Potkávali se každé ráno, když některý z nich nezaspal. On na kole, ona pěšky. Nejprve se na sebe jen nejistě usmívali, po nějaké době se začali zdravit, a ve třetí fázi si už přáli hezký den – dál ale nedošli.
I když to už byla, dalo by se říci „ dlouhodobá známost“, nic o sobě nevěděli, ale sympatie tu byla veliká. Dala mu jméno Adam. Když pršelo a ona jela autobusem, chybělo jí to ranní setkání. Nic si od toho neslibovala, ale byl to takový příjemný vstup do dne.

Co dnes večer, ještě svítí slunce, a to se jí jako vždy, nechce být doma? Taková hloupá otázka, ale nic nevymyslela, takže když ji zavolala její nejlepší kamarádka, jestli nechce přijít na grilování, ochotně svolila. Doma sice neměla ani maso ani vuřty na pečení, ale Monika ji ujistila, že mají dost. Tak udělala rychle salát, vzala láhev vína, vytáhla kolo – byl tak krásný podvečer, tak se trochu projede. Šlapala pomalu, vyhřívala se na sluníčku a pochvalovala si tu pohodu, ani trochu nespěchala.

Když dorazila, zjistila, že není jediná pozvaná, v zahradě už bylo živo. Pár známých a pár neznámých, ale dohromady to činilo docela barevný a přívětivý dojem. Když ji Monika objala na uvítanou, sdělila jí významně, že má pro ni překvapení a víc že neřekne – dočkej času. A nato odběhla s ujištěním, že pomoc nepotřebuje, a s příslibem, že se hned vrátí. Tak s tím překvapením to bylo Nině hned jasné - kuplířka Monika, znala ta její „náhodná setkání“. Musela se v duchu smát, jak neúnavná ta holka umí být. Monika sama má štěstí s tím svým Tomášem, je to takový ten šťastný pár, který svou lásku nedává před lidmi nijak najevo, ale přesto to hned každý pozná. Vyzařují do svého okolí pohodu a štěstí. Kdyby je neměla tak ráda, tak by jim záviděla. Jednou se s tím Monice přiznala, a tehdy to začalo! Ta jako nejlepší kamarádka nepropásla žádnou příležitost, aby Nině nějakého známé nepředstavila s nadějí, že to třeba klapne. Doposud byly všechny pokusy marné a co to bude dnes? Než to stačila domyslet, skočila jí do náručí malá Veronika, která se přiřítila se svým nerozlučným čtyřnohým přítelem Žolíkem. Odpověď na otázku, kdy zas půjdou spolu do kina, ani nevyčkala, protože musela vyklopit všechny novinky ze školy. Připadala si teď hrozně důležitá, vždyť chodí už do druhé třídy, je velká. Jakmile ale spatřila nové příchozí, z kterých ji samozřejmě zajímali ti dva malí kluci, měla naspěch. Musela jim přece ukázat své zahradní království a předvést, co všechno Žolíka naučila. Lípla Nině pusu a řekla, že hned přijde. Jak se dalo předpokládat, tak ani jedno „hned“ – tak hned nebude. Nezbylo nic jiného, než se zamíchat mezi „známé“ a ti ji zas představili „neznámé“, a tak za chvíli zapadla do společnosti a velice dobře se bavila. U grilu už bylo taky veselo, Tomáš tam měl dva pomocníky a co chvíli se ozývaly salvy smíchu. Tolik veselí přilákalo Ninu, a když se blížila, nevěřila svým očím. Tomáš jí hned představil jejich kamaráda a souseda – Ondřeje. Vždyť to byl její Adam. Ten se šibalsky usmíval a vítal ji s poznámkou – „má krásná neznámá.“ Cítila, jak se červená, a bylo jí to nepříjemné, tedy to červenání. Tomáš se zarazil a zeptal, jestli snad něco náhodou nepropásl.
„No víš, my se už známe pár měsíců, jen ta jména nám chyběla.“
To už se ale Nina probrala, a dodala – „ne tak docela, já vám říkala Adam“.
„A jak jste na to přišla?“
„Byl jste první muž, kterého jsem každé ráno viděla.“ Ještě si připadala trochu nejistě, ale když se dohodli na tykání a dostali od Tomáše prvního vuřta, uklidnila se a báječně jí chutnalo.
Ale to už Monika zvala všechny k jídlu, i když Tomáš vykřikoval, že na maso musí ještě chvilku počkat. Všechno to hemžení bylo doprovázeno smíchem, vtipy, prostě vládla dobrá nálada. A po jídle, jak už to tak bývá, ještě lepší. Když jim trochu slehlo, přihlásila se Monika ke slovu. S radostí všem oznámila, že byl Tomáš povýšen, a že se o tu radostnou zprávu chtěli podělit a trochu oslavit – takže na zdraví Tomáše a všech přítomných. Nikdo se nedal pobízet a sklo jen cinkalo. Zatímco Tomáš přijímal blahopřání, Monika se nenápadně přitočila k Nině, a zašeptala – „zmije, zkazila jsi mi překvapení,“ ale v očích jí jen hrálo. Měla radost, když viděla, jak se Nina dobře baví a přesně podle jejího plánu.
Výjimečně proti její volbě nic nemá a taky na ni tentokrát nemůže nic svádět. Protože ona přece není žádná kuplířka. Nebo?
To Ninu rozesmálo. „Tak to je to tvoje překvapení, no to souhlasím a já myslela, že jsem si ho našla sama.“
Ondřej byl příjemný společník. Ostatní společnost ji přestala zajímat, a on se od ní také ani nehnul. Náhle byla všechna plachost ta tam, vždyť si měli tolik co povídat. Nikdo by nevěřil, že se znají teprve pár hodin, ani oni sami, čekali dlouho, ale dočkali se. Večer utekl jako nic a první hosté se začali loučit. Zmlkla a začala si dělat starosti, jak to bude dál? Jenže tenhle problém byl vyřešen otázkou, jestli by ji mohl doprovodit domů.
„V případě, že tu máš kolo, tak ano.“
„Cože kolo, ne – proč?“
„Dnes je to totiž obráceně“, ujasnila mu to Nina, „já přijela na kole, od jisté doby mám k němu nějaký blízký vztah“ – smála se a Ondřej se k ní hned přidal.
„Tak to máme štěstí, že je zítra sobota, vyrazíme na výlet, co ty na to,“ chtěl hned vědět.
Souhlasila a už zas měli téma rozhovoru - kam?

I když to bylo vlastně úplně jedno, důležité je, spolu.