Po krátké noci se narodil krásný den a nezkalil ho ani fakt, že pro nás v emirátech sluníčko praží naposled. Přesunuli jsme se na pláž napytlovat pod kůži i do paměti světlo, slunce a šplouchání vody. Vydrželi jsme to až do pozdního odpoledne. Po večeři jsme zabalili kufry, hodili se do cestovního, položili na polštář dle pokynů v průvodci příslušnou částku v dirhamech a ve dvaadvacet hodin jsme vyrazili na letiště, které by si zasloužilo zvláštní kapitolu, ale zkusím můj dojem „o státě ve státě“ zdrcnout do pár vět.

Přestala jsem se trápit otázkami, jak může člověk obejít bez následků přírodní zákony, postavit na písku nejvyšší domy světa, dálnice, které jsou bezpečné, i když se vaří vzduch, odsolit mořskou vodu, aby mohl přežít člověk i fauna... Není to zázrak, ale něco za něco. Pár domů muselo spadnout, než stavbaři našli způsob, jak giganty zakotvit, postavit dálnici vyžádalo dát dohromady spoustu peněz, soubor kvalitních materiálů, opatření a stoprocentně odvedenou práci. Sůl z odsolené mořské vody se vrací moři, které je prokazatelně slanější, což způsobuje, že mizí spousta druhů ryb, které slanosti potřebují akorát... Jak dlouho ještě...

Dubajské letiště je směsice vůní, obrazů, zvuků, světel a materiálů fantastických tvarů. Všechny chodníky i schody jsou v pohybu, ve „free“ zóně praskají ve švech regály plné luxusního zboží, které nikdo nevnucuje, protože se prodává samo. Na mramorových podlahách chodí i spí celý svět v zastoupení turistů a lidiček, co přijíždějí za prací. Mezi davem kličkují malá elektrická vozítka převážející na místa určení starší osoby a těhotné ženy. Informační a obchodní centra fungují naplno, směnárny hravě zvládají přílivy a odlivy všech světových měn, letištní personál je vlídný a ochotný, uklizečka na WC odpovídá na otázky anglicky a rusky… není to omyl, opravdu rusky, 80% turistů je totiž ruská klientela a džob je džob…Když se vám podaří naladit vnímání na všech frekvencích, stíháte všechno, uhlídat hodiny, slyšet pravidelná hlášení, kdo kam a kdy, a když slouží oči, oceníte i všudypřítomné směrovky,  neomylně vedoucí  pozorovatele vstříc budoucnosti.

Odbavení proběhlo poměrně rychle, zkoumavé oči zahalených kontrolorek letmo porovnaly obrázek v pase s opálenou tváří jeho majitele a dvojí zadunění kulatého razítka zpečetilo hranici mezi prožitým a přítomností. Malý bus nás odvezl k obřímu letadlu, kde se nás ujaly letušky. Nabídly nám úsměv, rakouské noviny a následně na nás vychrlily obvyklé informace, jak se zachovat, kdybychom spadli do oceánu... za pár minut pod námi zahřmělo, neviditelný golem nejspíš chvilku držel letadlo za ocásek, než se mu vysmeklo, a že se povedlo, jsme kolektivně pocítili, když nás tlaková vlna přilepila k sedačkám. Letěli jsme chvíli do kopečka, prozářená města se zmenšovala a zmenšovala, až se obraz za mrňavým okýnkem začal líně převalovat, čímž otupil bdělost i ustrašených cestujících, když už neviděli, jestli je pod námi voda nebo tvrdá zem. 

Občerstvení a únava naštěstí pravidelně otupovaly smysly i špatně skládacím lidem. Sedět téměř šest hodin v sedadlech pro trpaslíky bylo totiž pro střední postavy a dlouhány čmouhou na obrázku, který namalovala naše celková spokojenost.

Do Vídně jsme doletěli včas, překlusali jsme do „dětského“ letadýlka, kde bylo místa víc, než jsme potřebovali. I tady nám nabídla letuška rakouské noviny, voňavou kávičku a teplý plněný rohlíček s čokoládou. Jen jsme „dochroupali“, už blikalo světýlko, že budeme přistávat. Pražské letiště v osm ráno působilo jako zpomalený film. Kufrů jsme se nedočkali, nestihli je ve Vídni přeložit, a tak jsme vykročili naproti zimě, šeru a všedním dnům nezatíženi kufry ani starostmi. Rozdali jsme si se spolucestujícími vizitky a sliby a přeladili se na frekvenci domoviny.

Těšili jsme se domů, na děti, vnoučata, pejsky, kočku, kamarády a na barevné Jizerské hory, které na nás jukají přes plot u našeho domečku. Kufry nám přivezli rozvozovou službou v jedenáct večer, takže jsem bez lítosti vyměnila poezii za prózu a hodila první prádlo do pračky ještě v noci...

Konec

OHLASY NA ČLÁNEK

Vážení,
přečetl jsem si se zájmem článek paní E. Buriánkové o jejím pobytu v Dubaji, a dovouji si k tomu připojit pár svých slov. Ten článek samotný je čtivý a pěkně napsný, k tomu nelze nic říct, ale k tomu, co popisuje už ano. Znám Dubai a Abu Dhabi z doby, kdy jsem pracoval v Kuvajtu a do těchto dvou emirátů jsem asi dvakrát pracovně vyjel. Tehdy ovšem, ač bohaté a moderně vystavěné, neměly tyto státečky patrně ještě dost pýchy a přebytků, takže působily příjemným a solidním dojmem a zajišťovaly svým občanům vemi dobrý a dá se říct i komfortní život.
To, do ale ukazuje světu současná Dubaj, je podle mne megalomenie nejhrubšího zrna a po česku "kolosální rozežranost". Jejím cílem není další pozvednutí životní úrovně jejích občanů (ta byla už dostatečně zajištěna i v době, kdy jsem tam byl já), ale bezpochyby jen touha zbohatlíka, jemuž ještě včera muselo stačit k obživě jen kus sušeného kozího masa a hrst datlí a který teď chce ukázat světu, čeho se domohl (tedy díky božímu daru nafty, nikoli svou prací - sami nepostavili nic, vše je dílem cizích mozků a rukou). Cílem těchto staveb nemůže být touha po dalších ziscích, těch už mají až dost, ale jen a jen chlouba jejich měšcem. Pro koho to všechno je, stojí-li noc v takovém hotelu tisíce dolarů? Pro západní cizince a milionáře možná jednou, dvakrát, ale spíše pro další zbohatlíky z největší komunistické země s jejich pochybnými zdroji kapitálu. Nakonec ještě otázka: co si s tí vším počnou, až jim vyschnou naftové prameny? Nepochybuji, že vládnoucí elita má po tento případ dostatek zdrojů ve světových bankách, ale co jiní? Myslí si snad, že se k nim pohrnou nadále proudy zvědavých turistů, když jim kromě přepychových staveb a teplé vody v Gulfu, nemohou nabídnout ani čtvereční metr přirozené zeleně, o kráse krajiny ani nemluvě, protože žádnou nemají.

A tak se ptám, jak se vám líbí, když někdo, jenž za vaše peníze za pohonné hmoty nejen žere, ale ještě přitom tak nechutně mlaská?
To je také odpověď, proč cena nafty neustále stoupá. Zachtělo se totiž i ostatním v tom monopolním spolku, nezůstat za svým parťákem pozadu. Tak jen je podpořte, a pokud jim nemůžete přispět třínedělním pobytem v jejich ráji a zalyžovat si u moře, zajeďte si ještě dnes alespoň natankovat, dokud není litr za padesát! Ciao.

Luděk Ťopka, 23.5.2008 
ludek.topka(a)centrum.cz