Sloupky Jiřího Menzela (7)

Rubrika: Literatura – Na pokračování

Žijeme v iluzi, že dobré chování je nám dáno od přírody,
jako máme třeba prsty nebo slepé střevo

Viděli jste už na ulici, nebo jinde, mateřskou školku na procházce? Koho by nepotěšil pohled na průvod drobečků, kterak se drží za ruce, spokojeně capou a důvěřivě se velkýma očima dívají na svět. Proleťme v naší fantasii časem a zkusme si představit tutéž množinu lidských bytostí tak řekněme o deset, patnáct let později, kdy už jsou z nich téměř dospělí lidé. Jaká to bude proměna. Kde jsou ty doširoka otevřené oči, kde je ta nevinnost? Pozorujete někdy výrostky obojího pohlaví, třeba i gymnasisty? Kde je ten moment, kdy dosud nevinná ústa vyřkla první hrubost? Odkud se vzala ta lhostejnost v očích? Ta arogance a vulgarita v chování i v řeči?
Někdy mám pocit, že žijeme v iluzi, že dobré chování je nám dáno od přírody, jako třeba uši, nebo slepé střevo. Že slušnost je nám vrozená a není třeba jí pěstovat. Při tom to jediné, co je člověku od narození samozřejmé, je nevinnost. Všechno ostatní, slušnost i darebáctví se učí příkladem, vzory a normami kolem sebe. A jsem dost starý na to, abych viděl, jak ty normy slušnosti poklesly.
Je to podobné jako s naším okolím. Teprve až když se objevily první opravené domky, upravené ulice a náměstí, nové barevné krámky a hospůdky, teprve pak jsme si mohli všimnout jak za těch padesát let naše města, městečka a vesnice zešedla, zpustla. Rozpadávala se tak pomalu, že jsme to neviděli, zvykali si a brali tu špínu a nepořádek za normu. A stejně tak se staly normou i neslušnosti a hulvátství.
Ta špína je ale zarostlá v nás, a hlouběji, než si myslíme. Tato země měla vždy daleko do noblesy. Po staletí tu chyběla aristokracie, její vzor. Plebejství nám bylo desítky let dokonce ideologicky vnucováno. Stalo se u nás tradicí, že slušnost a dobré chování bylo předmětem posměchu a každý se mohl snadno poučit, že hulvátství usnadňuje životní cestu.

Tak nevím…

Kdopak asi ukáže těm drobečkům, kteří teď objevují svět, co je to ohleduplnost, čest, laskavé chování a smysl pro spravedlnost? Pan farář už asi těžko. Televize se svými zabijáky a jinými monstry už vůbec ne.
A tatínkové? Co se ti chudáčci asi naučí od svých tatínků? A co z nich vyroste? Tady, přiznám se, mi dochází humor.

Darebáky je třeba zastrašit a vypudit.
Jinak nás čeká to, že ve strachu budou žít ti slušní.

Bývaly doby, kdy se nesmělo kouřit padesát metrů od budovy školy, a kdo z žáků byl přistižen s cigaretou, mohl být rád, když vyvázl s dvojkou z mravů. To bylo dávno. Pokročila liberalizace a učitel, přistihnuvší septimána, který má pod lavicí stříkačkou zapíchnutou do paže, může mu nanejvýš pohrozit prstem.
Takový dojem aspoň na mně dělá současný stav. Pracovník ministerstva školství čelem ke statistikám o drogové závislosti mládeže se vyjádřil, že ministerstvo připravuje program. Patrně výchovný. Už vidím, jak to bude fungovat. Budou rozdávat studentům letáky se zdravotnickou protidrogovou osvětou.
Můj selský rozum mi říká, že tady nepomůže žádný přesvědčovací program, ale tvrdá represe. Kdo těm dětem to svinstvo prodává? Studenti říkají, že koupit drogu není problém. Není tedy problém najít i prodavače. Prý není nutné chytat malé dealery, ale ty velké. Myslím, že když začnete chytat a citelně trestat ty malé, najít nové dealery pro ty velké bude těžší. Vůbec si myslím, že zločinnost je u nás tak rozbujelá hlavně proto, že se vyplácí a že je málo riskantní. Pro darebáky je v této dosud mladé demokracii příliš snadný život.
Tak jako nemocné morem nemůžete pouštět mezi děti, neměli by běhat volně mezi námi i prokazatelní lotři. Jsou země, kde vás špetka marihuany nalezená ve vaší kapse přivede do kriminálu. Darebáky je třeba zastrašit, vypudit. Jinak nás čeká to, že ve strachu budou žít ti slušní.
Ještě se neumíme vyrovnat s kouřením a jeho následky, a teď tu má ještě strašit droga. Dokonce se má legalizovat její prodej. Prý když není trestné prodávat cigarety, je logicky nepotrestatelné prodávat drogy. To je stejná logika jako: krade soused = můžu i já.

Tak nevím…

Proč se nemůže zavést jednoduchý systém. Dávat drogu těm, kteří už závislí jsou, ale v ordinacích, pod dohledem lékaře, bez toho, aby si ten příslušný prevít a prostředky na něj museli opatřovat nelegálním způsobem. Ty ostatní, u kterých se droga najde a neléčí se, tvrdě trestat. Každý dobrý táta vám potvrdí, že je lépe klepnout citelně přes prsty dřív, než je pak pozdě.
Divadlo je chrám, kde se odehrává cosi mezi živými lidmi na jevišti
a živými lidmi v hledišti

V sále se zhaslo, zazní hudba, otevírá se opona a na jevišti herci nebo zpěváci počínají odvíjet příběh. Příběh bývá často velmi křehký a diváci se pomalu můžou vnořit do iluze jiného světa, do světa vytvořeného dramatikem a jevištěm. Stává se, že po několika minutách je iluze přerušena, hlediště osvítí otvírané dveře, ozve se rachot sedadel, špatně tlumený šepot - pozdní příchod bezohledného diváka všechno, tu křehce vytvořenou atmosféru, lehce zbourá.
Jak často se to stává, a jak to může být bezohledné. Vůči hercům, kteří se úpěnlivě soustřeďují, vůči divákům, kteří jsou surově vytrženi z iluze. Pozdní příchozí se brání: Zaplatil jsem si za lístek, mám právo přijít si kdy chci. Že snad ruším ostatní mne nezajímá. -
To je sobectví lidí, zvyklých si před televizní obrazovkou konzumovat večeři, přicházet a odcházet pro kávu či na záchod, pronášet poznámky, přezouvat si bačkory a vůbec vnímat nepozorně. To je třeba taky hloupost filmového diváka baštit před plátnem s promítanými stíny popkorn.
Divadlo je ale chrám, kde se odehrává cosi mezi živými lidmi na jevišti a živými lidmi v hledišti a všichni mají právo na plný zážitek. Rušit ten zážitek znamená neúctu k práci někoho jiného, něco, co by pozdní příchozí patrně ve vztahu ke své práci těžko snášel. Může být, že se do divadla člověk opozdí nezaviněně, ale ruku na srdce, mnozí ti pozdní příchozí by si většinou neodvážili zmeškat vlak, ten totiž nepočká, ale divadlo stojí pořád, tak jim na nějaké minutě tolik nezáleží.

Tak nevím…

Jsou divadla a koncertní sály, kde je vstup do hlediště po zahájení zakázán. V divadle, kde pracuji, se snažím o totéž. Mám rád svoji práci, mám rád lidi, se kterými pracuji, nemám rád každou bezohlednost a tak naléhám na každého opozdilce: Važte si práce těch druhých! 

Pokračování příště

  další sloupky

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 20. 03. 2007.

Pozitivní noviny jsou neziskové internetové médium, které v letech 2004–2012 připravovala ve svém volném čase skupina nadšenců pod vedením Pavla Loužeckého. Všichni autoři a dopisovatelé do Pozitivních novin přispívali bezplatně, ze své vlastní svobodné vůle. Ačkoli od roku 2012 nové články nevychází, Pozitivní noviny i nadále fungují jako skutečná oáza pohody a optimismu na síti pro všechny čtenáře, kteří potřebují pravidelný zdroj k čerpání životní energie, inspirace, nápadů, zábavy, moudrých myšlenek a informací všeho druhu.