Stanislav Moc: Austrálie - můj osud (13)

Rubrika: Literatura – Zábava

Nastal sydnejský podzim, pak zima a my jsme si všichni libovali, jak je pořád krásně, sluníčko svítí, ba i koupat do moře jsme se chodili k všeobecnému údivu lokálních lidí a celá česká parta na sebe pořád pokřikovala: „Co je tohle za zimu?“
Jenže chladno bylo. Obzvláště při nočních směnách to fabrikou protahovalo a já jsem litoval, že jsem u všeho ustříhal rukávy i nohavice a musel jsem si koupit svetr. Přesto mi to nějak ofouklo ledviny a neustále se mi chtělo močit. Láďa to se mnou na pásu neměl lehké, co chvíli jsem mu utekl na záchod a on musel pár minut dělat za dva, ale nestěžoval si a já jsem poznal, že to je kamarád na kterého je spoleh, který v nouzi necukne. Eva Zlatá mě vzala ke svému doktorovi, maďarskému Židovi, který mi předepsal nějaké pilulky a za týden jsem byl zase v pořádku. Z téhle epizody jsem se však poučil, že v kapitalismu není zdravotní péče zadarmo a jeden musí být pojištěn.
S Táňou to přestalo být pěkné. Dostal jsem se do pozice Franty, když si s Květuškou zoufal, a také jsem si nevěděl rady. Dobře jsem cítil, že mě nemiluje a bolelo mě to. Rozhodl jsem se, že to takhle dál nejde a musíme si spolu o tom promluvit. Jenže já byl ve věcech srdce dost neobratný, zbrklý, ba přímo divoký a začal jsem dost něšťastně. Že to zkrátka nemá cenu. Myslel jsem pochopitelně, že to TAKHLE nemá cenu. Táňa se na mne nevěřícně podívala a když uviděla mé svraštělé obočí tak se rozesmála a řekla:
„Ty mně dáváš kopačky!“
Z toho nebylo úniku. Když jsem nechtěl ztratit svou hrdost tak jsem po krátkém mlčení udiveně souhlasil.
„Vlastně jo, dávám...“
A najednou, místo aby mě srdce zabolelo, se mně hrozně ulevilo, že jsem se rozesmál také a pak pak jsme s Táňou měli strašně pěknou zábavu a pokec jak už dlouho ne.
Vzali jsme to všichni, včetně její rodiny, docela dobře a dál jsme zůstali přátelé a já chodil do rodiny a učit se k Bohoušovi zlatničinu. Jenže už jsem se nemusel přetvařovat a snažit být někým jiným než jsem ve skutečnosti byl.

To první zimní období bylo stejně zvláštní. Najednou jsme začali dostávat tak zvané emigrantské sny. To se vám zdá, že jste doma, v republice a probouzíte se zpocení hrůzou, že spadla klec, že se nedostanete ven, že jste zkrátka v pasti.
Já jsem měl jeden sen tak živý, že i po probuzení jsem myslel, že ležím doma, v ložnici našeho vršovického bytu. Horečně jsem začal přemýšlet, co budu dělat. Ten den jsme měli odpolední šichtu a já si s hrůzou uvědomoval, že to do práce nestihnu i kdyby mě pustili z Československa. Ta dálka! A to se mi musí stát teď, když už mě mistr Čerňavský udělal parťákem a mám to v práci lehčí...Teprve jiná konstelace oken vršovické a brontské ložnice mě přivedla do skutečnosti, že jsem stále ještě v Austrálii. Ta úleva!
Blbnuli jsme všichni. Petr si koupil na splátky auto Ford Cortina a denně psal domů dlouhé dopisy své dívce Jájině a neustále nám je předčítal. Já jsem začal psát zase Marcelce a měl jsem opravdu v úmyslu se vrátit za dva roky domů. Láska neviděná je i láska bez chyb. Byl bych se vrátil hned, ale potřeboval jsem něco našetřit, protože jsem pořád nic neměl. Bylo to takové zvláštní období, kdy jsme měli hrůzu z návratu do klece a přitom se nám po ní hrozně stýskalo... Myslím, že jsme potřebovali každý ženskou. Ženatí to snášeli lépe.
Jeden večer jsme udělali doma párty, ale pozvali jsme jen nejbližší známé. Honza s Věrou přišli, popili a zase odešli. K půlnoci se opilý Petr zbláznil a prohlásil, že v emigrantském táboře Bonegilla budou určitě nějaké Češky k mání a rozhodl se, že tam pojede. Hned teď, v noci! Vlado, jak zaslechl, že někde budou k mání ženské, se k němu okamžitě přidal. To už s tlustou, leč bohatou Betty zase nechodil. Marně jsme je z cesty zrazovali poukázáním na vzdálenost (600 km) a fakt, že jsou oba opilí. Byli k nezadržení a ostatně, tenkrát se pít a řídit smělo. Nesměli jste ovšem udělat žádný dopravní přestupek nebo mít nehodu, to vám pak to pití připočetli...
Zůstali jsme v bytě tři páry, z čehož jeden byl Láďa s Mášou a na mne vybyla Rebeka. Seděli jsme v našem obýváku, na starém a kdysi vyhozeném koberci a někdo navrhl, abychom hráli flašku. Proč ne, každý souhlasil, ale láhev se na koberci nechtěla dobře otáčet a děvčata nás vinila, že jí točíme schválně špatně, aby to padalo na ně. Přešli jsme tedy do neobývané jídelny ( protože neměla ani stůl ani židle), která měla krásné parkety a na níž se láhev točila velice dobře. Láhev se tedy točila a točila a nakonec jsme seděli všichni nazí a protože už nebylo co odkládat, ten na koho hrdlo láhve ukázalo, musel splnit rozkaz, který mu dal ten, kdo lahví točil. Začali jsme blbnout a dávat si nepříčetné i oplzlé rozkazy. Když jsme byli v nejlepším a naše chlípnost i smyslnost na vrcholu, uvědomil jsem si, že naše jídelna nemá nejen nábytek, ale ani záclony. Vstal jsem a zhasnul. V protějším domě, který sousedil s naším, se lidé už vykláněli ze všech okem a balkony byly plné vděčných diváků...
Začali jsme se nesmyslně chichotat, ale smích nás přešel, když někdo zaťukal na dveře. V panice jsme se rychle oblékli, ale byl to jen Vlado. Bez Petra. Petra na Paramatě Road, asi třicet kilometrů od nás sbalila policie pro rychlou jízdu a protože byl opilý, tak ho zavřeli. Vlado nám vyprávěl, že jeli tak rychle, že Petr při předjíždění škrtl o nějaký náklaďák a Cortinu po celé straně odřel. Měli štěstí, že se nepřevrátili. Vlada policie nezatkla, protože byl jenom spolujezdec a neřídil. Takže když modrý anton s Petrem odjel, Vlado si sedl za volant a jel zpátky.
Druhý den byla neděle a tak měl Petr soud až v pondělí ráno. Soudce ho odsoudil za rychlou jízdu na dobu strávenou ve vězení plus deset dolarů soudních poplatků, a pak ho propustil. Na neštěstí si Petr nechal boty ve svém autě a musel z Parramatty těch třicet kilometrů šlapat pěšky a bos. Nebyla to příjemná pouť. Slunce pálilo a betonové chodníky byly rozpálené. U každé telefonní budky se nešťastník zastavil, zavolal nám a když jsme mu odpověděli, tak nás úpěnlivě prosil, aby pro něj někdo přijel. Bohužel, nemaje na telefon, nikdy do přístroje nevhodil minci a my ho neslyšeli. On nás ano, ale to mu bylo houby platné, i když úpěnlivě volal a prosil. Nám to sice divné bylo, že nám někdo celý den volá a když zvedneme sluchátko, tak se nikdy neozve, ale moc jsme se tím nezatěžovali. Naopak! Tohle časté zvonění nám začalo vadit a po počátečních ohlašováních...“haló, haló, není vás slyšet...“ jsme později přešli k vyloženě odmítavému, až uraženému tónu a posílali neznámou němou tvář do prdele.
Takže když se utrmácený Petr večer přišoural na svých odřených a zpuchýřovaných nohách domů jenom kroutil hlavou a vyčerpaně chrčel...
„Vy kurvy! Kurvy jedny špatný..!“
Z toho jsme si všichni vzali poučení, že s policií zde nejsou žádné špásy a hodlali jsme se zákonu vyhýbat, jak jen to bylo možné. Však také policajti byli všechno chlapi přes šest stop (pod šest stop nebrali) a já jsem nechápal, jak se čtyři obrovští chlapi vejdou do jednoho auta, protože tenkrát policie používala Mini Minory z Anglie. Ovšem vyhnout se zákonu se pokaždé nedalo. Jednou jsme jeli autem z venkovské hospody a všem se nám chtělo čurat. Venkovská silnice byla prázdná, ale pro jistotu jsem zajel až na prašnou cestu do polí a zastavil u malého háječku. Všichni jsme vystoupili a začali si ulevovat. Uprostřed močení vyjel z hájku policejní Mini Minor a jeho posádka nám na místě napařila pokutu deseti dolarů za „indecent behaviour in public“ (neslušné chování na veřejnosti)...
Největší střet se zákonem jsem ale měl, když mě Táňa požádala o pomoc při prodeji nějakých šperků. Jednalo se o české granáty zasazené ve zlatě. Nechtěl jsem si u ní zkazit reputaci muže, který všechno zařídí nebo sežene a tak jsem vesele souhlasil. Vzal jsem šperky a ještě s Petrem a Frantou jsme zajeli do Newtownu, kde tehdy byla na King Street jedna zastavárna vedle druhé. Vybral jsem si jednu, která dobře vypadala a nabídl šperky zastavárníkovi k prodeji. Vzal si je do dílny a požádal mě, abych počkal. Čekání chvíli trvalo a kluci se mezitím rozhlíželi po obchodě. Pak ke mně přišel Petr a řekl ... „Hele, vole, voni mě nechtějí pustit ven.“
„Kdo tě, vole, nechce pustit ven?“
Pokynul směrem ke dveřím. Stáli v nich dva chlapi vysocí přes šest stop a mračili se. Šel jsem k nim a zeptal se, co se děje. Ukázali mně průkazy detektivů a všechny tři nás začali zpovídat ohledně ukradených šperků. S klukama se daleko nedostali, protože ti jim nerozuměli. Já jsem se jim snažil vysvětlit, že moji kamarádi nemají se šperky co dělat, to je moje záležitost. Po krátkém zaváhání kluky pustili, ale já musel na policii. Tam to na mne znovu zkusili a tvrdili, že šperky jsou kradené. Hrklo ve mně, že Táně někdo podstrčil kradené zboží. Ani na chvíli jsem nezapochyboval, že by to mohla vědět. Přiznal jsem tedy, že šperky nejsou moje, ale mojí dívky, ale odmítl jim sdělit její jméno. Prostě jsem ji do toho nechtěl tahat, ale tím jsem si přitížil a policajti nabyli dojem, že se buď k něčemu nechci přiznat, nebo že si vymýšlím.Vyslýchali mě asi dvě hodiny a když viděli, že nepovolím, nabídli mně kompromis. Když jim dám jméno mé přítelkyně a ta jim potvrdí, že šperky kradené nejsou, pustí mě a ona z toho nebude mít žádné nepříjemnosti. Jestliže šperky kradené jsou a Táňa jim dá jméno osoby, která jí je dala k prodeji, pustí ji také, protože mně věří, že v tom jsme oba nevinně. Naivní jsem byl, ale blbej ne a tak jsem jim řekl, že když mě věří, tak ať mě pustí hned. Já půjdu za svou přítelkyní a zjistím, jak to se šperkama opravdu je a oznámím jim to. Čestný emigrantský!
„To není tak jednoduché, kamaráde, tys nám lhal, když jsi tvrdil, že šperky jsou tvoje, jak ti můžeme věřit?“
„Nelhal jsem,“ ohradil jsem se, „řekl jsem jenom, že to je moje záležitost nikoli mých kamarádů. Ti s tím neměli co dělat! Ostatně, vy jste mně zase tvrdili, že šperky jsou kradené a teď vidím, že si tím nejste jisti.“
„My jsme ti netvrdili, že jsou kradené! My jsme se jen ptali, zda víš, zda jsou kradené.“
Nakonec jsme se domluvili, že mě teda pustí, ale druhý den musím přivést Táňu, která jim musí vysvětlit, jak to s těmi šperky vlastně je.
Táňa z toho nadšená nebyla, protože šperky jí dala známá, takže za ní musela jít a ujistit se, jak to vlastně je.
„Tebe tak s něčím poslat,“ brumlala, „měla jsem já tohle zapotřebí?“
Druhý den jsme šli na policii spolu a všechno vysvětlili, čímž celá akce skončila a Táňa pak už nikdy po mně nic nechtěla, z čehož jsem měl jen radost. Rozhodně jsem nebyl žádný businessman. Táňa si pak namluvila Marka a to byl schopný kluk. Jsem si jist, že ten se uměl postarat o její zájmy lépe než já, protože nakonec se vzali.
Jen Bohouš z její nové známosti moc radosti neměl a když jsme spolu pracovali v dílně, tak si mně stěžoval:
„Já ti nevím, ten kluk na mě dělá takovej divnej dojem, že mám obavy, aby to nebyl zakuklenej, no, však ty víš co!“
„Bohoušku,“ řekl jsem opatrně a stočil oči k nebi v hlubokém rozčarování, „copak ty to nepoznáš?“
Když jsem se pak po několika letech vrátil z Northern Territory do Sydney se svou budoucí, celá rodina mě přivítala zpátky jako ztraceného syna. Bohoušova žena té mojí ušila svatební šaty a Adam mně celou svatbu natočil na film. Marek mezitím zaujal mé místo v dílně a Bohouš ho naučil zlatničinu, takže se tím živil.
„No vidíš,“ řekl jsem starému mistrovi, „a ty jsi měl tenkrát dojem, že to je zakuklenej, víš co?“
„Měl! A měl jsem správnej dojem, Stando. Von zakuklenej byl, ale né Žid, nýbrž Slovák! To koukáš, co?“  

Pokračování příště...

Ilustrace exkluzivně pro Pozitivní noviny © Eva Rydrychová, http://evussa.wz.cz/index.html

EWUSSA: Eva Rydrychová – ozvučené ilustrace

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 13. 06. 2007.