| ŽIVOT
Život! Kdo tohle slovo vymyslel? Snad sám život. A jak vysvětlit, co život vlastně znamená? Každý si jej asi vysvětlujeme jinak – a hlavně po svém.
Jsme lidé. Bez vlastní vůle přicházíme na svět. Někdo dostane do vínku milující rodiče a někdo naopak. Prožíváme dětství, kupují nám dudlíky, později autíčka, koníčky, panenky, obrázkové knihy. Začínáme se učit prvá slova – Řehoř, bouřka, řeřicha, řípa, roura, rak, rorejs, rýč, kočárek…
V okamžiku se stáváme dospělými dětmi a poznáváme, jak život bolí i těší. Jsme na světě. Jsme na Zemi. Chodíme, myslíme, jíme. S příchodem středního věku si začínáme uvědomovat dálky. Slova a věty – Tenkrát, pamatuješ! Jó, to bylo! – se dostávají do našeho slovníku spolu se zkušenostmi. Nechceme si připustit, že jdeme další úsek svého života – pomalu z kopce. Dálky již nejsou v dálkách, ale dotýkají se nás a připomínají, že se dočkáme i jejich blízkosti. Nikdy tu poslední dálku nespatříme. Život nás obdařuje i bere nám. Všechno na něj svádíme. Chválíme i zatracujeme: „Zatracenej život! Zpaťchanej život! Tenhle život stojí za bačkoru! Nádhernej život! Tomu říkám život! Život máš jen jednou…“
A tenhle poslední výrok vysvětluje, co život je. A nikdo se tím neřídíme, ačkoli tuto pravdu známe. Jsme stejní, a i když máme předsevzetí změnit své konání, je stále stejné – možná jen opatrnější. Život, dalo by se říci, je uvědomění si, že jej máme. Že víme, že jsme a že nebudeme. Je to krásné a tragické zároveň.
Každý si své stvoření představujeme jinak. Někdo si řekne: „Zkrátka jsem tady a musím tedy žít.“ Další žije s vírou v Boží prozřetelnost a jiný se zamýšlí nad smyslem života. Zrovna tak jako já v této chvíli. Bojím se chorob, zlých a vypočítavých lidí, totalitních režimů a také se strachuji – co bude v Neznámu. Vím o životě stále méně a stále více jej miluji. Bojím se hrubosti, zraňujících slov a bezohledných činů. Všechny své poklesky svádíme na život, na osud, na Pána Boha, ale vzácně na sebe.
„Buďme k sobě vlídní.“ |
| Velebím obyčejný den
Dobré ráno, milí posluchači. U mikrofonu rozhlasové stanice Český rozhlas 2 Praha v pořadu Dobré jitro slyšíte hlas šedesáti šestiletého šedivého muže. Dobré jitro a dobrý den vám přeje Josef Fousek.
Dnes je 10. července 2005. Svátek slaví Libušky a Amálie. Přeji jim hodně zdraví a lásky. Za sebe, za hudebního redaktora a za celé studio. Děkuji za vaše dopisy, za telefonáty, potěšila mě posluchačská přízeň. Vážím si toho, že se s vámi mohu rozdělit o své pohledy na tento náš svět, kde společně žijeme, radujeme se, trápíme a hledáme úsměvy a pohlazení. 
V posledních měsících jezdím po naší vlasti se svým pořadem Nemám čas lhát. Zpívám písničky ze své autorské dílny, deklamuji básně, aforismy, epigramy a bavím své posluchače historkami, které jsem prožil ať doma, nebo při svých cestách po světě.
Tohoto rozhlasového pořadu se trochu obávám, i když jsem se naučil v divadle u Miloslava Šimka trochu improvizovat, přesto mám z počátku chvění ve spáncích. Vím, že každé slovo, každá věta, kterou vyřknu, se nedá vrátit. Tento pořad je živý. Zaťukám na stůl a vy to slyšíte, zapískám a vy to slyšíte, povzdechnu a vy to slyšíte…
Stále se obávám, abych nějakou citlivou duši nezranil. Ublížit je snadné, nadávat na všechno je snadné, zpochybňovat je snadné, urážet druhé je snadné, pomlouvat je snadné… Ale říci slova, která pomohou ublíženým, slabým, bezbranným – to není snadné. K tomu je zapotřebí čisté mysli, odvahy a moudrosti. A já stále o sobě pochybuji.
Věřím, že žiji ve slušné zemi, jen ti slušní o sobě neradi mluví. Možná z obavy, že je nikdo neslyší, nebo nechce slyšet. Proto jsou v popředí společenského dění i ješitní tlučhubové, povýšení sobci, kteří chtějí být nejen vidět a slyšet, ale jejich arogance, cyničnost a agresivní drzost je opravňuje myslet si, že jim patří tahle zem, tenhle svět, který si pletou s marketem. Nikoli, to není celý obraz. Je mnoho těch, které rád potkávám a pozdravím. Řekneme si o počasí, něco o dětech, vnoučatech, postěžujeme si na všemožné neduhy, ale loučíme se s úsměvem, v němž se zrcadlí věta: „Za každý den díky.“ Těchto lidí si vážím – těch, kteří celý život pracují, aby uživili své rodiny. Žijí beze slávy, nechlubí se honosnými tituly VIP, nejsou to rychlostvořené celebrity, nepíše o nich bulvár, neznají rauty a šampusové mejdany. Vážím si těch, kteří jsou moudří, žijí v pokoře, bez závisti a velebí obyčejný den. |
| Známý spisovatel, vypravěč, písničkář, textař a básník uspořádal do nové knížky to nejlepší ze svých vystoupení v nedělních Dobrých jitrech, aby se mohl podělit se čtenáři, stejně jako předtím s posluchači, o kousek svého života, o naději i pochyby a především o víru v člověka a lásku k životu. S laskavým humorem sobě vlastním nás provází svými vzpomínkami a v jeho historkách, úvahách a textech se odráží motto celé knížky, že vlídnost a láska jsou nade vše. Kniha je vyzdobena množstvím autorových fotografií.
Josef Fousek se narodil 12. března 1939 v Kladně, na sv. Řehoře, v Rybách.
Dělník v kladenských hutích, fotograf (33 výstav doma i za hranicemi), v letech 1979 až 1998 byl členem skupiny Miloslava Šimka v Semaforu a v Divadle Jiřího Grossmanna, kde spolupracoval především s Petrem Spáleným, s nímž vytvořil mnoho písní pro představení dvojice Šimek-Krampol. S M. Šimkem napsal dvě hry pro Divadlo Spejbla a Hurvínka, tři rozhlasové hry pro děti a knihu Putování s oslem. Je autorem 16 knih básní, epigramů, pohádek pro děti i dospělé, povídek a životopisných koláží, např. Fouskoviny, Co jsem andělům neřekl, Andělé s ručením omezeným. Fouskovy protistátní písně (il. Jan Kristofori), Bez cenzury a další. Vydal též několik CD a MC.
Opakovaně vystupoval pro krajany v Evropě i za oceány, se svým recitálem Nemám čas lhát jezdí po celé České republice. Nebyl a není v žádné politické straně.
Jeho krédem je: „Úsměv a nikoli výsměch.“ |
