Sloupky Jiřího Menzela (25)

Rubrika: Literatura – Na pokračování

Nemám rád snoby, ale ta diktatura bílého oblečení měla něco do sebe

Říká se, že tenis je bílý sport, že je to hra gentlemanů, bez podvádění a faulů, a to je jeden z důvodů, kromě jiných, proč se mi tenis líbí. Tenisti mi zkrátka vždycky připadali jako určitá šlechta mezi sportovci, bez uřvaných a neobjektivních fandů, bez skutečných i předstíraných faulů a bez hulvátského pokřikování do hřiště i na hřišti. Jako kluk jsem sbíral míčky v předměstském tenisovém klubu a obdivoval ty pány a dámy v bílém, kteří opravdu byli trochu jiní, noblesnější, než ostatní socialismem cepovaný lid. To bylo ovšem na začátku padesátých let, kdy se na tenis pohlíželo jako na buržoazní sport, a lidé kolem tenisu se právem cítili svou noblesou trochu jakoby v opozici k tomu oficiálnímu plebejství.
Několik let později jsem si našetřil na vlastní raketu a zkoušel ve stejném klubu hrát. Brzo jsem přestal. Jeden z členů klubu mne napomenul, že tenis je bílý sport a že v červených teplácích nemám na kurtu co dělat. Na mojí námitku, že na jiný sportovní oblek nemám, mi řekl, že když nejsem schopen si pořídit bílé kalhoty a tričko, ať jdu hrát gorodky. Dotklo se mne to, ale taky jsem to uměl pochopit.
Po maturitě a i kvůli jiným zájmům jsem stejně už na tenis čas neměl. Nezanevřel jsem na tenis, mám ho pořád rád, i když jen jako divák. Je to opravdu noblesní hra, důmyslně promyšlená tak, aby měl prohrávající do poslední chvíle šanci. S průběhem let ovšem trochu zdemokratičtěla a taky trochu zplebejštěla. Nemám rád snoby, ale ta diktatura bílého oblečení měla něco do sebe. Nevadí mi tolik, že se na kurtech objevila barevná trička a bermudy. To plebejství, ztráta ušlechtilosti, se projevuje v něčem jiném:
Ocitl jsem se toto léto souhrou náhod v blízkosti jednoho žákovského turnaje. Hráli hezky, bylo radost pozorovat zaujetí těch deseti až čtrnáctiletých mladých mužů a dam. Jsou mezi svými vrstevníky svým způsobem vyjímeční. Tito cílevědomí mladí muži a ženy jsou do jisté míry elitou mezi mládeží. O to otřesnější byla jejich mluva. Kdepak dnes zůstali ti gentlemani v bílém? Kam se vytratila noblesa? Bylo smutné slyšet z dětských úst, dokonce i dívčích, každé druhé slovo čpící vulgaritou.

Tak nevím...

Tolik „volů“ a „hoven“ jsem slyšel naposled za své prezenční služby.

Zřejmě existují lidé, kteří nesnesou pohled na něco čistého,
upraveného a musí opravovat svět podle své estetiky ošklivosti


Evropu doháníme o sto šest, jenom si nejsem jist, jestli musíme dohánět úplně ve všem a nedej pán bůh, aby se nám někdy podařilo jí dokonce předehnat. Spolu s ostatními vymoženostmi k nám dorazil i další pokrok: grafity. Moc pěkná věc.
Procházel jsem se slunnou nedělí po Kampě. Jako na mnoha jiných místech v Praze svítily domy novými omítkami, opravenými zdmi a střechami. Ale ouha! Všude, kam dosáhla ruka čiperného umělce - grafitisty, bylo to nové a svítící, počmáráno. Zřejmě existují lidé, kteří nesnesou pohled na něco čistého, upraveného a musí opravovat svět podle svého gusta, podle své estetiky ošklivosti.
Jako pětileté pachole jsem byl kdysi přistižen s křídou v ruce u zdi našeho domu. Následný pohlavek mne nadosmrti poučil, že nemám žádné právo ničit a hyzdit něco, co mi nepatří.
Nedávno proběhla novinami zpráva o tom, že pár černých šerifů bude mít opletačky, protože zbouchali jakéhosi alternativního umělce, který se chystal vyzdobit tramvaj po způsobu newyorského metra. Budou souzeni, protože v demokratické společnosti je třeba chránit nedotknutelnost jedince, tělesný trest je proti lidským právům.
Vidím v duchu, jak onen incident asi probíhal. Nedovedu si představit, že by toho hocha mohla zastavit v jeho uměleckých ambicích pouhá výzva. Na napomenutí se v podobných kruzích reaguje výsměchem, hrozby spíš vyprovokují agresivitu. U některých lidí totiž napomenutí nestačí, naopak, neuposlechnutí je pokládáno za hrdinský čin. Peněžní trest bývá nedobytný a vězení se stává pro určité vrstvy doškolovacím kursem pro další darebáctví. U jistého druhu lidí může vynutit úctu k autoritě zákona snad jen ponížení z fyzického trestu.
Dočetl jsem se v novinách o tom, jak v Singapuru odsoudili umělce, který osprejoval cizí automobil, k šesti ranám holí.

Tak nevím...

Je dobře, že doháníme Evropu, ale neměli bychom v něčem dohánět taky Singapur?
Stačí tedy odškrtnout od každé cifry sedm nul
a hned máme konkrétní představu,
víme jakou částkou se každý z nás na tom zisku,
investici, či podfuku podílí


Čteme o tom každý den, kdy se kde jaká miliarda či milion ztratily, kde se jaká miliarda či milion musí ušetřit, kolik miliard stojí Temelín, kolik miliónů nám pro ten či onen účel dneska chybí. Miliony a miliardy nám lítají kolem uší, ale pro většinu z nás, skromných občanů, je to vždy suma dost abstraktní a často si ani nevšimneme, že mezi milionem a miliardou je tisícinásobný rozdíl. Pobouří nás někdy víc nákup dvoumilionového auta, než jinde promrhaná miliarda. To je problém velkých čísel pro nás obyčejné smrtelníky, kteří znají peníze jen jako obrázky s Karlem Čtvrtým, s Boženou Němcovou, nebo nejlépe s prezidentem Masarykem.
Mám trik, jak se v tom vyznat: Žije nás v republice asi tak kolem deseti milionů. To zaokrouhlené číslo je výhoda. Deset milionů korun představuje pro každého českého občana, včetně bezdomovců a poslanců, jednu korunu. Stačí tedy odškrtnout od každé cifry sedm nul a hned máme konkrétní představu, víme jakou částkou se každý z nás na tom zisku, investici, či podfuku nebo zlodějně podílí. Malý příklad:
Když ve státní kase schází 10.000.000.000 – (deset miliard), vím, že to mne i každého občana České republiky včetně trestanců a nemluvňat stojí 1.000 - (rovnou tisícovku).
Pouhá miliarda - 1.000.000.000 = 100 Kč - (celou stovku)
a ušmudlaný milion 1.000.000 = 0,10 Kč - (jenom deset haléřů).
Půjčka dvou miliard dolarů naší republice z cizích bank dodala teoreticky do mého rozpočtu takových šedesát tisíc korun. Pětadvacet miliard zmrzlých kdysi na Slovensku znamená, že každému z nás chybí dva a půl tisíce a naopak každý Slovák má obrazně v kapse pět tisíc korun navíc.

Tak nevím...

Myslím si, jak by se nám ty miliardy, co se od nás v uplynulých letech vypařily, jak by se nám dneska hodily. Těší se z nich pan Kožený na Bahamách a jiní šikovní braši zase někde jinde. Ať se na mne nikdo nezlobí, jsem jenom laik, ale rád bych, aby mne někdo uklidnil, že se mýlím: Opravdu se těm krádežím nedalo zabránit?

Pokračování...

   další sloupky

Copyright © Reflex

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 26. 12. 2007.