Sebevražedné možnosti – Žlučníková Kanada – Po nás potopa – Australské pobřeží
O skutečném, dobrovolném odchodu z tohoto světa jsem nikdy vážně neuvažoval. Svět by o nic nepřišel. Ale… to ale! Ve chvílích nezdarů, nemocí, depresí, z bezmoci cokoli změnit, jsem občas utápěl duši v myšlenkách nepříliš veselých. Myslet na smrt, ačkoli nejsou pádné důvody, je zbabělé. Jenže počítat se má se vším. A ona, Smrt, patří mezi jediné jistoty. Tedy alespoň si to myslíme. My lidé jsme už tací, že vše, co se nám nehodí do našeho rozumového šatníku, zařadíme do rumiště bezcenných braků. Jsme zásobováni lavinou „kachen“, drbů, pomluv, katastrofických zpráv, – z každé stránky novin se na nás šklebí hrůza, nebo její stíny – z televizních obrazovek, z filmů, z pódií, na nás prší déšť konfliktů. Výkřiky, řev, zabíjení, utrpení, zklamání, lži… Není divu, že se občas ozve jadrné: „Život zkur...!“ K tomu napomáhá špatný stav rodiny, zklamání z dětí, rozvody, nedostatek lásky a problémy svědomí. Je toho dost, co slabí jedinci nepřekousnou a ukončí svůj pobyt na planetě Zemi. Lidé potom říkají, že byli blázni. V místnosti, nedaleko Peterboroughu v Kanadě, jsme nocovali s Jarmilou. Bylo to v roce 2000. Jindra a jeho žena, pro nás připravili nádhernou večeři. Žlučníkový záchvat jsem dostal po půlnoci. Mlátil jsem hlavou o zeď a nehty jsem si ulámal o podlahu. Jindra mi dal nějaké silné prášky a konečně bolest přestala. Už jsem neusnul. Daleko od naší vzdálené země jsem naslouchal zvukům stavení, které bylo několik desítek kilometrů od civilizace. Z kanadského lesa se ozývaly výkřiky neznámých ptáků. Šumot větví mi připomínal film Zvětšenina. Měl jsem strach, že jsem daleko od města a od nemocnice. Kamarád Vláďa mi říkal v roce 1988 na Labi: „Když se paluba houpá, hledáš zábradlí!“ Ležel jsem tiše v pokoji lidí-exulantů, kteří nám poskytli svůj domov. Jarmila spala. Přišly ke mně divné myšlenky. Nechtěl jsem je zahnat. Nebyly vyloženě deprimující. Spíše mne rozesmály. O sebevraždě. Tedy, o možných způsobech její realizace. OBĚŠENÍ by se mi zrovna nelíbilo. Shánět provaz, stoličku, skobu někde u stropu. Určitě to musí bolet, když se člověk dusí. Taky skoba se může vytrhnout, člověk se potluče a ještě je skobou zraněn na hlavě. I výron při podkopnutí stoličky je možný. Z estetického hlediska je neseriózní nechat své tělo s jazykem u úst a se šklebem ve tváři, na skobě visící, na pospas náhodným čumilům. Jsou z toho pomluvy. První, kdo oběšence zří, může dostat infarkt. To se přece nesluší, slušně se oběsit a potom vystrašit nevinné lidi. Oběšení jsem rázně odvrhl. Vzal jsem si ještě jeden prášek s třemi křížky, označujícími sílu protibolestnou, zapil je vodou, kterou mi Jindra dal k posteli a přemýšlel jsem dál. ZASTŘELIT SE. Copak o to, sehnat pistoli není dneska problém, ale co potom? Někde v lese se picnout? Ožíraly by mne lišky, připojily by se divoké svině, mravenci, hmyz, i lesní ptáci a veverky by si uklovli. A opět svědomí! Dědeček jde hledat houby, s ním jdou maličcí vnoučkové, bum! vidí ohlodanou mrtvolu. Celý život budou nosit v mysli ten ošklivý obrázek. Zmáčknout spoušť třeba v kanceláři! Koberec se zamaže krví, křeslo je zničené, sekretářka omdlí a kulka také může poškodit malbu nebo obraz Prahy od Ivana Svatoše. A nejhorší na tomto způsobu odchodu ze světa je hluk výstřelu. Lidé se leknou, pes se může utrhnout z vodítka, uprchne do ulice a na křižovatce způsobí havárii. SKOKY z výškových domů, z mostů a ze skal také nejsou to pravé medové. Když si pomyslím na rozpláclá a pochroumaná těla u úpatí, vzbuzuje to pocit nevole. Myslím, že je to nezodpovědnost vyskočit z desátého patra, může se i stát, že při dopadu zabije sebevrah i jiného člověka, který sebevraždu nezamýšlel a pouze shodou okolností vešel do dráhy padajícího těla. Tělo se cestou z výšin poškodí o výčnělky skal, balkonů, o televizní antény, o útesy, a naši spoluobčané pracující v nemocnicích, v pitevnách, v márnicích, mají zbytečnou práci, jak zpotvořené tělo zamaskovat pudrem a dermakolem. Není vůbec absurdní, že cestou z výšiny, může sebevrah strhnout náhodného horolezce třeba v Prachovských skalách. Společnost je i finančně poškozena při neukázněném odchodu na věčnost. Uvízne-li tělo na hrotu skal, helikoptéra a záchranáři mají práci navíc a příplatky za ztížený pracovní výkon platíme z daní. Snad nejhorší je, když si cestou z výšin např. z viaduktu nebo z rozhledny, člověk rozmyslí svůj čin. Potom už je pozdě bycha honit. Z toho musí být pěkné deprese a bolení hlavy. To si potom sebevrah vyčítá celý život. UTONUTÍ, úmyslné utopení se, je nutno zavrhnout. Nelíbí se mi. Studená až ledová voda, zničené šaty, špína v řece nebo v rybníku, cákání a víření bahna provázené voláním o pomoc, která většinou nepřijde. Tělo utopence je podobno utopencům, které se prodávají jako pochoutka v hospodách IV. cenové skupiny. Hraje divnými barvami, povětšinou zelenou a hnilobně modrou až fialovou. A následky! Pracovníci musí vyplout na pramicích a bodat bidly do vody, tůní, zátok, jezů, aby našli zatoulanou a od ryb okousanou mrtvolu, která je odnesena proudem od místa činu do vzdálených krajin. Asi bych si vanu plnou vody také nevybral. Lidi to táhne ke břehům, do stínu vrb a olší. Obvykle si pro svůj odchod ze života vybírají romantická a melancholická zákoutí. Když pomyslím, že bych nabobtnal a při identifikaci by museli příbuzní nadzvedávat bílý lajntuch, prsty by si drželi nosy proti zápachu a říkali: „Ano, to je on!“ Tento způsob odsuzuji. V kanadském lese, kde se ještě před sto lety proháněli indiáni a dělali „úúúúúúú“, se ozval praskot větví. Napadlo mne, zda by nebylo moudré, NECHAT SE SEŽRAT medvědem. Ale k tomuto způsobu musí být sakramentsky velká odvaha. Také by mne mrzelo, že by mé tělo plné chemických sajrajtů z pilulek, které jsem celý život polykal proti angínám, chřipkám, průjmům, a bolestem všeho druhu, mohlo nebohému nevinnému zvířeti ublížit. Jaksi ekologicky by to nebylo „košér“. Nemusel by to být zrovna medvěd. Ale krokodýly nemám rád, ač mne fascinují svou hrůznou vizáží. V AUSTRÁLII jsem se vyhýbal všem vodním tokům. Stále mne pronásledovala myšlenka, že se z poklidné vody vynoří morda, která připomíná odlepenou podrážku u bagančat, jenže větší. Také by asi nebylo hezké nechat se trhat jako vepřové maso na cucky. O tom, že by mohlo dojít i k utrpení při pozvolném zamordování, nepochybuji. Kdyby měl krokodýl paradentózu, bylo by to i bolestivé, nežli by člověka přežvýkal. Možnost OTRÁVIT SE plynem! Jako bývalý montér plynu v Kladně tuto možnost vylučuji. Plyn ošklivě páchne, to abychom poznali, že někde uniká a je také výbušný. Z ohleduplnosti k lidské práci je nutno otrávení se tímto těkavým médiem škrtnout. Rád vysvětlím, proč. Pustíte si plyn, ulehnete na gauč, a čekáte. Cimra je plná plynu, přijde náhodná a nečekaná návštěva, zazvoní a dům je proměněn v trosky. Postavit nový dům dá mnoho práce a stojí to spousty peněz. Také může vzniknout požár a zničit byty okolních sousedů. Je velmi zlé, když svou otravu plynem přežijete, a máte až do smrti nemocná játra. Potom máte zakázané i rumové pralinky a francovku na kolena. Můj žlučník se náhle uklidnil a jen občas se ozvalo tiché kručení a píchání v boku. Jarmila hlasitě řezala kanadské dříví. Převrátila se na bok a dala ke mně hlavu. A já přemýšlel dál. OTRAVA JEDEM! Začal jsem vymýšlet způsob, jak na to. Hrůzou jsem se otřásl, při pomyšlení, že polykám dvacet pilulek, zapíjím to petrolejem a čekám. Žaludek se mi bouřil preventivně. Svíjím se na podlaze a jde ze mne barevná šťáva. V nemocnici mne čeká vypumpování žaludku, klystýr, kapačky, a potom jizlivé poznámky sousedů: „To je ten vůl, co spolykal dvacet čípků na hemeroidy, deset algen a pět antikoncepčních pilulek. Okamžitě jsem dal tento způsob sebevraždy ad acta. Co takhle PODŘEZAT SE ? I tento způsob jsem rychle zamítl. Srdce se mi sevřelo, při spatření tupé žiletky Astra nebo střepu ze sklenice. Kapesní nůž! To samé – nečistý. Šťourám se s ním pod nehty, ořezávám zatvrdlou kůži na chodidlech, čistím s ním boty od psích hovínek a od odhozených žvýkaček, ořezávám s ním inkoustové tužky, doluji s ním v chrupu a najednou si s tímto nožem mám podřezávat žíly na zápěstí! Možnost infekce je evidentní. Co se týče ELEKTRICKÉHO PROUDU, s tím nechci nic mít. Možnost vypálení pojistek, popálenin, zapálení zkratem atd. A vylézt na stožár vysokého napětí? Za prvé je to zakázáno a dotknout se drátů na zem spadlých není možné každý den. Dostal jsem několik ran v životě, ale rána elektrickým proudem je nejhorší. Brní celé tělo. Srdce se rozbuší, z pojistek vylétnou plameny a nejhorší je, že když to sebevrah přežije, dávají mu plastiku na popáleniny. Kdoví, z koho bych dostal kůži. Zaslechl jsem, že je příjemné UMRZNOUT. Nevěřím tomu. Usednout někde ve vánici, nechat se zapadat sněhem a čekat, až usnu. A co, když se náhle oteplí? Počasí v tomhle tisíciletí blbne víc, než v tom předešlém. I kdyby se sebevražedný akt podařil, živě si dovedu představit babičku, která jde do lesa pro jmelí na vánoce a náhle spatří na lavičce postavu. Nesměle jí poklepe holí na rameno, a já, zmrzlý, padám jako rampouch na zem do sněhu. Babička nebohá běží, utíká a křičí strachem. Pro jmelí si příště již nevyleze do koruny stromů a možná, že do lesa už nikdy nevkročí. Nehledě na to, že deportace zmrzlého těla vážícího devadesát pět kilogramů není lehká práce. Předem mne jímá lítost nad dřinou pohřebáků. K pohřebnímu obřadu by mne museli rozmrazit někde u radiátoru, nebo u kamen. Pěkný svinčík bych zavinil. „Pepiku,“ třásla se mnou Jarmila, „co to mumláš ze spaní?“ Tvrdila, že jsem křičel: „Autogénem ne!“ Ještě dnes se musím usmívat nad žlučníkovými myšlenkami. Většina lidí při vyslovení KANADA myslí na hokej. A já? Vždyť jsem to právě napsal. Objímá nás absurdní svět. A nebo jsou jen bláznivé mé myšlenky a činy? Dnes je 7. dubna. Patnáct let od mého infarktu. Je to milník, na který si vzpomenu ve všech svých knihách. Proč by to měla být nějaká zvláštnost. Žijeme všichni v nemocném světě, plném diagnóz. Každý se zabýváme jen sebou. Kdo tvrdí, že nikoli, je baron Prášil. Lásku hledáme jako ztracený nugget nebo polní chrpu na louce, kde stojí SUPERMARKET. V Izraeli vybuchují nálože, ve Venezuele je převrat, Saddám má atomovou bombu, v Česku se najímají vrazi na novináře… Po světě jsou rozseti teroristé, úchylové, zločinci, podvodníci, ve sklepích se míchá svinstvo pro zničení dětských duší, přepadávají se banky, babičky se zabíjí pro čtyřicet korun, ztrácejí se podnikatelé, hokejisté, fotbalisté, tenisté se prodávají za miliony dolarů, miliony hladových dětí umírá na nevyléčitelné choroby a hladem, demokracie se léčí z vleklé neschopnosti, peníze panují místo králů, Harry Potter vyhnal Kašpárka, pinká se skvoš, nosí se náušnice, na těle jsou vytetovaná znamení zviditelnění, kupují se erby, pistole v podpaží, poslanci se nadouvají pod majáčky svých aut, svět zaplavily kysličníkové blondýny sedící jako mouchy za volantem džípů, ostrá plemena hafanů hlídají milionové vily zbohatlíků, na rozbitých silnicích je nefalšovaná džungle dementních šoférů, agenti se prosazují v médiích, v poštovních schránkách nalézáme prospekty porna, salámů, koberců a politických stran. Národ přestal věřit všemu a všem, Pánu Bohu, stranám, úřadům, i sobě. Co to píši? Kroniku? Všechno, co člověk napíše, je kronika. Příští týden budu mít program v Mánesu, který se svou charakteristickou „holubí věží“, byl pro mne symbolem „velkého“ umění. Často jsem měl touhu vystavovat své fotografie právě tam. Poplatek za výstavu v této vzácné galerii je deset důchodů mé ženy Jarmily. Nedaleko Národního divadla je bar U BECHERA. Vzpomenu vždy na Bohouše Bechnera a na jeho poznámku, která mi zůstala v mysli. „Mladí lidé by se měli ožírat proto, aby si zvykli, že stará generace je ožralá furt, i když už nemůže pít!“ Dál jdou kolem mne vidiny, co se všechno v těchto končinách Prahy událo. Mrzí mne a rozčiluje, že se stále mluví o ušlechtilosti, o střízlivosti, a přitom je Praha plná hospod, barů, restaurací. Od pradávna. Znamená to, že obyčejní i nejvzácnější lidé chlastali? Nevím. Ale modlit se do hospod nechodili. Snad po tom, aby se zbavili kocoviny svých činů. Ze všeho zbydou brožury plné jmen, která časem zapadnou. Příliš silné ulpívání na minulosti je krkolomnou cestou zrovna takové hodnoty jako populistické vyhlížení do radostné budoucnosti. Stačí se zamyslet, ctít práci předků a snažit se nedělat jejich chyby. Bože, to jsou ale fráze. Dál se urážíme, pomlouváme, a ti, kteří mají talent a trochu času, vytváří obrazy, stavby, knihy, básně, divadelní hry, sem tam se opijí jako dogy, nebo lehce ovíní, klaní se mocným, smějí se na sponzory, mecenáše, a když jsou opravdu velcí a slavní, přijde na jejich pohřeb do Strašnického krematoria zástup lidí a ukoktaná celebrita přednese projev, který není o ničem. Nad slavnou restaurací Slávie, nahoře pod střechou, kde jsou učebny Filmové akademie múzických umění, jsem naslouchal přednáškám učených profesorů. Byl jsem žákem nic neznamenající Lidové konzervatoře. Tam jsem si kantorů vážil. Byl jsem tam oproti národní škole dobrovolně. Někdy jsem záviděl profesorovi Jánu Šmokovi jeho výřečnost a smysl pro humor. Byl jsem a jsem stále přesvědčen, že by jako kumštýř dosáhl na jevišti velkých úspěchů. Mrzí mne, že neumím žádný jazyk. Rusky umím číst a zpívat častušky, německy umím asi tisíc slov a číst, a to na Svět nestačí. Procestoval jsem značný kousek světa, ale srdcím nemůžeš zcela porozumět, když nezní hudba řeči. V Austrálii, v Melbourne, jsem seděl na omletém balvanu. Bylo to v roce 1995. Oceán nebezpečně vyprávěl a ten balvan jistě pamatoval první anglické škunery s přistěhovalci a s trestanci z Anglie. Jarmila se opírala o podstavec pirátského kanonu a dívala se na vzdálené kulisy mrakodrapů. Hejno racků čekalo na housky. Zaslechl jsem kroky v písku. Muž v australském klobouku u nás zastavil. „Hi,“ pozdravil a tak jsem řekl ze své skrovné slovní zásoby: „Good evening!“ Na košili toho muže se hemžil potisk klokanů, dýmal z dýmky a z úst mu občas vyletělo kolečko k večernímu nebi. Pokynul rozmáchle rukou a vyprávěl. Měl hluboký a trochu zastřený příjemný hlas. V očích měl zvláštní lesk, ale možná to bylo sluncem, které se sklánělo nad oceán. Nerozuměli jsme ani slova. Zřejmě vyprávěl o moři. Nevěděl, že jsme od protinožců, z malé okousané zemičky uprostřed Evropy. A asi by mu to bylo jedno. Ukazoval dopředu, tam, kde na horizontu stály velké zaoceánské nákladní lodě. Muž pokyvoval, dýmal, a vyprávěl. Chvílemi se usmíval a pokrčoval rameny. Někdy se na nás podíval, snad se chtěl přesvědčit, zda jej posloucháme. Ukázal na několik kilometrů vzdálený Down Town, rukou naznačil výšku mrakodrapů, rozmáchle pokynul na obzor oceánu, jakoby říkal: „Co to je ta naše mravenčí práce, proti síle a nekonečnosti oceánu?“ Zvedl kamínek, vhodil jej do vln, a já se opět domýšlel: „Jsme jako kamínek, zmizíme a nikdo po nás ani nevzdychne.“ Muž se sehnul opět k zemi a kouskem omletého dřeva, které možná poznalo Nový Zéland, Tasmánii nebo Fidži, začal do písku kreslit nějakou mapu. Pochopili jsme s Jarmilou, že vypráví o Japonsku a o válce. Potom dlouho mlčel. Ukázal nám ruku. Chyběl na ní ukazováček. Vedlejší prsty byly zjizvené. Pohrozil moři a zasmál se. Potom mi poklepal na rameno a loučil se „Baj, báj!“ Uklonil se směrem k Jarmile a pozdravil otesanými prsty přiloženými ke klobouku. „Good Luck!“ popřál jsem štěstí, aby viděl, jak umím anglicky. Otočil se, chvíli mlčel, potom se usmál a odcházel. Jarmila tvrdila, že ten prst mu ukousl žralok, já byl přesvědčen, že o něj přišel za války s Japonskem. „Každopádně, to bylo krásné setkání,“ říkal jsem cestou, „o tom oceánu vyprávěl nádherně.“ „Tys mu rozumněl?“ řekla posměšně Jarmila. „Jó, rozumněl,“ přikývl jsem, „vyprávěl, že moře je jeho život, že v něm má schované vzpomínky, že poslouchá jeho věčnou a tajemnou píseň. A že se na oceán nezlobí, za ten prst.“ Jarmila mlčela. Nesmála se mi. „Určitě mu už zemřela žena,“ řekla po chvíli, „leskly se mu oči dojetím.“ Neřekl jsem Jarmile, že chlapi mohou mít raději než ženy, moře, toulání, lesy, svobodu.. Vzpomněl jsem si na slova své ženy příští rok v Chicagu u Vedralů v Ciceru. Tomáš zavíral kufr, kam dával dárky pro mou vnučku Kristýnku. Pomáhal jsem mu. Přiskřípl jsem si ukazováček. Stiskl jsem zuby a nedal na sobě nic znát. Byla to pěkná bolest. „Tati, na co myslíš?“ zeptal se syn. „Máš slzy v očích.“ „Chce se mi spát,“ lhal jsem zívaje. Až bude přepisovat tuto knihu do Wordu, který neumím, dozví se, že jsem myslel na Australana s dýmkou u pobřeží oceánu. Když mu žralok ukousl prst, možná že také nedal najevo bolest. Ale třeba všechno bylo jinak. Dá se vůbec zapomenout na svou zemi, na přátele, na rodinu? Na úplně jiném kontinentě, tisíce kilometrů od příběhu, který odvál čas. Spojují se dojmy, které spolů souvisí jen bolestí ukazováčku. Dali jsme si s šerifem Osady Dálava Edou Vedralem plechovku piva a vyprávěli si o cestách věčných kluků. Žil se svou Alicí ve Spojených státech amerických od roku 1949, a přesto nikdy neodešel od problémů naší malé země. Bílý kocour seděl na posteli a pozorně naslouchal. Víme vůbec, na co kočky myslí? K čemu je nám veškerá moudrost? Jsme opravdu moudří? Pravda je, že když jsem druhý den hrál v restaurantu U Marušky v Detroitu, Vlastička a John Bureš tvrdili, že jsem vypadal, jako když sedím u zubaře. Měli pravdu. Ukazovák je při hře na kytaru potřebný. Na levé i na pravé ruce. Tomáš mi po vystoupení říkal u baru: „Tati, s tou sentimentalitou to přeháníš. Vypadal jsi chvílema jako funebrák, kterýmu je líto, že nemá práci.“ Měl jsem na něj vztek, ale jedna hezká starší dáma, která krásně voněla drahou voňavkou, mi řekla před lidmi: „Pane Pepiku, jste citlivý člověk. I při veselých písních jsem zaslzela.“ Dívám se na Farah, fenu rhodéského ridgebacka, které říkáme FÁRA. Je bez papírů a přesto je šlechtična. Kdo ví, zda nežije druhý život. V tomhle psu je tolik lásky, věrnosti a vděčnosti, že se stydím, když si občas myslím, že jsem lidumil. Je opravdu pojmenována dle své povahy. Třetím pádem – komu, čemu? Faře. A na farách hledají prosebníci a poutníci pomoc a naději. Pro mne jsou dobří psi symbolem nejhezčích vlastností. Mají krátký život. Potkávám-li psy, říkají mi: „Mějte nás rádi. Jsme s vámi jen chvíli. Sedminu vašeho života.“ Usínám. Cítím, jak mi můj vnouček Josef přikrývá vyčuhující nohy. Ozval se mi žlučník, který nemám. Snědl jsem tři moravské klobásy a vypil několik kalíšků slivovice. Nesmím si myslet, že se situace po operaci na sto procent zlepšila. O návrat kanadského záchvatu, o ten nestojím. Zase bych měl divné úvahy. Vysokotučné pokrmy a ostré kořalinky jsou zkrátka tabu. Ale pochutnal jsem si. Je hřející, když se vnuk stará o svého dědu. Neprozradil jsem, že nespím. Přinesl vodu a dal ji do odpařovače na radiátor. Po špičkách odcházel a narazil hlavou do keramické lampy ve tvaru sovy, kterou jsem dostal od keramiků Hujových. Pepik zasténal a tiše zavřel dveře. Lampa se kývala. Vstal jsem a ustál ji. I když zavřu oči, kývala by se. Jako bárky na mořích, kde jsou žraloci, co ukusují prsty námořníkům. |