Fejetony naší Evy
JEN TAK SI VZLÉTNOUT

Prázdninový a dovolenkový čas se láme v půli a - jak říkala moje babička - už abyste si připravili aktovky … Nevím, zda se ještě dnes děti zpět do školy těší, troufám si říci, že většina návrat do školních lavic příliš nevítá. A to jsou navíc jejich dušičky jitřeny slohovým cvičením na téma „můj zážitek z prázdnin“.

Dospělí zážitky z dovolené písemně prezentovat nemusejí (a možná, že si po přečtení těchto řádků řeknete, že i já jsem si mohla svoje úvahy klidně nechat pro sebe). Ale stejně mi to nedá.

Nejsem nijak nadšený turista a chodit jen tak mě nebaví. Pokud lezu na kopec, musím vědět, že je z něj přinejmenším nádherný výhled do kraje, v lepším případě, že je na něm nějaká ta zřícenina, hrad či zámek. To pak kráčím s elánem a nadšením a opomíjím drobná nepohodlí, jako třeba obtížný hmyz, ostré kamení, horko, čím dál tím těžší batoh, řemínek od foťáku zaříznutý do krku, utržený pásek od sandálu a podobně. Letos se mi v tomto směru celkem dařilo. Na konci výstupů vskutku byly výhledy, hrady i zámky a ani nebylo třeba překonávat žádné strázně (sandály vydržely). Na jednom z hradů se mi tuze líbilo, i když, pravda, poslední majitel měl na můj vkus poněkud morbidní záliby. Nechal si například vycpat všechny své psí miláčky. Vycpávání zvířat bylo zřejmě jeho posedlostí, a tak po sobě zanechal rozsáhlou sbírku ptactva i zvířectva se skleněnýma očima a - jak se vyjádřila jedna návštěvnice - všechno jako živé! Na závěr průvodkyně přidala i pozvání do obnovené zoologické zahrady. Šli jsme tam a to byla chyba. Opravdu jsem nemusela vidět veverky, zoufale pobíhající stále dokola, nebo nehybně zavěšené na pletivu klece. A docela určitě nezapomenu na téměř dvacítku dravých ptáků. Nebyli v klecích ani ve voliéře. Seděli na takových bidýlkách a jeden každý měl kolem nohy tlustý řetěz. Jejich krása, vznešenost a majestát, který je předmětem našeho obdivu, když je vidíme kroužit v oblacích, to vše leželo v prachu u jejich spoutaných nohou. Možná jsem přecitlivělá, ale při pohledu na sokola stěhovavého, který ve své naprosté nehybnosti připomínal ptáka vyřezaného na totemu, a při křiku raroha velkého, jež se všemi silami snažil zbavit potupného pouta, se mi sevřelo srdce.

Vzpomněla jsem si na ně hned další den. Jen tak nalehko jsme přecházeli česko-rakouskou hranici. Což před lety bylo naprosto nemyslitelné. Pro nás, kteří pamatují devizové přísliby, žádosti o výjezdní doložku a celní prohlášení, případně také vyjádření ROH, domovního důvěrníka a místní organizace KSČ, to nutně musí být osvěžující zážitek. My jsme také měli na nohách řetěz. Byl neviditelný a tížil každého z nás asi trochu jinak. Byli tací, kteří s ním tak dlouho škubali, až se jim podařilo vzlétnout, jiní byli při svém snažení o svobodu příliš hluční, a tak k řetězu dostali nádavkem i klec. A dalším ani příliš nevadil. Tak si zvykli, že ho ani nevnímali.
A možná, že ho mají kolem nohou dodnes.
Tak jako ti ptáci. Ti tam prý takhle sedí upoutaní stále. Ve dne v noci…