Vlasta Korbová - Helena Procházková: Povídání u sklenice studeného čaje (1)

Rubrika: Publicistika – Rozhovory

DIPLOM NA MEZNÍK V ŽIVOTĚ ... TO ZNÍ DOST NESROZUMITELNĚ

Sedím s kamarádkou Vlastou Korbovou u sklenky studeného čaje před obrazovkou počítače. Vzpomínáme, jak jsme se obě začínaly seznamovat s myšlenkami Dale Carnegie.
Moje cesta byla velice zvláštní. Snad v devadesátém druhém roce jsem se na brněnském veletrhu poznala s mladým Američanem. Snažila jsem se naučit anglicky a hltala jsem každou příležitost trénovat jazyk. Vinek mě seznámil se svou matkou Temi Miller, která právě připravovala podmínky pro „dovoz“ kurzů Dale Carnegie Training do tehdejšího Československa. Měla za sebou martyrium s našimi úřady, náročná jednání s americkými vlastníky licence, začala budovat nové centrum a hledala první spolupracovníky.
Občas jsem za ní zašla do kanceláří, které připravovala v Biskupské ulici. Vždycky mě překvapilo, že přes spoustu práce a někdy sisyfovské námahy byla klidná a vyzařovala z ní dobrá nálada a optimismus. Chodila jsem se k ní doslova „nabít“ a bylo mi tam dobře. Proč to je, jsem pochopila až mnohem později.
Po dvou letech se podařilo centrum DCT skutečně otevřít a já jsem měla možnost projít Dale Carnegie Course - „kurz mezilidských vztahů a komunikace číslo 002“. Tam jsem se poznala s Vlastou Korbovou, se kterou si teď povídám.

V prvních lekcích jsem měla trochu problém už třeba s příchodem mezi kolegy. Přiváděla mě do rozpaků otevřenost asistentů, osobní přivítání, to byla situace, na kterou jsem, pravda, moc zvyklá nebyla. Vím, že teď, po téměř dvaceti letech od listopadu 89 to může někomu připadat jako zaostalost, ale mám dojem, že my jsme předtím žili jako v jiném světě, jako ve smutné pohádce o zimním království. V kurzu jsem se snažila být nenápadná, nesměle pozdravila asistenta u vchodu do učebny, připnula si vizitku a usedla do zadní řady. Byla jsem v rozpacích, když jsem měla na první lekci říct něco o sobě. „Co mám říct?“ to byla má myšlenka, která mi bušila v hlavě. Jak jsi to prožívala ty? Tvůj projev před obecenstvem byl sebejistý, měla jsi pevný hlas, ale … měla jsi vůbec nějaký problém?

Vlasta KorbováMáš pravdu, nedělalo mi potíže mluvit před skupinou, protože jsem řadu let působila jako profesionální herečka. Ale měla jsem jinou nesnáz, přišla jsem na ni mnohem později. Pochopila jsem ji, až když jsem několikrát asistovala. Nejvíc si z toho kurzu může odnést ten, kdo si takzvaně dokáže sáhnout na dno a je maximálně upřímný sám k sobě i k ostatním. Zpočátku jsem to brala jako radostné sdílení osobních zkušeností a zážitků, o kterých jsem hovořila ráda a bylo pro mě vždy potěšení poslouchat ostatní. Připadala jsem si jako v nějakém kotli, kde se míchají naše pocity, postoje, názory a z toho procesu člověk vychází svobodnější o spoustu zbytečných strachů, bloků a negativních myšlenek. Pokud jsme se v promluvách obraceli do minulosti, tak to bylo pro mě jednoduché. Horší bylo, když jsme pak měli hovořit o svých aktuálních výsledcích z „pokusů“ o uplatnění návodů pana Carnegieho, na jehož zásadách je kurz postaven.
Spousta věcí byla pro nás novinkou – například „Nekritizujte, Neodsuzujte, Nestěžujte si“, „Upřímně oceňujte druhé“, „Nehádejte se, spor vyhraje ten, kdo se nepře“.
Ani jsme tenkrát netušili, jak daleko je naše jednání od těchto prostých zásad. Nejdřív jsme se vlastně snažili zjistit, kde je porušujeme, a potom jsme se zavázali v konkrétních situacích jednat jinak. Každý z nás měl svůj problém, který se rozhodl do příští lekce řešit jinak než dosud, tedy aplikovat jiný vzorec jednání.

A proč jsi měla pocit, že je to pro tebe tak těžké?

No, protože jsem si uvědomila, jak hluboko v nás vězí tyhle celoživotní návyky a jak je těžké na první pohled banální a jednoduché rady dodržovat. Například hned první pravidlo „Nestěžujte si“, to je, myslím si, pro nás téměř neuchopitelné. Stěžování je naším „národním sportem“. Teprve když jsem o tom začala uvažovat, tak jsem zjistila, kde všude i já tomu propadám, že jsem jako rozbitá gramofonová deska, která neustále opakuje …zase mi ujela tramvaj… zase nestihnu metro… zas ta pošta přišla pozdě… zase jsem neřekla to, co jsem chtěla… a tak dále. Tím si cpu do hlavy přehlídku vlastních neúspěchů. A proč? No, na to se těžko odpoví, je to prostě zvyk, který jsem si napřed musela uvědomit, abych se jím pak přestala trápit.

A v čem ti to pomohlo ?

Uvědomění si tohoto návyku je první krok, bez kterého není možno začít budovat návyk nový. Radu, jak postupovat, jsem dostala, ale změna postoje v tomhle případě je výsledkem práce na sobě. Práce, která pokračuje i po třech měsících kurzu, ale stojí za to.

A víš, co bylo pro mě nejtěžší? Vejít se v promluvě do určeného času. Já jsem to hodně dlouho nedokázala. Neuměla jsem vybrat jen ta nejnutnější slova a zaplétala jsem se. Když jsem pak stála před posluchači, třásl se mi hlas, bylo to ještě horší. Když asistent po dvou minutách cinknul zvonkem, kolikrát jsem se ani k pointě promluvy nedostala. Nedovedla jsem „odmazat“ slova přebytečná a přesně a stručně vyjádřit svou myšlenku. Pomohlo mi, když s námi před začátkem kurzu asistenti prezentace probrali „nanečisto“ a poradili nám, jakou formulaci raději zvolit. Víš, že jsem se i v tomto cítila jistější až poté, co jsem několikrát asistovala sama, když jsem si znovu a znovu připravovala „vzorové promluvy“ a i ty jsem s kolegy konzultovala a pilovala? I když trocha napětí a malá tréma neškodí…

Určitě jsi udělala pokrok ve svém „řečnickém umění“, ale já si vzpomínám i na něco jiného. Ve své závěrečné promluvě, když jsme dostávali absolventský diplom a každý z nás hodnotil přínos kurzu, řekla jsi, že dřív byl tvůj životní pocit „malá šedá myš“ a že sis uvědomila, že tohle už nikdy nechceš! Dodnes si tu větu pamatuji. Jak je to s odstupem času, změnilo se něco v tvém životě?

Myslím že ano, Ale nešlo to jako mávnutím kouzelného proutku. Víš, já jsem měla pocit, jako bych se v mnohém dívala sama na sebe do zrcadla. Získala jsem určitý nadhled a zvládla mnoho situací, které bych dříve nedokázala řešit. Často jsem si vzpomněla na chytré rady – třeba „pojmenujte problém, pak najděte všechna možná řešení a nakonec z nich vyberte to nejlepší“. Je to jednoduché, pomůže to zastavit se, nepodlehnout překotnému řešení problému. Víš, časem pak už ani nepřemýšlím, že jednám podle nějaké poučky. Dokonce i mé sestry říkají, že se dá se mnou daleko lépe vyjít. ....
Vlasto, a co ty? Taky se vidíš jinak? Taky jsi pozorovala nějakou změnu?

No, to určitě. Mně to od základu změnilo život. Hned od počátku jsem těmto kurzům naprosto propadla a mou vizí bylo stát se jejich lektorem. Ta cesta byla velmi dlouhá a vedla přes desítky asistencí, různá interní školení v češtině i angličtině, která byla zakončená mezinárodní zkouškou k udělení licence. Tyto kurzy mohou učit jen specielně připravovaní trenéři, kteří jsou „vyučováni“ Vývojovým centrem Dale Carnegie Training v St. Diegu ve Spojených státech. Celkem je nás okolo čtyř tisíc a naším úkolem je zajistit, aby kurzy byly v jednotné podobě vyučovány ve všech pobočkách v 85 zemích.  Tak vidíš, to je ten můj „diplom na mezník v životě“.

Dovol mi vrátit se ještě k Temi. Až kurz mi pomohl pochopit, proč jsem se cítila tak dobře a v klidu, když jsem ji občas navštívila v kanceláři. A to bylo v době, kdy měla tak velké starosti a stresy se zařizováním nového centra Dale Carnegie.

Já vím, a uvědomila jsem si to taky později, jak je to možné, že všechno zvládá bez známky stresu. Ona měla už zažité mnohé rady a pravidla a naučila se podle nich žít. Naučila se řešit obtížné situace tak, aby ji nevyčerpaly.

Vlasto, ty teď kurzy DC sama vedeš, organizuješ, přednášíš… Vím, že jsou i k jiným tématům, než měl ten, kterým jsme prošly spolu my. Jak ty základní kurzy probíhají dnes? Po třinácti letech jsou frekventanti vlastně skoro druhá generace, vyrůstali v jiném, otevřenějším prostředí. Pozoruješ rozdíl v pocitech a přístupu dnes a před těmi lety?

No, Heleno, to je trochu moc otázek najednou a nejsou zrovna jednoduché. Bylo by to povídání na hodiny. Myslím, že se k tomu budeme muset ještě setkat zas někdy jindy.

A dáme si zase studený čaj?

Pokračování příště...

další díly rozhovoru

  

Foto © Helena Procházková

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 09. 06. 2007.