy až bolestné. Ale pouze naříkání to nespraví. Život lidí a realita nebyly nikdy ani v minulosti ideální. A jestliže se někdy setkáváme s tvrzením, jaké to bývaly dříve idylické časy, tak to neberme vždy za bernou minci. Tak jako nyní, i dříve, potkávalo lidi štěstí. Někteří byli spokojeni, další se potýkali s problémy a zármutky a ještě další byli pokořováni, zneužíváni, okrádáni. A to vše mělo, a má, své konkrétní důvody a příčiny. Je dobré jim přicházet na kloub a analyzovat je, ale to většina lidí nedělá. A zůstává tak u toho naříkání, a v případě, že jsou právě mezi tou skupinou šťastných a spokojených, tak si pochvalují. Dáte mi mnozí jistě za pravdu, že smysluplnější počínání člověka je v tom, že si stále nenaříká, protože naříkání a stěžování není program, ale když udělá každý den něco užitečného pro sebe a pro lidi kolem a tím vytvoří něco, z čeho plyne nějaký užitek. Po takové lidské činnosti zůstávají po tvůrci stopy, důkazy, a ty zůstávají i poté, kdy ten který člověk nám zmizí z obzoru a dokonce i tehdy, když už nežije. Nejde jen o známé či nejznámější tvůrce, o nichž se učí žáci a studenti ve školách a kteří patří ke všeobecnému vzdělání. Ale také o ty statisíce a miliony neznámých, z jejichž práce a tvorby vznikala hmotná i duchovní kultura civilizace. Kromě toho, co známe, snaží se historikové, badatelé a archeologové nacházet další a další důkazy, věci, díla a plody tvůrčí i obyčejné, opakované činnosti našich předků. Předměty, mince, nádoby, šperky, zbraně, základy budov, střípky keramik a skel, zachovalá i poškozená torza kreseb, soch a uměleckých předmětů, které archeologové naleznou pak skládají do mozaiky a tu zasazují do doby a místa v níž žili tehdejší lidé, způsob jejich existence, jejich usilování, jejich roli v čase, který uplynul, ale jehož kratší či delší kontinuita sahá do dneška, do současného trvání času, v němž žijeme my, současníci. Ale čas plyne dál. Okamžik, v němž žijeme, myslíme a existujeme se stává minulostí. Dnešek se proměňuje ve včerejšek a zítřek v dnešek. Ke snaze archeologů nacházet všechny možné předměty a materielní důkazy bychom měli přidat ještě archeologii ducha. Poznávat kulturu a život našich předchůdců nejen podle materiálních odkazů, podle podoby, jak vypadali, co jedli, jak se oblékali, jak vypadali. Měli bychom archeologické sondy zaměřit také na to, co si mysleli, co prožívali, zda měli soucit, zda byli krutí, co uměli, o co usilovali, zda měli rádi děti. Zkrátka jací byli ve své celistvosti a integritě. A tato archeologie by měla a má odkrývat nejen minulost, ale i současnost. Jací jsme my, současníci - nejen v hmotné kultuře, ale i v duchovní - ne podle počtu aut a kilometrů dálnic, kolik máme mobilů, podle výroby počítačů v kusech, párů bot, podle počtu zemí, které člověk navštíví, když to podstatné o nich a jejich lidech vlastně vůbec nepoznal. Staňme se proto každý trochu archeologem sebe samého. Odkrývejme v nás samotných střípky a definujme naše vlastnosti, znalosti a přístupy k ostatním spoluobčanům, k dětem, ke starší generaci - hlavně s odhlédnutím ke spotřebním aspektům, které nebyly a nejsou nosným prvkem směřování k dobré budoucnosti. Provádějme archeologii ducha. |