Josef Fousek: Rezignace / Divadlo obyčejné chvíle

Rubrika: Publicistika – Fouskův svět

REZIGNACE

Z čeho se rodí agrese, bezcitnost, surovost?
Televize, na kterou se mnohé svádí, tenkrát také nebyla, a toho předešlého bylo vždy ponejvíc. Kteréhokoli pedagoga potkám, povzdechne nad těžkou prací ve škole. Denně slyšíme o podvodech, zpronevěrách, o neserióznosti politiků, o výstřelcích mediálních hvězd, o válkách, nemocích, zločinech, o drogových monopolech.
Není divu, že hodnoty jako je láska, úcta, pravda, čest, spravedlnost a porozumění, jsou v hlubokém stínu. Školní učebnicí se stávají filmy, obrázkové časopisy a počítačové hry. Výbuchy, ksichty akčních hrdinů, znásilnění, zalepená ústa, vymlácené zuby a malované zrůdy, kde ošklivost diktuje pravidla.
A přesto je tato kultura jediná, kde vyhrává spravedlnost. Možná, že není daleko doba, kdy budou na slušné lidi pořádány hony. Unuděná moderní společnost se přece musí něčím bavit.
„Hrdinové“ stahují za živa kůži ze psa, zakomplexovaný srab okrade stařenku, studovaný filuta okrade tisíce občanů transakcí, lidský brak zbije a okrade slepého kluka. Kdo si nakrade a není přistižen, stává se váženým občanem a potom pronásleduje ty, kteří mu kradou nakradený majetek. Skutečnou prohrou kladných hodnot je, když začneme věřit frázím: „Tak to bylo, je a bude! Drž hubu a krok!“ 

DIVADLO OBYČEJNÉ CHVÍLE

V deštivé noci jsem zastavil u benzínové pumpy na Evropské třídě. Stále se jí říká po šíleném mindrákovi Leninka.
Procházel jsem obchůdkem a hledal jsem něco k večeři. Tedy, červené víno. Zaplatil jsem, ale neodešel. Zaujala mne zlatem ověšená, kanársky opálená a fitcentrově utužená dáma s krátce ostříhanými vlasy á la Miss World. Za ní stál holohlavý svalovec s velikou náušnicí. Sako jako kdyby se každou chvíli mělo roztrhnout pod lavinou proteinu. Žvýkal tak mocně, že byla jistá podobnost s Pokémonem.
„Píďo,“ začala řeč dáma, která zásluhou dermakolu vypadala jen o deset let mladší než on, „beru šampaňské, kuřecí sendviče, desítku tu nikoliv, tu pijí bezdomovci a montérkový lid.“
V té chvíli zavadil o tu jemnou paní muž a omlouval se. Dáma jej přejela pohledem a nahlas komentovala: „Téměř vás porazí, nedává pozor a čeká ještě slova díků! Hm, to je inteligence! Holt jsme v Česku! V Unii se budou divit!“
Vazba přikývla a ostražně sjela muže tvrdým pohledem. Dáma platila, utkvěla zrakem na čerstvém pečivu, tleskla koketně rukama a vzkřikla:
„Pane pumpaři, prosím, ještě mě připočítejte tři velké bidety!“ V autě jsem řekl svému synovi: „Tome, nevím jak ty, ale já už bagety jíst nebudu!“ 




Knihu 
FOUSKOVY FEJETONY
vydalo v roce 2006 nakladatelství
Jindřich Kraus - PRAGOLINE

Foto © Tomáš Fousek

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 30. 04. 2007.