"Psaní je vznešená, nádherná služba. Můžete být chudý jako kostelní myš,
ale když napíšete povídku nebo báseň, cítíte se krásně. Víte, že jste baron nebo princ,
ale přitom jste služebník. Sloužíte dvěma pánům.
Jeden je vaše povídka, druhý je čtenář. Jinak se to nehraje."
Arnošt Lustig

ODPUŠTĚNÍ

Odpuštění! Jediné slovo a za ním se skrývá jedna z nejtěžších a nejušlechtilejších vlastností, která si vyžaduje moudrosti, velkorysosti, lásky a síly – překonat sama sebe a potlačit vlastní sobectví.
Nevím, zda jsem dokázal někdy zcela odpustit podraz, ponížení, výsměch nebo nespravedlivé rozhodnutí. Snažil jsem se usilovat o zapomnění, o opětovaný stisk ruky, a přesto ve mně zůstával ten temný stín nedůvěry. Už nikdy se nevrátilo upřímné přátelství a souzvuk duší. Důvěra vzala za své.
Přiznávám, že dodnes nevím, zda je správné odpouštět tomu, kdo vědomě činí zlo a škodí lidem. Nemohu pochopit, ač jsem křesťan a katolík, proč člověku, který udělá jakýkoli hrůzný skutek, je odpuštěno a on, po modlitbě, odchází z chrámu Páně očištěn a bez výčitek. Nevolám po pomstě, ale spravedlivému trestu by neměl uniknout ten, kdo si jej zasluhuje. Globální odpuštění může vést hříšníka k pocitu, že může znovu dělat jakékoli zlo. Nejsem ani filozof, ani politolog, jsem jen tápající člověk z ulice. Vím, že se tímto problémem zabývalo lidstvo odpradávna.
Jiné je odpustit lidským činům, které jsou učiněny z okamžitého poblouznění, z hlouposti a nemají strašné následky. Odpuštění v zájmu rodiny, dětí je bohulibé. Je těžké žít s pocitem, že jsme někomu ublížili nebo neodpustili, ač to nebyla vážná věc. Nabídnout smírnou ruku je cesta ke smíření. Zarputilost a celá staletí trvající zášť je jed do čistých studní. Odpouštět se musí to, co si odpuštění zaslouží. Zapomínat se ale nemá.
Za mezní chvíli svého života považuji dobu, kdy jsem o odpuštění začal vážně uvažovat. Sám nosím v nitru okamžiky, které nejsou čisté. Ty, kteří mi ublížili, nezatracuji, ale míjím je bez pocitu pomsty. Ke svému stolu je nezvu.

POMLUVA

Pomluva je věrohodně vyslovená lež. Ačkoli se zdá nevinná a spíše se odbyde mávnutím ruky, přesto patří k nejpodlejším zbraním z arzenálu všech skupin lidské společnosti.
Pomluva dokáže rozvrátit rodiny, ukončit přátelství, ztratit kamarády, zničit lásku, poškodit důvěru a svrhnout vlády.
Pomluva je šedou eminencí každé moci. Stojí v pozadí a ovlivňuje děj. Pomlouvači nemají jméno a pomlouvaní se většinou nedozví, kdo vyřknul slova a věty páchnoucí špínou, komplexy, závistí a touhou ublížit někomu, jemuž se usmívají do očí. Pomluva se vždy dostane k pomlouvanému. Připomene se změnou chování bližních a známých.
Pomluvu stačí vyslovit na správném místě, ve správný okamžik a tomu, kdo na pomluvu čeká. A ten ji ochotně pošeptá dalšímu stejně nízkému zvědavci. Začíná štafeta zloby. Kanálem teče více špíny. Jedovatá slina, která přináší druhým spousty trápení, tragédií a zkázu citlivým duším.
Pomluva je anonym, který se nepíše, ale šeptá – jen tak, mimochodem – a zasahuje nic netušící a nepřipravené oběti. Každý z nás máme v sobě trochu touhy po senzaci, po neobvyklé zprávě, kterou se chceme blýsknout před přáteli, před známými. Na tajemství, na mimořádnou událost se nalezne vždy plno ochotných uší. Než si uvědomíme, co naše hloupost zavinila, je pozdě. Vyřknuté se z tabule duše nikdy nesmaže.

Pradávná zbraň, co vztahy bortí,
pomluva zlobou vyvřelá.
V hubě, kde jazyk závist kroutí,
tam všechna láska vymřela.
Mlčení, cesta bez návratu,
jen bosky šlapeš na střepy,
jdeš sám a víru poztrácenou
už ani Pán Bůh neslepí.

Ukázka z knihy "Buďme k sobě vlídní", kterou vydalo nakladatelství BRÁNA a.c. Fouskovy úvahy z nedělních "Dobrých jiter" v Českém rozhlase 2 - Praha.