Sloupky Jiřího Menzela (24)
Rubrika: Literatura – Na pokračování
Každý blb si dneska může vyztužit chatrné sebevědomí vlastní bouchačkou V teple a pohodlí civilizovaného života nás přitahuje romantika Divokého západu, kde každý muž měl zbraň se kterou musel bránit sám sebe, protože v těch divokých pionýrských dobách severní Ameriky byl zákon proti darebákům ještě slabý. Ta touha mít vlastní bouchačku, která jednoduchým spuštěním kohoutku řeší dramatickou situaci je vlastní asi skoro každému příslušníkovi silnějšího pohlaví. Jako kluci jsme si hráli na vojáky. Pálili jsem do sebe z prkýnek napodobujících samopaly, z hrdel vyráželi zvuky napodobující rachot palebných zbraní. Stříleli jsme a umírali. Vždycky si na ty naše hry vzpomenu, když vidím v kině, či na obrazovce střelce a potom zasaženého hrdinu, jak ten filmový kaskadér malebně padá, hroutí se pod kulometným zásahem a mám za to, že my kluci jsme ve svých hrách uměli padat a umírat líp a věrohodněji. O pár desítek let dříve naši dědečkové mávali proti sobě dřevěnými šavličkami. Zato dnešní usmrkanci už mají dokonalé repliky pravých skorpionů nebo dokonce i kosmických zbraní. Je to smutné, ale ty zbraně a vraždění patří ke klukovským hrám odjakživa. Já se už zbraní a vůbec všeho, co přináší zranění, bolest nebo smrt, podvědomě štítím. Jsou ale mezi námi kluci, kteří ač dospělí, si svou chlapeckou romantiku zachovali. Mají svá civilní saka vyboulená, bez pistole, či revolveru nejdou snad ani do koupelny. Jejich hračky už nejsou ze dřeva, nebo z umělé hmoty, jsou skutečně smrtící. Doba je demokratická, tolerantní, každý blb si dneska může vyztužit chatrné sebevědomí bouchačkou. Tak nevím… Měl bych svůj odsudek nošení zbraní opravit. Jednomu mému kolegovi ta bouchačka patrně zachránila život. Musel jí ukázat skupince dotěrných spoluobčanů, kteří za bílého dne projevili zájem o jeho náprsní tašku. Ve střední Evropě, na konci dvacátého století, sice bez té romantiky, ale se stejně dobrodružnými situacemi ten Divoký Západ se slabým zákonem proti darebákům máme i tady. |
S takovou barbínou se nedá nic jiného dělat, než jí jenom česat a ustavičně převlékat Mám kamaráda, který sbírá dětské hračky A už do té sbírky vrazil fůru peněz. Jsou toho tři plná muzea, jedno z nich máme i u nás na pražském hradě. Dětské hračky jsou jeho vášeň, jenom barbín, jak mi řekl, má na tři sta padesát kousků. A to má ještě vláčky, vojáčky, jiné panenky, hračky plechové, hadrové, dřevěné i porcelánové, tak, jak se během staletí hračky pro dětskou radost vyvíjely. Od primitivních dřevěných šavliček a hadrových panenek až po plastikové vesmírné koráby a panenky mluvící, brečící i čůrající. S vývojem umělých hmot a s vývojem civilizace vůbec, se mi zdají ty hračky čím dál tím víc dokonalejší, rafinovanější a hlavně hloupější a bez fantazie. Ty barbíny například, to jsou odlitky všechny stejné, podle jednoho mustru štíhlých modelek, nebo chcete-li, playboyových zajíčků. Jsou vymodelované realisticky, spíše pro potěchu oka tatínkova, než na hraní. Jejich dokonalost nedává mnoho prostoru pro dětskou fantazii. S takovou barbínou se nedá dělat nic jiného, než jí jenom česat a ustavičně převlékat. Je to velmi dobře vymyšlený trik pro kapsy rodičů, kteří tak mají pro holčičí miláčky pořád co dokupovat. Nové šatičky, nové paručky, nový nábyteček a nové pokojíčky. Pro dcerušky to může být taky škola, jak se dá všechno vyprosit, vyplakat, vykřičet a vydupat - dostat všechno, nač si ukážou. Pokud to s nimi vyroste, potěš pán Bůh jejich budoucí kolegy, mládence a chudáky manžely. Tak nevím… Ty barbíny jsou taky bohužel pro budoucí slečny estetický vzor, později většinou nedostižný. Dávají dětem univerzální příklad, který jim provždy určí míru vkusu a názor, jak by mělo děvče vypadat. Pokud má holčička od přírody jinou než štíhlou konstituci, pokud bude mít křivější nos, ňadra nikoli ve správné velikosti, nebo nebude mít správně dlouhé nohy, bude chuděra. Ona, a s ní i její okolí, bude mít trvalý pocit, že není tou správnou girl a nikdy se nedozví, že její půvab může, a má být, úplně jinde, než v počtu centimetrů na bocích, v pase a přes prsa. Nikdo těm budoucím slečnám neřekne, že dívku dělá dívkou to, co nosí v hlavince: ženský rozum a dívčí sebevědomí a z něho vyplývající ladnost chůze a držení hlavy. Věřte zkušenému: Rovný pohled do očí probudí mužský zájem lépe, než správná velikost zadečku. |
Lidský život, zdraví, nemá cenu, která by se vyrovnala zápisu do knihy rekordů Když jsem jako kluk vlezl kam jsem nesměl, třeba na strom, či na sousedův plot, dostal jsem výprask. A to po právu, protože se stromu jsem mohl spadnout a na plotě si roztrhnout šortky. Pohlavek za každou riskantní akci mi měl připomenout, že moje kalhoty, ohrožené zdraví, nebo dokonce život má větší cenu, než hloupá frajeřina. Dokud je člověk kluk a chce se vytahovat, udělat dojem, musí mít rozum rodiče, či jiní dospělí, aby ho napomenuli. Láme-li si z hlouposti vaz dospělý člověk, nenapomene ho nikdo. Je u toho naopak televize, píše se o něm v novinách. Získat o sobě pár řádek v knize irského pivovarníka patrně mnoha lidem stojí za zlomení vazu. Pošetile v tom asi vidí způsob, jak dobýt světové proslulosti. A tak se čas od času ze všech sdělovacích prostředků dozvídáme o výstředních nápadech, kterými si čeští občánci dobývají světovou slávu. Pokud jde o upečení největšího koláče, či rekordního počtu kilometrů na koloběžce, je to snad věc nevinná a stojí to jen čas a energii rekordmanů. Možná, že ten čas i energie by byly hodné rozumnějších činností, ale budiž. Pokud však dospělý a jinak rozumný člověk riskuje své zdraví a dokonce i život, mělo by se mu jako malému klukovi naplácat na zadek. Přidělává zbytečně práci doktorům a bohužel někdy i funebrákům. Jsme už tak zblblí z televize i z ostatních medií, že je pro mnohé z nás sláva tolik přitažlivá. Být slavný alespoň na pár minut! Jistý chlapík chce skočit z nejvyššího mostu v Čechách. Podle vlastního vyjádření se mu to z devadesáti procent může podařit. O těch zbylých deseti procentech, které mohou navždy zmařit jeho život, neuvažuje. Skočí a má štěstí: Jen pár měsíců po nemocnicích. Nevadí – je slavný. A jiný pitomec si za čas zase vymyslí něco jiného a bude si lámat vaz pro podobný nesmysl. Svět medií láká a vrhá lidi do pošetilostí čím dál tím víc. Hrdiny dne se stávají kaskadéři a sebevrazi. Jejich následovníci se množí. Lidský život a zdraví nemůže mít nikdy pro rozumného člověka cenu, která by se vyrovnala zápisu do knihy rekordů. A přesto se u nás v civilizované zemi najde dost hazardérů, které nikdo nenapomene. Tak nevím… Máme myslím v Čechách jeden rekord o kterém se Guinessova kniha nezmiňuje. Je to rekord v lidské pošetilosti. Pokračování... |
další sloupky
Foto © Milan Richtermoc
Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 26. 11. 2007.
OSOBNOSTI POZITIVNÍCH NOVIN
Ivan Kraus | |
PhDr. Jiří Grygar | |
Zdeněk Pošíval | |
Ivo Šmoldas | |
Helena Štáchová | |
PhDr. Ing. Zdeněk Hajný | |
Milan Lasica | |
Karel Šíp |