Antonín Hančl: Ejhle cirkusy a varieté! (3) - Moje knižní novorozeně

Rubrika: Publicistika – Zajímavosti

 Své vzpomínky na pokračování pro Pozitivní noviny píše
novinář a historik  ANTONÍN HANČL  z Brna.

Moje knižní novorozeně
Zpěvák a konferenciér Jaroslav Olša v šedesátých letech
Každé novorozeně mívá dětské nemoci. Tak tomu bylo i u mé knižní prvotiny, která se „dětským nemocem“ nevyhnula. Posuďte sami: Zlomek nesnází, které mne provázely, měl i klady. Poznal jsem spoustu nových přátel a jsem tomu rád.
Na počátku byl nápad, který mi vnukl dobrý kamarád dr. Jaroslav Olša. Poznal jsem ho jako zpěváka a konferenciéra a v roce 1968 také jako spoluzakladatele celostátní organizace zvané ARTES (Český svaz artistů a estrádních umělců).
Tehdejší tajemnicí se stala dr. Irena Zolarová, jejíž pozornosti neunikly mé aktivity kolem cirkusů a varieté, a tak mne do tohoto kolektivu získala. Byl jsem zvolen do pracovního týmu, který byl pověřen připravit návrh systematického dělení artistických disciplín a jejich charakteristiky. Moji práci z této pětičlenné skupiny ocenili zejména spisovatel a historik cirkusového umění dr. Jan Brabec a komik Béda Lak. Spolupracovalo se mi pak dobře se všemi - dobrá věc se podařila.
Tento počin ovšem beru jen jako kapku v moři. Velkou zásluhu na působnosti ARTESU měli zejména organizační tajemník dr. Jiří Olša a tajemník pro ideově uměleckou činnost dr. Jiří Pondělíček.
Zorganizovali mimo jiné také celostátní přehlídku pod názvem ARTISTIC SHOW FORUM 1969, která se konala v Karlových Varech. Šlo o přehlídku, která neměla ve světě obdoby. Vystřídalo se v ní kolem stovky účinkujících z celé republiky. Zhlédlo ji také řada ředitelů nejen z českých varieté, ale i ze zahraničí.
Když jsem například den před ukončením přehlídky hovořil s majitelem holandského podniku CORONA Evženem Skuhrovským, který jako rodilý Pražák hovořil česky, pochlubil se, že již uzavřel smlouvy s dvaceti českými artisty a sklesle dodal, že si vzal málo formulářů. Pak už jenom rozdával vizitky. Zájem o naše artisty byl velký!
Ani další plány ARTESU, utvořením různých sekcí, nebyly malé. Bohužel, v roce 1970 se vláda rozhodla tuto organizaci zlikvidovat… O obnovu ARTESU se po dvaceti letech, v roce 1990, zasloužil opět dr.Jaroslav Olša a stal se jejím tajemníkem. Na Univerzitě Karlově přitom vystudoval indonéštinu a angličtinu, stal se pracovníkem ministerstva zahraničí a později velvyslancem v Indonésii.
Ve výboru, kam jsem byl zvolen také já, byla většina členů, kterým dr. Olša moc nevyhovoval. Domnívali se, že touží po kariéře, zatímco on byl obšťastněn darem dobrých nápadů pro dobrou věc celé organizace.
Právě mně dal za úkol, abych vypracoval cirkusový slovník, který by ARTES vydal knižně. Byla to mravenčí práce. Některé výrazy, které kdysi publikovala dr. Zolarová, byly již překonány, byly zastaralé a tak jsem si vzal na pomoc i cirkusové slovníky cizojazyčné. Hlavně jsem však ještě všechno dodatečně konzultovat se současnými odborníky z této „branže“. Pracoval jsem na tom dílku téměř dva roky. Pak jsem jednal s tiskárnou a ve výboru jsem předložil i rozpočet.
Vydání slovníku se dostalo na pořad jednání. Dr. Olša – „otec“ myšlenky vydat tento slovník – působil už v Indonésii jako velvyslanec. A co se stalo? Výbor s výrokem jednoho z členů, že by se vydáním tohoto slovníku prodělalo, souhlasil. Rukopis mi byl vrácen.

Pro mne bylo důležité, že kniha "Ejhle, cirkusy a varieté" vyšla. Když se vám ještě podaří někde sehnat v antikvariátu, budete mít velké štěstí. Stále je totiž po ní velká poptávka. ARTES by tehdy získal z každé knihy padesát korun. Ale psát o současném ARTESu? Je to organizace, z které jsem sice neodešel, ale ani nezůstal. Byla by to určitě další zajímavá kapitola.

Vyznání tehdy ještě žijící herecké legendy...

S divadelní a filmovou legendou - hercem Martinem Růžkem jsem se poprvé setkal v Praze při setkání nositelů Ceny Senior prix, která nám byla udělena Nadací Život umělce. Pokaždé jsme spolu hovořili nejen o divadle a filmu, ale také o fotbale (v té době byl předsedou Klubu přátel Slavie a já kromě Brnu jsem také fandil od dětství Slavii). Ex libris Tondy Hančla
Došla řeč i na cirkusové umění. A vzhledem k tomu, že hrál v televizním seriálu Cirkus Humberto, a to skvěle, zakladatele Bassova cirkusu Carla Humberta, požádal jsem ho, aby napsal své vyznání o tomto kumštu pro knihu, kterou jsem tehdy připravoval „Ejhle, cirkusy a varieté“.
Přestože se nesměl v knize objevit nikdo z žijících, u Martina Růžka jsem udělal výjimku. Důvod? Přece si pan Růžek nebude dávat inzerát! - což byl požadavek pro žijící cirkusáky. Potěšilo mne, že pan Růžek mi slíbil, že něco napíše, a také napsal.
V době, kdy kniha vyšla, ležel právě na nemocničním lůžku. Když jsem se za ním do nemocnice rozjel a knihu mu předal, byl velice nadšen. Hned k sobě volal zdravotní sestřičky, které byly na blízku: „Sestřičky, pojďte se podívat! Pan Hančl o mně píše ve své knize!“ Setrvali jsme spolu ještě po celou dobu návštěv a při loučení sestřičky obdivovaly, jak pacient Růžek pookřál...

(Vyznání Martina Růžka k cirkusovému umění vyšlo již u článku, psaném k 80. narozeninám Antonína Hančla - https://www.pozitivni-noviny.cz/cz/clanek-2007030029  )
Cirkus je věčný!

Koho by nevzrušoval podivuhodný svět cirkusové manéže, cvičených šelem, odvážných krasojezdkyň a napínavých exhibicí pod kopulí. Cirkusové umění obdivovali odedávna malí i velcí. K nejstarším evropským památkám, dosvědčujícím existenci cirkusového umění, patří dochovaná starořecká nádoba z doby kolem r. 535 př.n.1., na které je znázorněna jízda na neosedlaném koni. K velkému historickému rozmachu cirkusového umění došlo zejména ve starém Římě.
Historie tvrdí, že první cirkus dnešního typu vytvořil v roce 1768 v Londýně poblíž Westminsterského mostu Filip Astley. Tento bývalý seržant jízdy využil působení odstředivé síly, pomáhající jezdci stát na hřbetu koně, a díky tomu se prý kulatá aréna stala základem dnešního cirkusu.

Řekne-li někdo český cirkus, vybaví se snad každému cirkus Humberto. První vydání knihy Cirkus Humberto vyšlo v roce 1941. Spisovatel Eduard Bass v tomto románu zachycuje děj období téměř sta let a kniha byla přeložena do několika jazyků. Název Humberto se stal už skutečně pojmem, ovšem zdaleka ne historickým, jak se mnozí domnívají. Skutečný cirkus Humberto vznikl až v roce 1951. Osudy cirkusových hrdinů E. Basse se podařilo z knižních stránek přenést také na filmový pás. Na televizních obrazovkách byl poprvé k vidění v roce 1989 po dvanáct zimních večerů...
Pokud máme hovořit o prvním českém cirkusu, pak to byl podnik Josefa Beránka. Beránek byl potulný komediant a provazochodec čili saltimbank, jak se tehdy říkávalo. Dobové zprávy dokazují, že jeho první vystoupení v Praze se datuje rokem 1819.
V Praze na Slovanském ostrově, tehdy Barvířském a později na Žofíně, stál v té době cirkus Marie Dallmayerové. Štěstí jí nepřálo a celý její podnik byl zadlužen, takže Dallmayerová hledala záchranu. Josef Beránek ovdovělé principálce a matce čtyř dětí přinesl peníze k zaplacení všech dluhů. V červenci 1828 se s ní oženil a cirkus se jménem Beránek se stal slušným zdrojem zábavy. Zanedlouho Dallmayerová utekla manželovi s gymnastou Antonínem Delionem a Beránek se opět protloukal sám. Beránkův cirkus pak zvelebil jeho syn Emanuel, který nešetřil na výpravě ani na námaze. V roce 1834 se stává ředitelem cirkusu a současně cvičitelem koní. Jeho krasojízdy Krasojízda u Beránků na neosedlaných koních byly podívanou plnou nevídaných evolucí, skoků z koně na koně v plné jízdě apod.
Emanuel Beránek dal Praze také to, po čem dnes marně toužíme - stálou cirkusovou budovu. Byla postavena na Dobytčím trhu, dnešním Karlově náměstí, kde Beránek vystupoval od 8. prosince 1849 do 22. dubna 1850. Zbourána byla v roce 1862. Byl to cirkus na svou dobu elegantní, opatřený všemi vymoženostmi, mezi něž patřilo i plynové osvětlení.
Jako první v historii uváděl na plakátech česká jména artistů. V jeho společnosti, zvoucí se hrdě Národní cirkus, jezdily pohledné krasojezdkyně, které byly hrdé na svůj český původ a svým půvabem a jezdeckou odvahou předčily artistky z jiných zemí.
Nedílnou součástí cirkusové podívané byly od samého počátku kostýmy, které brzy získaly své „normy“. Tak např. k vysoké škole vrcholné jízdy krasojezdkyň patřily neoddělitelně cylindr, šál a kytička fialek v klopě. Objevil se v něm také první český klaun Čížek, který byl typickým akrobatickým klaunem. Ohýbal své tělo do kozelce a akrobatické skoky naplňoval nevšední komikou. Byl směšný svým klopýtáním, padáním, vstáváním a balancí na vrcholu láhve i na pyramidě lahví. Připomínal tak proslulého francouzského klauna Auriola (1806 - 1881). Později se Čížek dostal s Peterkovou krasojezdeckou společností až do Vídně a tam se proslavil zejména v roce 1837.
V roce 1851 slavili u Beránka velké úspěchy také "herkulové" (působící i jako komici), František Martínek a Jan Laštovka, pozdější populární loutkář. Siláckými výkony vynikal především silák Vondříček, házející stokilovými závažími jako pápěřím. Právě tento Vondříček byl Sabinovi vzorem při psaní libreta komediantské scény k Prodané nevěstě.
Cirkus Beránek neustále vzkvétal a v první polovině devatenáctého století se rozrostl v největší cirkusový podnik v celé střední Evropě.

pokračování ... 

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 22. 06. 2007.