Poznámka

Pomalu se loudal domů. Zdálo se mu, že ta poznámka v notýsku přitahuje jeho ruksak k chodníku. Domů se mu nechtělo, mamka bude smutná a bráška se mu bude smát. Táty se tolik nebál, ten má pro poznámky „pochopení“, ale musí dělat, jako že se taky zlobí. Byla to dlouhá cesta. Ale přece jen došel ke dveřím. Když zazvonil, otevřela mu jeho hezká a usměvavá maminka.
„No Honzo, kde se couráš, já už si dělám starosti.“ Pozorně prohlížela jeho posmutnělou tvář.
„Byl jsem po škole a mám poznámku,“ zadrmolil rychle, aby to měl už za sebou.
„Tak to pěkně začíná, co jsi provedl?“ teď už se neusmívala.
„Popral jsem se s Martinem, protože ubližoval Ivetě.“ Sklopil oči, začervenal se a čekal, co bude dál.
„Ty ses pral?“ divila se, tak ho neznala. „Víš co, počkáme s tím na tátu a potom si o tom promluvíme.“ Zlobila se, ale nechtěla se unáhlit.

Bráška nebyl doma, a tak se rychle zavřel do pokoje a začal pilně dělat úkoly. Zvláštní, jak je pracovitý, když něco provede, ale nešlo mu to nějak od ruky a taky musel myslet na Ivetu. Jak se na něho hezky dívala a pomohla mu posbírat věci, co mu vypadly z kapsy. A taky se ho zastala před učitelkou, sice to nepomohlo, ale to nevadí, chtěla mu pomoci.
Táta přišel dnes trochu dřív, a tak maminka rozhodla, že si nejdřív s Honzou popovídají, aby si nekazili večeři. Přišli za ním do pokoje a jemu se udělalo trochu slabo, když viděl ty vážné obličeje. Připadalo mu, jako by se zatáhlo.
„Tak povídej, “ vybídl ho táta.
Chvilku mu trvalo, než se do toho pustil.
„O velké přestávce šel Martin za Ivetou, zatahal ji za vlasy, dal jí herdu do zad a řekl, že je káča pitomá, protože mu nechtěla dát opsat matiku. Ona začala bulet a já jsem mu řekl, ať si to nechá - vytahovat se na holky. On se mi začal posmívat, že si ji namlouvám a že jsem její ženich, a já jsem do něho strčil a potom on do mne a potom jsme se prali. Někdo zavolal paní učitelku a ta se hrozně rozzlobila a řekla: „Nebudu trpět, abyste se tu rvali jako koně, doufám, že vás trochu uklidní, když si tu po hodině budete opakovat matematiku. A pamatujte si, ať se děje, co chce, rvačkou se nic nevyřeší...“ a napsala nám poznámku, ale Martinovi delší.“ Vychrlil to jedním dechem.
„A to je všechno, co k tomu chceš říct?“ zeptal se táta a už nekoukal tak přísně.
„Vy jste přeci říkali, že holkám se nemá ubližovat a že se mají chránit, a já jsem Ivetu bránil.“
„Nejsem si jistá, jestli to je ta pravá pomoc.“ Zareagovala maminka stejně jako paní učitelka. Ale bylo vidět, že už se tak nezlobí, i když se tvářila pořád dost vážně.
„Co s tím uděláme?“ chtěl to táta už zkrátit.
„ Jak já to vidím,“ začala maminka pomalu, „pomáhat“ by človek měl, ale ne se zrovna rvát. V každém případě nějaký trest je na místě. My si to s tátou ještě rozmyslíme.“ A odešli.
„Ten náš kluk je vlastně takový malý gentleman a mám pocit, že je do Ivety zamilovaný, celý se červenal, když o ní mluvil.“ Už se zase usmívala. „A my ho máme trestat? Vždyť ten Martin si to zasloužil.“
Neměli to lehké. Ale už teď si mohl být Honza jistý, že ten trest nebude tak hrozný.