Milena Buriánková: Emiráty očima "babky z Buranova" (2/4)

Rubrika: Publicistika – Letem-světem

...tak kde jsme to přestali, aha. Po zážitku s divokou jízdou v písečných dunách a krátkém odpočinku u čerpadla jsme se znovu schovali do plechovky na čtyřech kolech zaručující teplotu „akorát“ a poslušně seřazené TOYOTy vyrazily do tmy naproti koncentrované zábavě, ale tentokráte do bezpečné náruče uzavřené osady. Terénní auta, připomínající koráby, elegantně proplouvala písečnými vlnami. Nestačili jsme ani usnout a stála před námi ohrada s průchodem, který lehce tarasil domorodec se stolem, na kterém stála tři umyvadla. Z prvního vylovil malý kalíšek, který naplnil voňavou kávou a s úsměvem a lehkou úklonou podal první čekající ruce. Kdo není zvyklý na meltu, mohlo mu očekávání dobroty zhořknout, ale protože ctím zásadu nehledat na cizokrajném výletě „knedlovepřozelo“, ale přijímat a ukládat nabízené vzorky do archivu chuťových pohárků bez ošklíbání, mohl být můj děkovný úsměv přesvědčivý. Použitý kelímek putoval do umyvadla s vodou a černý mok natankoval další osobě. Připomínal mi skořápkáře. Svůj úkol plnil takovým fofrem, až jsem ztratila přehled, jestli kelímek myje v kávě a plní vodou, nebo obráceně. Barvu to mělo stejnou, ale neměla jsem odvahu jít ve svém zkoumání do další osobní zkušenosti. Uprostřed osady byly velké koberce a kolem nich nízké konferenční stolky s polštáři místo židlí.

Po vnějším okruhu ochranného plátěného plotu byly připraveny otevřené příbytky. Převlékárna pro zájemce o zapůjčení abáji a dišdaše skrze památeční foto, „odpočívárna“ pro ty, co chtěli polehávat na kobercích a sledovat mumraj z horizontální polohy, altánek, kde další mládenec v bílé košilce žhavil vodní dýmky (šíši), na zvýšeném pódiu seděla malířka, která na ruce a jiné části těla malovala přírodní barvou obrázky různých velikostí i kvalit. Kamarád K. jinak přezdívaný přáteli orEl, si chtěl nechat udělat na rameno malůvku hodnou pověsti dravce. Pravda je taková, že ji o to žádal německy a výsledek byl takový, že buď nerozuměla nebo neuměla. Na rameni mu přistál papoušek bez ocásku, což byla vzhledem k jeho smilné pověsti další rána. Nesl to ale statečně, přestal shánět náplast už za hodinu. Já jsem promluvila rukama, že mi to je jedno, co mi namaluje, a tak mi namalovala něco baculatých kytiček, asi aby mi pár dnů připomínaly, jak v této lokalitě vypadá „jedno“.

POZOR, všechno bylo krásné, i to kafíčko z lavoru…

Stánek s vychlazenými nealko nápoji nám byl k dispozici po celý večer bezplatně, ale pivaři a milovníci panáčků si své hobby museli pěkně zadirhámovat. Stoly seskupené do podkovy nesly metráky rozmanitých jídel a za nimi už se chystali hubení kuchaři, aby nám na přinesené talíře dělali z pamlsků bábovičky.
Nejstarší účastnice zájezdu postávaly kolem stolečků a měly to na „stojáka“, protože nebyly skrze artrózu moc skládací a polštáře byly proklatě nízko. Pár chytrých toho využilo a dali si na sebe polštáře tři, což umožnilo předstírat, že artrózu nemají a že polštáře jsou fajn. 
Mlaskání přehlušila hudební produkce a po chvíli přitančila břišní tanečnice. Sexy dvounohá kočka, oblečená do průviditelných hadříků s penízky místo třásniček, ale na můj vkus byla málo baculatá. Ohlas na hubenou tanečnici zlikvidoval mou představu o tom, že když vlastním tak propracované faldíky, že bych mohla potěšit své přátele nastudováním břišního tance. Mrška vysoustruhovaná chrastila penízkama a házela zadečkem i ňadrama tak úžasně a tak dlouho, až  odvážné inspirovala, aby to  zkusili taky. Kamarád J. hýbal prsními svaly nejlépe, moje mi udělala hanbu, protože se chovala neukázněně až rozpustile. Lidi se smáli a já doufala, že ne mně.

Šli jsme si bafnout šíšu, ale moje plíce si vzpomněly na dobu, kdy jsem kouřila, jako bych věřila na nesmrtelnost, a už třetí šluk mě přesvědčil o tom, že je lepší přežít než si užít a přestala jsem dělat svým vnitřním orgánům naschvály. Alespoň jsem nasávala voňavé výfuky těch, co si to užívali bez konfrontace s minulostí. 
Můj muž dýmal jak profesionální ochutnávač tabáku, až jsem pojala podezření, že mi čtyřicet let lhal, že nekouří.

Byl to krásný večírek. Skoro všichni se radovali, jen pár dam mělo starosti, jestli napaběrkují dost stížností, aby udělaly radost hlavně sobě. Loučení bylo krátké, ale opravdu srdečné. Osedlali jsme „teréňáky“, pokochali se hvězdným nebem a vyrazili do ještě hustší tmy vstříc ložnicím s klimatizací, ledničkám a televizím, abychom trošku natrénovali pasivní odpočinek všedních dnů v domovině.


Pokračování...
 

Foto © Milena Buriánková

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 09. 02. 2008.