Znáte ten pocit, když se na vás valí halda žádostí, přání a potřeb okolního světa, které nemají téměř nic společného s tím, co se vám právě v tento okamžik chce žít? Ať se přihlásí ta duše, co to nezažila a jdu k ní do učení, přestože jsem už kategorie nehájených seniorů, co si musí vybojovat místo na slunci, zasloužit přízeň osudu a ohlídat kvalitu svého zdraví za nastřádané peníze ...

Nestěžuji si, celá pravda vyplývá z nekonvenčního pohledu na život „štíra a ryby“ , která mě a manžela průběžně udržuje ve stabilní bdělosti a niterné potřebě praktikovat nápady, touhy a někdy nás dokonce čtyřicetiletá spřízněnost donutí vyšplhat na skleněnou horu bez maček…

Poslední kousek z kategorie „šílený nápad“ byl: postavíme si domeček. Ale protože už jsme jednu zkušenost klasickým způsobem měli za sebou, v konkurzu doporučení vyhrál nápad ekologické stavebnice...
Krásný nápad, dva roky jsme se měli o co přít, rvali jsme se o každý kousek zatím neexistujícího nábytku, „ryba“ mi vyhazovala z mých představ všechny krámy co miluji a „štír“ ve mně vymýšlel úklady v podobě pracovních ponků, které zatím ryba k životu příliš nepotřebovala.

Pak přišel den D. Postup ze snů do reality nám připomněl, že je k životu potřeba i hodně síly, drzosti a vytrvalosti. Z poezie hlučného dialogu spřízněných duší jsme přešli do uspěchané prózy plné nerváků a těžko stíhatelných termínů plnit nároky úředních šimlů. Orvaní osudem jsme stáli před cílovou rovinkou, které předcházela dost důležitá chvilka v realitní kanceláři a následné návštěvy u notářky. Ryba stála v předsíni plné krabic připravených ke stěhování se zapíchnutým ukazováčkem v ciferníku a „medovým hlasem“ mě nabádala ke zrychlenému tempu najít složku připravenou k jednání. Nestihla jsem víc než nalezené předat do jeho vzorně uklizené aktovky, prohrábnout si vlasy (hřeben byl kdo ví kde) a vyrazit s rybou, jako vždy vyhlížející štíhle, upraveně a pohodově (aby ne, když nepohodu předala mě).

Slunce svítilo víc, než si pamatovaly statistiky, prozářenou ulicí se vlnily uchechtané larvičky s převážně malými prdelkami, a moje uchvátané sebevědomí tak trochu nestíhalo přehodit výhybku „být nad věcí.
K jeho návratu a odsunutí drzého pořekadla „stará moudrost nic nezmůže, když jde kolem mladá kůže“ mi překvapivě pomohl první pohled kolemjdoucího mladého páru. Oba se hezky usmáli a ještě se za mnou otočili, pak další a další. . .málem jsem začalo kvokat blahem.
Pomyslela jsem si, že to ještě není tak nejhorší, když se na mě usmívá i mladší generace. Narovnala jsem shrbená záda a na oplátku rozdávala úsměvy na všechny strany s průvodní myšlenkou, že život nekončí prvním kapesným od státu kterému se říká důchodová dávka, že to může slušet i nám a... nebudu vytahovat na světlo další samolibosti, které ze mě probuzené sebevědomí vytáhlo.
V realitní kanceláři jsme přešli překvapivě rychle z úředního tónu do familiérního, paní IM mě tak nějak zvědavě pozorovala, u notářky to nebylo jinak.
Vraceli jsme se po podpisu potřebných lejster do realitky, má „ryba“ odlehčená od starostí se konečně podívala i na mě (předtím stíhala jen larvičky a úředníky), a já si pomyslela „ už je to tady, konečně pochopil, že má doma výstavní kousek i když ve starším balení“.
Jeho pohled ale nenasvědčoval tomu, že přišly na řadu dlouho očekávané komplimenty. Věta „Co to proboha máš přes rameno?“ mě vrátila zpět do reality, aniž bych zatím věděla jestli mám na rameni holubí trus nebo díru ve švu.
Pomalu se ke mně blížila jeho ruka, která mi z ramene sundala starou, kostkovanou, špinavou a roztrhanou utěrku....
Co dodat. Nechtělo se mi vracet do archivu blbých snů, šťastné chvilky onoho dne, ani představy o tom, že svět není tak špatné místo, natož že lidi jsou vlastně milí, a už vůbec ne, že mi to ještě pořád sluší. Následovalo řešení hodné štíra s ascendentem ve lvu. Sprdla jsem rybu, že si mě málo hledí a odkráčela udělat si radost do prvního butiku nákupem věci, kterou jsem vůbec nepotřebovala.
Když mi došlo, že „svetříček“ byl vlastně na míru vzpomínkám na dobu, kdy jsem plnila úlohu larvičky k nelibosti všech bab, které jsem kdy potkala, darovala jsem jej jedné ze svých dcer, která už pomalu maskovací obleček larvy bude také odkládat.