Můžeme si náladu vybrat?

V posledních dnech se na elektronických stránkách Pozitivních novin a v dalších médiích rozrůstá diskuse na téma „blbá nálada“. Tento termín je podle mne pojmenováním a konstatováním něčeho obtížně definovatelného. Když člověk řekne, že má špatnou náladu, vyplývá z toho, že mu něco chybí, že postrádá pohodu a vyrovnanost. Ten člověk má asi nějaký problém, mohlo by se říct. Možná se ho dotklo netaktní jednání kolegy, nebo by chtěl mít na výplatní pásce o jednu nulu více, nebo mu zavřeli hospodu ve vesnici.
Důvodů pro „blbou náladu“ jednotlivce může být mnoho. A že by se nálada mohla šířit jako nějaká infekce? Mnoho nespokojených jedinců svým negativním postojem jistě může ovlivnit své kolegy v práci, svou rodinu, sousedy. To je pravda. Ale kde je řečeno, že proti šíření této „nebakteriální infekce“ není obrana? A kde je řečeno, že za ni jsou odpovědni jen ti, kdo zveřejňují pozitivní či negativní zprávy, že by se „pozitivisté“ a „negativisté“ měli předhánět, kdo je silnější? Vždyť ani vzájemný boj a útoky na tohle téma nelze brát za něco kladného, čím by se tato „infekce“ vyléčila.
Za šíření infekce bývá někdo zodpovědný. Třeba někdo nedodržuje hygienická pravidla - nemyje si ruce, kýchá v tramvaji, nebo léčí chřipku v kanceláři. Okolí takového hříšníka má dvě možnosti. Pasivně se nechat nakazit a pak léčit stejnou chřipku taky stejným způsobem, v práci, a pomáhat chřipce v jejím šíření. Nebo se může proti nákaze chránit a lavinu virů zastavit. S epidemií „blbé nálady“ je to vlastně stejné. Máme možnost této infekci podlehnout a stejnou náladu šířit dál také, a nebo se naučit, jak se proti ní chránit.
Když jsem procházela vyhledávač s odkazy na „blbou náladu“, našla jsem v jedné diskusi na studentských stránkách v roce 2001 následující zamyšlení, ze kterého vyjímám:
„Možná by to šlo vyřešit jako v metru: Ukončete nástup a výstup, dveře se zavírají, pozdravte spolucestujícího a usmějte se.” ( http://www.ilist.cz/clanky/blba-nalada ) Snad se nad tím pousmějete jako nad vtipem, ale možná… Je to taky rada, jak se alespoň části té mlhy negativizmu zbavit.

S Vlastou Korbovou jsme se dnes opět sešly u sklenice dobře vychlazeného čaje nad knihami Dale Carnegieho a počítačem, abychom si právě na tohle téma připravily další řádky.

• Vlasto, jistě sis všimla, že se v poslední době otvírá diskuse o „blbé náladě“. Ty máš mnoho zkušeností se změnou postojů u účastníků Carnegieho kurzů. Jak to na tebe působí?

Já si myslím, že máme to štěstí, že žijeme zde a v době, kdy nemáme společensky fatální důvod k nespokojenosti a můžeme převzít odpovědnost za své „rozpoložení“ sami. Pokud je někdo zdráv, má práci a není zrovna stižen nějakou životní katastrofou, je otázkou jeho postoje, jak si s negativnem poradí. Zda se stane „obětí“, a nebo si uvědomí, že život je příliš krátký na to, abychom si ho nechali otrávit. Nezměníme situaci médií, jednání politiků a jiné přírodní katastrofy. Záleží jen na našem přístupu, jak se tím vším necháme zavalit, a nebo zda zvolíme jinou cestu.
Nepříznivé situace byly vždycky. Vezmi jen naše rodiče. Do jejich života zasáhly dvě světové války a zbytek prožili v komunistické totalitě. Anebo, vraťme se k našemu panu Carnegiemu. Jeho knihy dosáhly největšího věhlasu v době, kdy se americká společnost vzpamatovávala z těžké hospodářské krize a jeho rady, jakým způsobem nakládat se starostmi a jaký k nim zaujmout postoj, jsou aktuální dodnes.

• Ale, hovoříme o náladě …

Ano, právě o tom Carnegie říká: „Pěstujte si duševní postoj, který vám přinese klid a štěstí“.

• To se hezky řekne, ale jak na to ?

Jeho knihy jsou rozděleny na jednotlivé kapitoly podle problémů, které řeší. Vychází ze životních situací a prožitků nejen svých, ale sbíral příběhy svých studentů a více či méně známých osobností . Na konci každé kapitoly má pak shrnutí rad, které se vážou k danému tématu.
Vytvářením pozitivního postoje se zabývá zvláště ve čtvrté části knihy „Jak se zbavit starostí a začít žít“. V úvodu říká: „Náš duševní postoj je onou neznámou, která určuje náš osud. Dnes jsem již nade vší pochybnost přesvědčen, že největší problém, který v životě musíme řešit – v podstatě téměř jediný problém, který nás čeká – je volba správných myšlenek. Pokud se nám to podaří, jsme na nejlepší cestě zbavit se všech potíží. Velký filozof, který vládl Římské říši, Marcus Aurelius, to shrnul v devíti slovech, která mohou předurčit váš osud: „Náš život je takový, jakým ho učiní naše myšlenky. Ano, jestliže jsou naše myšlenky šťastné, jsme i my šťastní. Když myslíme na neštěstí, budeme nešťastní.“ Dále pokračuje citátem Normena Vincenta Pealeho „Nejste to, co si myslíte, že jste, ale jste to, co myslíte“ a slovy Epikteta, velkého stoického filozofa, který upozorňoval, že „…bychom se měli více starat o to, abychom z duše odstranili špatné myšlenky, než z těla vředy a nádory“.

• Ano, to řekl Epiktetos před devatenácti stoletími a mohu potvrdit, že by s tím moderní medicina souhlasila. Ono to tak skutečně je. Často vidím, že se člověk, jen nevýznamně nemocný, ale „negativně naladěný“, cítí mnohem hůře než ten, který je skutečně vážně postižen, ale nepodléhá pesimismu a negativním náladám. Takový „pozitivně naladěný“ člověk dokáže povzbudit i své okolí. Přiznávám, že na takové pacienty se v ordinaci těším.

Díky za ten návrat do současnosti. Já bych si dovolila citovat i odborníka z jiné oblasti. Mám schovaný článek z Lidových novin z 12.8. 2006 s nadpisem „Kontroluji Jágrovy myšlenky“, kde Marian Jelínek, osobní trenér našeho špičkového sportovce, hovoří o tom, jakým způsobem motivuje svého svěřence. A protože je to blízko našeho tématu, chtěla bych uvést alespoň pár z jeho zajímavých myšlenek a postřehů:
„ …snažím se říct, že možná existují způsoby, jak zvýšit, zlepšit výkon sportovce jinak, než dalším tréninkem fyzického těla nebo dopingem. Tak proč se o ně nezajímat víc? Některé věci si můžu ověřit přímo na tréninku. Jestliže si hráč do hlavy pustí negativní myšlenky -„přijdu o smlouvu, kazím to spoluhráčům...“, mozek zareaguje tak, že vyšle signál: „Ohrožuje tě to, tak to nedělej!“ chrání tělo před nebezpečí, či nepříjemnostmi. Obranný impuls pak může způsobit, že i dokonale připravený hráč špatně přihraje nebo nedá gól.“

• Jak nám to ale koresponduje s tím, co říká Carnegie?

Carnegie věnuje celou kapitolu své knihy „Jak se zbavit starostí a začít žít“ speciálně pěstování duševního postoje. Jeden z návodů zní: „Naplňte své nitro myšlenkami na klid, odvahu, zdraví a naději“.

• To je právě to, co mi připadá obtížné.

On vychází z učení praktického psychologa Williama Jamese, který říká, že se zdá, že projev pocitu následuje za pocitem. Ve skutečnosti jsou pocit i jeho projev neoddělitelné. Tím, že usměrníte projev, který je spíše pod přímou kontrolou vůle, můžete nepřímo kontrolovat pocit, který je na vůli nezávislý.

• Takže to znamená, že když změníme své projevy, automaticky se změní i naše pocity?

James doporučuje zvesela se posadit, zhluboka se nadechnout a jednat a mluvit tak, jako bychom už dobrou náladu měli. Podle měj je to jediná volní cesta k dobré náladě. Zkus to sama, když budeš mít „svou depku“. Narovnej shrbená záda, zhluboka se nadechni, zeširoka a od srdce se usměj a třeba si zazpívej. Uvidíš, že je fyzicky nemožné, jak říká James, „být i nadále smutný nebo v depresi, když dáváme najevo příznaky zářivého štěstí“.

• No, někdy je opravdu těžké vědomě se usmívat…

Tohle je návod, jak se zbavit akutní tenze, ale zároveň nás postupně naučí vidět, že život má více kladů než záporů. Jde jen o to, chtít ty klady vidět. Není to snadné, ale jiná cesta k úspěchu, než dělat věci jinak než dosud, řekněme i nepohodlným způsobem, není.

• Já vím, co máš na mysli, to je to překonávání zóny komfortu. Dokonce si vzpomínám, že jsme na to dělali speciální cvičení.

Celý kurz je o tom, jak překonat své pomyslné vnitřní hranice, ale ty máš asi na mysli populární herecké etudy, které bývají pro účastníky zajímavým zážitkem.
Vypadá to paradoxně, ale smyslem je, abychom se naučili být co nejvíc sami sebou. Být uvolnění a bezprostřední. Málokdo z účastníků by na začátku kurzu uvěřil, že mu nebude dělat problém předvádět před skupinou kolegů například Tarzana.

• Vzpomínám si, taky jsem si to nedovedla představit a po každém překonání zábran mi další vystoupení připadalo jednodušší. Jako by se bublina kolem mě zvětšovala.

To je ono rozšiřování zóny komfortu. Vyzkoušet si něco nového a jinak. Takže Carnegieho poučka „Myslete a jednejte tak, jako byste už měli dobrou náladu a budete ji mít!“ je reálná. Další neopomenutelná rada zní: „Naučte se vidět, že život má více kladů než záporů.“ Dala bych důraz na slovo naučte, protože schopnost radovat se z maličkosti, nebo z pohledu na krásu okolo nás, často postrádáme. I prostou logickou úvahou o způsobu života jiných lidí, mám teď na mysli například rozvojové země, musíme dojít k závěru, že se nám žije velmi dobře. Měli bychom to přijmout jako svůj postoj, ze kterého vychází náš pohled na sebe sama a věci kolem nás. „Počítejme své výhody a ne své potíže“, říká Carnegie.
Ještě několik rad na této vzrušující cestě změně postoje, jak jinak než z pera pana Carnegieho: „Nikdy se nesnažte vyrovnat účty se svými nepřáteli“. Dodávám - je to ztráta energie a zaobírání se negativnem. „Očekávejte nevděk, dávejte pro radost z dávání. Vděčnost není přirozený povahový rys, člověk se jí musí naučit.“ Dodává - každý nemá to štěstí, aby k ní byl vychován.
Naši „naučnou stezku“ k dobré náladě navrhuji zakončit citátem francouzského filozofa Montaigne: „ Člověka netrápí ani tak to, co se děje, jako jeho názor na to, co se děje.“ A přitom náš názor na to, co se děje, záleží čistě jen na nás.

• Dnes jsme to vzaly dost přímočaře, pokud jde o změnu našich pocitů. Cest k pozitivnímu myšlení je mnohem víc. Například schopnost jednat s lidmi. Ale o tom si povíme až příště. Souhlasíš?

S radostí.

Pokračování příště...

další díly rozhovoru