Jen tak na okraj
OSLOVOVÁNÍ A OSLOVENÍ OBČANŮ

Demokratická vláda, parlament a zastupitelstva musí oslovovat a zastupovat všechny vrstvy společnosti, ne jenom některou na úkor těch druhých. Když se pak vítěz voleb pasuje na „elitu“, která si myslí, že si může dělat, co chce bez přihlédnutí k zájmům těch ostatních, nastává problém. Řešit takové situace není vůbec jednoduché, ale je to velice nutné.

Nejen východní Němci, ale i my jsme chtěli po velkém „středoevropském třesku“ v 80.letech hned mít vše, co jsme vídávali ve výlohách obchodů na západ od našich hranic. Ale nešlo pouze o materiální věci. Mysleli jsme, že nabytím svobody získáme a nabudeme snadno, ne-li automaticky, toto materiální bohatství.To byla velká iluze, jejíž důsledky pociťujeme dodnes na každém kroku.
Vyrovnat tyto rozdíly nemohlo ani zbourání berlínské zdi, ani přestřižení ostnatých drátů na hranicích zadrátovaného světa, ani otevření hranic, svoboda pohybu, svoboda vyjadřování, konání a svobodného osobního rozhodování. Všichni máme sice svobodu, ale to vůbec neznamená, že jsme všichni svobodní.

Specifika českého vývoje je také mj. v tom, že bohatství - a nemylme se v tom, že Československo byl chudý stát, že jeho občané byli chudí - bylo rozkradeno úzkou vrstvou, ba pouhou skupinkou lidí nejen pod pláštíkem kupónové privatizace, ale i zcela normální, přestože skrytou loupeží a podvody v rámci právního bezvědomí v euforii nabyté svobody, v níž se tak dobře vyznali šibalové zkušenější v převlékání, s kontakty z bývalých funkcí, ale se stejnou touhou po bohatství a moci, kterou, jak se zdálo, že ztrácejí.

Miliony občanů tehdejší ČSSR měly dvě domácnosti. Ve městech, kde bydleli, druhou na chatách, chalupách a v četných výstavných staveních, které svou vybaveností a přepychem si jen tak s něčím nezadaly. Statisíce občanů měly auta, škodovky, žigulíky, moskviče, wartburgy, trabanty, dacie a další značky. Nebyly to sice mercedesy, volva, fordy, volkswageny, toyoty, hondy, suzuki a další světové značky, ale svědčilo to o určité úrovni a životním standardu.

Srovnávání životní úrovně však bývá problematické a ošidné. Podle toho, jak nastavíme ukazatele, uděláme různá pořadí a jejich obsazení. Není pochyb o tom, že jsme zaostávali v celé řadě ukazatelů, aspektů, v deficitu svobody, moderní techniky např. počítačů a mnohém jiném.
Nejrychleji jsme zástupnými symboly jakoby doháněli okázalost a tzv. přepych a úroveň západní společnosti. K takovým symbolům patřily např. automobily. Dovezli jsme stovky tisíc ojetých aut, ovšemže lepších než ty, které u nás dosud jezdily, ale přece jenom - ve srovnání se západním vozovým parkem - starých. Tím jsme umožnili Němcům, Rakušanům, Holanďanům, Belgičanům a příslušníkům dalších států pořizovat si nová auta, a tak dál zvyšovat jejich náskok v tomto nejvíc viditelném, avšak dost povrchním, ukazateli.
Ale nešlo jen o automobily. Za stamiliony se dovážela již použitá technologická zařízení pro další obory jako tiskárny, strojírenství, sklářství, stavebnictví i ostatní. Až teprve v druhé desítce let po roce 2000 přišly na řadu stroje a technologie zcela nové, což se zanedlouho projevilo v rychlejším růstu české ekonomiky a hospodářství, o čemž svědčí dnešní konkurenční schopnost českého průmyslu, přebytky obchodní a exportní bilance naší republiky a čísla, jež ukazují, že jsme ve výrobě, ale i ve spotřebě dosáhli 80% úrovně vyspělých členů Evropské unie.
Zdárně jsme okopírovali a kopírujeme politické uspořádání a praktiky západní společnosti, ale nejen politické, se všemi klady i zápory. V řadě záporů se dostáváme na špici.
Máme největší počet kasin na počet obyvatel v Evropě i ve světě, jsme nejvíce sázejícím národem, patříme k nejvíce zadluženým občanům. Naše rodiny dluží soukromým bankovním ústavům přes 600 miliard korun. Dokážeme, také díky ohlupující reklamě a nefér podbízivosti finančních ústavů s hesly "Kup dnes, zaplatit můžeš zítra nebo za rok", žít na dluh, mít všechno hned a ne až si na to vyděláme a našetříme. To není ten nejlepší model.
Bylo a je to složité období vývoje demokracie u nás, které zdaleka neskončilo a přináší celé společnosti, ale i jednotlivcům nejen klady ve zvyšování životní úrovně, ale i četné různé a nesnadno řešitelné problémy v občanském i rodinném životě, v populačním růstu, v otázkách soužití s jinými etniky a stále stoupajícím počten imigrantů jak legálních tak nelegálních.
Problémy v jiném hávu, ne vždy přesně pojmenované a definované, v každé společnosti národní i v mezinárodních společenstvích vždy byly.
Hospodářství a ekonomika předběhla a předbíhá politiku. A do politiky, protože to je společenská kategorie, patří sociální oblast. Tu ale ekonomika nebere v úvahu! Překročila hranice národních států, federací, monarchií a prosazuje se aktivně a agresivně v zákonitostech globalizace.
Komunikace, otevření hranic, volný tok kapitálu a pracovních sil to nejen zesiluje, ale tká jednotnou síť kolem celé zeměkoule, v kteréžto pavučině spoutává celé národy, státy, země i kontinenty ve jménu svobody, sjednocování, boje proti „zlým“ státům, bojem proti terorismu a ve jménu řady dalších hesel a proklamací.

Je to těžko čitelná směsice složená z mnoha názorů, myšlenkových proudů, tendencí, spekulací a snah. Zvlášť těžké je porozumět tomuto mnohoslovnému a tolik protichůdnému úsilí skupin, seskupení a klik vzdělanců, profesionálních snaživců o bohatství a moc, převlékačů je pro většinu normálních lidí, kteří musí každý den usilovat o naplňování toho nejspravedlivějšího, ale také nejobyčejnějšího údělu lidského života. To jest vytvářet hodnoty, aby lidé mohli žít, jíst, starat se o své děti, o řádný chod svých obcí, vzdělávání, pokoušet se vždycky znova o spravedlnost. Je v tom mnoho pozitivního, ale také mnoho negativního. Jinak to být ani nemůže. Jako je světlo a tma, dobro a zlo, den a noc mládí a stáří, život a smrt.

Žebříček klasických dříve uznávaných hodnot doznal vážných otřesů a změn. Mimo jiné díky střetům odlišných světů, kultur, náboženství, rozdílných stupňů vývoje ve světě, které nastaly právě dnes možnými průniky, jež přinesla věda a technika, kdy všechny závažné děje a události se ostatní svět dovídá téměř v tom samém okamžiku jejich průběhu a následků.
Část takzvaného bohatého světa se snaží prosazovat nová kreda konzumních návyků, které nemají právě dost kladný náboj, abychom jim fandili nebo věřili, že by svět podle těchto pravidel měl nebo mohl být lepší. Tak zvaná neviditelná ruka trhu zcela viditelně dokáže krást z talíře spokojenosti života toho obyčejného, prostého občana, člověka dělného, který vytváří všechny hodnoty. Byl nastartován spěch, honba za ziskem, za touhou vlastnit víc než mohu spotřebovávat, s čímž se pojí neblahé následky a opět pod vlajkou konkurence, dokazování, že jsem schopnější a lepší než ten druhý, než ti ostatní. Nepřesně se tomu říká pokrok a civilizace.

Právo silnějšího má k dispozici dálnice, kterými jsme zamřížovali krajiny, země a kontinenty. Celkové množství štěstí, spokojenosti a svobody se nezvětšilo, přestože se počet obyvatel planety zvýšil na osm miliard. To není pohled pesimisty, škarohlída, zklamaného člověka, ale snaha pohlédnout realitě tváří v tvář a hledat lepší cesty mezi mnoha slepými odbočkami ve vývoji lidské společnosti. Snaha chápat a rozumět problémům, starostem, smutkům, zmatkům a bolestem těch druhých spoluobčanů, sousedů, bližních, našich protivníků ba i nepřátel, pro něž jsme zase nepřítelem my.
Naříkání, stěžování si, nasupenost, blbé nálady, nezájem o naše společné záležitosti nemohou být naším programem. Ani v rodině, ani v jedné obci, v jedné společnosti, v jednom státě, na jednom kontinentu a na jedné planetě. Tato jednotná, společná množina je naším společným osudem, perspektivou, nadějí, štěstím, byť ne trvalým a stálým a z nebe nám daným.
Víru a boha mějme a hledejme v sobě. Ať již tyto pojmy pojmenováváme různě, jejich obsah je jen jeden a všem společný.