| … proč člověk, přesvědčený násilím, stojí si dále na svém...
Moje „Zlatá kniha“ má už patinu. Zaoblené rohy a stránky svědčí o tom, že byly mnohokrát čteny. Je to malý sešitek, svou velikostí odpovídá přihrádce v taštičce na doklady. Tam jsem ji mnoho let nosila a dost často jsem ji pročítala. „Zlatou knihu“ jsme dostali spolu s diplomem při absolvování kurzu Dale Carnegie Course®, abychom se mohli snadno vracet k myšlenkám, které jsme probírali. Obsahuje seznam základních pravidel, který je rozveden v jednotlivých kapitolách Carnegieho knih. Dnes si ji znovu pročítám cestou k Vlastě Korbové, kde si uvaříme konvici čaje a budeme pokračovat v rozhovoru o metodách, radách a pravidlech, které jsou v kurzech mezilidských vztahů probírány, jak mohou pomoci lidem zlepšit kvalitu jejich života a kvalitu spolupráce na pracovišti i vzájemných vztahů i v soukromém životě. Během práce nám čaj bude stydnout a tak po čase povedeme rozhovor skutečně u sklenice studeného čaje.
• Vlasto, jsem trochu na rozpacích, jak začít dnešní kapitolu. V minulých dílech jsme se soustředily na pravidla, jak být oblíbený a jak být lépe přijímán druhými. Není to ale trochu jednostranný návod k povolnosti?
Někdy se setkávám s námitkou, že by tato pravidla mohla vést k tomu, že druhým ustupujeme. A když se zrovna nepotkáme s někým, kdo také zná tyto návody, může nás to někdy i poškodit. Carnegie rozvíjí své zásady právě pro případ, že potřebujeme získat druhé pro spolupráci s námi. Pozornému čtenáři nebo účastníkovi kurzu neujde, že hned první pravidlo -
1. Nehádejte se, má přímou vazbu na Carnegieho doporučení „nekritizujte“. Co se vlastně děje při hádce? Máme silné pokušení přesvědčit druhého o své pravdě. Ale právě když na to jdeme takto přímo, vlastně přes kritiku, těžko přesvědčíme protivníka, i kdybychom ho „utloukli“ silnými argumenty.
• Je to těžké, přesvědčit člověka, který je skálopevně jistý svou pravdou, která se liší od našeho názoru, hlavně, když nemá zájem na rozumné domluvě. Děti na písku to řeší rozbitím bábovičky a pláčem. Ale co my, dospělí? Máme to těžší. 
Tak Carnegie píše, že když přišel na univerzitu, studoval logiku a argumentaci a účastnil se diskusních soutěží. Později dokonce vyučoval diskusi a argumentaci v New Yorku. Během té doby vyslechl a účastnil se tisíce debat. Nakonec došel k závěru, že na celém světě existuje jen jeden způsob, jak vyřešit spor. Řešení spočívá v tom, že se mu vyhneme, asi tak, jako se vyhýbáme chřestýšům a zemětřesení. Dále píše: „V devíti případech z deseti hádka končí tím, že zúčastnění odcházejí ještě více utvrzeni ve svých postojích. Každá hádka je zkrátka předem prohraná, a to proto, že jste věc už dopředu ztratil, i kdybyste nakrásně zvítězil. Proč? Předpokládejme, že máte navrch, rozdrtil jste protivníkovy argumenty a dokázal jste, že se mýlí. Jenže jaké to má následky? Je vám v té chvíli dobře, ale pomyslel jste na poraženého? Ponížil jste ho a zranil jeho hrdost. A stejně vaše vítězství neuzná, protože: člověk přesvědčený násilím, stojí si dále na svém.“
• A co nám tedy radí? Jak se vyhnout sporu a ponižování, jak ovládnout emoce a přesvědčit soupeře, aby nedorozumění nepřerostlo v hádku?
Carnegie sám na stránkách své knihy uvádí konkrétní doporučení, která otiskl časopis Bit and pieces. Myslím, že bude užitečné, když je bez dalšího komentáře převezmeme:
* Buďte rádi, když s vámi někdo nesouhlasí. Pamatujte si heslo: „když si dva lidé ve všem přitakávají, potom je jeden z nich zbytečný.“ Jestliže vám uniklo něco, nač jste ani nepomysleli, buďte vděční, že vás na to někdo upozornil. Možná, že právě tento nesouhlas vás uchrání před tím, že byste se v budoucnu dopustili opravdu velké chyby.
* Nedejte na svůj první instinktivní dojem. Naší první instinktivní reakcí na nesouhlas bývá obrana. Ale buďte opatrní. Ovládněte se a nenechte se strhnout. První reakce může být tou nejhorší.
* Ovládejte svůj temperament. Pamatujte, že velikost osobnosti se posuzuje podle toho, jak dokáže dotyčný ovládnout svůj hněv.
* Vyslechněte druhého. Dejte svému protivníkovi příležitost, aby řekl své názory. Neodporujte, nebraňte se, nediskutujte, protože tím jen prohlubujete vzájemné bariéry. Snažte se spíše postavit most porozumění a nezvyšujte bariéry nepochopení.
* Vyhledávejte styčné plochy souhlasu. Když jste vyslechli svého oponenta, zastavte se nejdříve u bodů, v nichž se s ním shodujete.
* Buďte čestní. Najděte místa, kde můžete připustit svůj vlastní omyl a přiznat ho. Omluvte se za své chyby. Tím odzbrojíte svého protivníka a dosáhnete tak, že spíše opustí svůj obranný postoj.
* Slibte, že budete přemýšlet nad protivníkovými postoji a budete je pečlivě studovat. Nejen to – opravdu se tak chovejte. Váš oponent může mít pravdu. Je pak mnohem snadnější přistoupit na jeho názory než když zničehonic obrátíte, čímž se dostanete do situace, kdy vám druhý může říci „říkal jsem vám to pořád, ale vy jste tomu nechtěl rozumět“.
* Upřímně svému protivníkovi poděkujte za jeho pozornost. Kdokoliv tráví čas sporem s vámi, zajímá se vlastně o stejný problém jako vy. Považujte jej tedy za člověka, který vám chce pomoci a z oponenta se může stát přítel.
* Odložte řešení, dokud nezískají obě strany dostatek času na promyšlení problému. Navrhněte novou schůzku, která by se uskutečnila téhož dne později, nebo až den nato, kdy už budou disposici všechna fakta.
* Když se budete připravovat na tuto novou schůzku, odpovězte si na tyto nesnadné otázky: Může mít můj protivník pravdu, třeba jen zčásti? Nenašla by se pravda, či podstata problému v jeho postojích či argumentech? Pomůže má reakce k tomu, abychom se dobrali pravdy nebo si chci jen ulevit? Sblížíme se na základě mé reakce nebo se nedorozumění jen prohloubí? Zlepší se mínění dobrých lidí o mě na základě mé reakce? Získám tím nebo ztratím? Jakou cenu zaplatím za to, že jsem vyhrál? Budu-li mlčet, pomine nesoulad sám od sebe? Můžu z této obtížné situace vytěžit něco užitečného?
• Tak to je škola diplomacie. Myslím, že by tato slova měla být napsána velkým písmem a vyvěšena tak, aby si je naši veřejní činitelé, zejména ti nejvyšší, přečetli před každým jednáním – nejlépe nahlas a sborem. Bývá mi smutno, když slyším jejich vzájemné arogantní útoky. Jako by si neuvědomovali, že by na svých místech neměli být pro naplnění svých osobních ambicí… Kdyby se tak naučili spory řešit důstojněji a věcně.
I další zásada patří k těm, jejichž dodržování by pomohlo nám všem. Zní:
2. Ukažte druhým, že respektujete jejich názory, nikdy nikomu neříkejte, že se mýlí.
• V čem je rozdíl tohoto a předcházejícího pravidla?
Carnegie říká: „Občas zjišťujeme, že měníme své názory bez jakéhokoliv odporu a emocí, ale když nám někdo řekne, že se mýlíme, jdeme do odporu a zatvrdíme se, býváme neuvěřitelně bezhlaví při formování svých názorů, ale velmi rychle jsme pro ně zapáleni, kdyby nám je někdo chtěl brát. Ovšem nebývají to obvykle právě tyto myšlenky, které jsou nám tak vzácné, ale spíše jde o to, že je ohrožena naše sebeúcta…“ Znamená to doslova, že jsme-li „přistiženi“ při nějakém názoru, který jsme si ani vnitřně dost dobře nezdůvodnili, pokud nám někdo řekne, že se mýlíme, jsme ochotni vytahovat narychlo různou argumentaci a uchylujeme se k všemožným výmluvám, což nás může zavést do nepříjemné situace.
Carl Rogers říká: „Naše první reakce na většinu výroků bývá, že je hodnotíme a posuzujeme, spíše než bychom se jim snažili porozumět. Když někdo vyjádří svůj pocit, postoj, přesvědčení, míváme sklon okamžitě říci: „To je správné“ nebo „to je hloupé“, „to je nesmysl“, „to je nesprávné“ nebo „to není pěkné“. Velmi zřídka si dovolujeme ten přepych pochopit přesně, co vlastně druhý svým výrokem mínil.“
Udržet se, když máme silné nutkání někomu „objasnit“ jak se mýlí, je už vrchol sebekázně. Účastníkům kurzu se toto pravidlo osvědčovalo hlavně v partnerských vztazích nebo právě tam, kde šlo například o nedorozumění mezi bývalými partnery, kde je nutné domluvit se kvůli dětem.
• Zase tady vidíme vazbu na již probraná pravidla, je to obdoba rady nekritizovat a neodsuzovat. Má to logiku.
Pojďme si říct ještě o jednom pravidle, které by se dalo také označit za diplomatické.
3. Jestliže se mýlíte, uznejte svůj omyl rychle a ochotně, neboli umějte přiznat svou chybu. Carnegie říká: „Pokud máte odvahu k sebekritice, je dokonce možné v ní nalézt jistou dávku uspokojení. Nejen že dokáže vyčistit ovzduší od obviňování a sebeobrany, ale často pomůže vyřešit problémy chybou vzniklé. Jen pošetilec se může snažit omlouvat své chyby. Přesto se tak mnozí chovají. Když v sobě najdete odvahu přiznat své chyby, cítíte se povzneseni nad ostatní a máte pocit jisté vznešenosti.“
Posluchači kurzu mívají s aplikací tohoto pravidla velmi brzy pozitivní zkušenosti. Slyšela jsem řadu příběhů o tom, jak se jim například vyplatilo bez okolků a bez odporu přiznat svou chybu, když byli přistiženi při dopravním přestupku. Ale i v řadě jiných situací toto pravidlo rychle pomohlo k zažehnání sporu.
• No, ale co když se přece jen sporu zabránit nedá?
I na to Carnegie pamatuje, ale o tom zase až příště.
další díly rozhovoru |
