Sport a já
Rubrika: Literatura – Zamyšlení
| Sport posiluje tělo i ducha, já vím. A také se podle toho řídím. Ovšem ne vždy s úspěchem. Začalo to už v první třídě, při nástupu v tělocvičně, jako nejmenší - poslední v řadě, to mi tedy ducha nepozvedlo. Během školní docházky se to bohužel jen jeden rok změnilo – a potom se ta prťavá holka zase odstěhovala, což bylo k zlosti. Ale do cvičení jsem se pustila s vervou a velkou chutí. Kdo by neměl tělocvik rád? Ale už při pochodu to nějak skřípalo, – levá, pravá, levá, pravá. Je ovšem pravda, že i dnes se musím někdy zamyslet, která je která. No ale to se zvládlo. Horší to bylo, když přišlo na řadu cvičení na kruzích. To se mi podařilo spadnout mezi švédské lavičky a hned na to omdlít, čímž jsem našeho učitele značně vyděsila a ani děti se moc nesmály. Dopadlo to dobře, ale od té doby si už na mne dávali pozor. Protože ani skok přes kozu se v mé interpretaci nejevil bezpečný. Pouze s plaveckým kurzem se to vyřešilo hned napoprvé, Hanka a já jsme nebyly přijaty – protože jsme byly prý moc malé – výmluvy.  A nebo nás už moc dobře znali a o dva utopence nestáli. Přestože jsem měla nové plavky, byla jsem tenkrát docela ráda. Litovala jsem až později, kdy jsem to musela těžce dohánět, protože voda není můj element. A od té doby, kdy mi při volejbalu uletěl míč do jezera, z čehož je vidět, že ani na tomto poli nijak nevynikám, a já ve snaze ho vylovit se začala topit, vyhledávám už jenom bazén, ale stejně mám vanu nejraději. Doma to nikdo nechápe, všichni jsou výborní plavci, a já se nepovedla. A můj vztah k vodě se mi ještě vymstil. Jak se říká, odříkaného největší krajíc – u mne celý bochník. První chatička, kterou jsme si pořídili, byla na ostrově, a aby se to nepletlo, tak to byla ještě vodácká základna. Přístupná pouze lodí. Všichni správní vodáci – a já. Nejprve jsem se snažila „sportovně zapojit“, ale když jsem přes veškerou snahu již po několikáté zaslechla, že to pádlo držím jako vařečku, vzdala jsem to. A začala jsem vařit dobré kafe a stala se ze mne oblíbená a vyhledávaná hostitelka. Takže jsem na ostrově dosáhla přece jenom jistého úspěchu, i když ne sportovního. Tehdy jsem také pochopila, že se se mnou na olympiádě nedá počítat. A přijala jsem to se vztyčenou hlavou, a ulevilo se mi. Prostě dřevo, ale protože jsem zvědavá a ráda zkouším nové věci, řekla jsem si „co takhle fitnes“ - světe zboř se – to klaplo. Tak přece něco. Pár let jsem to vydržela, ale potom zvítězila lenost. Ale zase mi to nedalo – a tak jsem manžela přesvědčila, že potřebujeme „nutně“ kola. Jednak má kolo už každý, a my bychom měli také něco dělat pro zdraví. Domnívala jsem se totiž, že to co jsem lehce zvládala jako holka, musí být pro mne teď ještě snazší. Omyl – to šlapání je pěkná dřina. Také jsem si myslela, že bydlíme na rovině. Teprve pedály mne přesvědčily, že taková placka to zas není. To bylo najednou kopečků! Z našich výletů jsem se vracela vyčerpaná tělesně, ale co bylo ještě horší, i duševně, protože i když se vypravíte do přírody, nějakou část musí člověk absolvovat po silnici. A to byl pro mne horor, když kolem přefrčelo auto! Ono to kolo není tak stabilní, a já už vůbec ne. Prostě, dlouho mi to nevydrželo, a manžel se vymluvil, že samotného ho to nebaví. A tak stála kola - jako špatné svědomí - v naší garáži. Když jsme konečně našli někoho, komu je prodat – oddychla jsem si. A tak zas skončila jedna sportovní éra. Momentálně nemám nic “většího“ v plánu, ale to neznamená, že bych nesportovala vůbec – to ne. Sportuji dál - díky make-upu. Ne, že by malování bylo nějaký sportovní výkon, nanejvýš umělecký, a to ještě jak kdy. Ale jaksi s přibývajícími roky potřebuji na tu údržbu čím dál více času. A tak potom abych nepropásla autobus, běhám téměř každé ráno padesátku... |
Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 16. 01. 2007.
OSOBNOSTI POZITIVNÍCH NOVIN
 |
RNDr. Vladimír Vondráček |
 |
Ondřej Suchý |
 |
JUDr. Ivo Jahelka |
 |
Jiří Suchý |
 |
PhDr. Jiří Grygar |
 |
PhDr. Ing. Zdeněk Hajný |
 |
Ivan Rössler |
 |
Jan Krůta |