„Pošlu ti párek, poštovních holubů, chci ti dát dárek, čekej ho u dubu…“ Kdyby to bylo v mé moci, zařídím u vedoucích prodejen lahůdek, co jich po republice je, aby tuhle písničku pouštěli pro obsluhu v uzeninách aspoň třikrát denně. Vůbec si nemyslím, že by ta písnička mohla zvýšit produktivitu práce nebo zlepšit vztah k zákazníkům, ale mohla by se stát pomůckou k tomu, aby prodavačky a prodavači věděli, co je párek. Nechme nyní stranou složení této uzeniny z hlediska výrobního, ale vzpomeňte si, jak vypadal váš poslední nákup párků.
Znáte to, čas od času není čas na vaření a párek je, například u mých dětí, oblíbeným, ač nezdravým jídlem. Mé tři děti jsou velcí jedlíci, proto bylo jasné, že jich musím koupit nejméně šest. Těch párků, samozřejmě. A právě proto, že obsluha zřejmě pořádně nevěděla, co to vlastně párek je, můj poslední nákup párků se zrovna nevydařil.

Fronta u uzenin se táhla podél dlouhého pultu, na jehož konci ležely naaranžované hromádky tlustých, tenkých, kuřecích, telecích, vídeňských, sýrových, krůtích a dalších párků. Čím jsem byla dál od vystaveného zboží, tím intenzivněji jsem si v duchu drmolila jejich název, abych se pak nemusela běžet podívat, jak se jmenují, až nakonec fronty. Když na mě prodavačka, která měla pohled uštvaného psa, zabručela své: „Prosím!“, vyhrkla jsem na oplátku na ni poctivě nacvičené: „Šest debrecínských párků, prosím.“
Prodavačka odkvačila na opačný konec pultu, tak daleko, že z ní byla jen vzdálená bílá tečka, a něco tam kutila. Nakonec přinesla balíček už přelepený cenovkou. Hodila jsem ho do košíku a s ulehčením, že to mám za sebou, ujížděla ke kase.

Děti mě doma uvítaly slovy: „Něco k jídlu, neseš?“
Kývám a předávám balíček. Za chvíli slyším zklamané: „Co tak málo? To nám nestačí!“
„Copak vám nestačí každému dva?“ ptám se trochu podrážděně.
„Myslíš dvě nožičky? Tak to mi nestačí.“ Přisazuje můj o hlavu vyšší synáček.

Myslím, že všechna dnešní párková nedorozumění způsobil párek v rohlíku. Prosím vás, opravdu si myslíte, že v rohlíku máte párek? Omyl, jen půl párku. Pokud by se do rohlíku dával celý párek, výsledný výrobek by trochu připomínal cep, protože i do největšího rohlíku nacpete jen půl párku. Ale napsat na ceduli „Půl párku v rohlíku“ by asi nebyl nejlepší marketingový tah. A tak se lidem usadila v hlavě půlka párku místo celého, a když se řekne: „Prosím jeden párek,“ nikdo není schopen identifikovat,co vlastně kupující chce.

Při požádání o pět párků dochází u pultu k dohadům, zda chcete nožiček pět či deset. Ono by to nebylo s párky v rohlíku jednoduché, ani kdybyste je chtěli prodávat poctivě po dvou nohách, protože byste museli použít rohlíky dva a hned by z toho byl „párek v rohlíkách“.
Uznávám, že takový nápis by na vývěsních cedulích působil kapánek divně. Časem by si na to lidé určitě zvykli, jako si zvykli na jiné podivné nápisy v obchodech. Jeden z nejdivnějších nápisů, jaké jsem kdy četla, byl vyvěšený na jednom čínském obchodě s oděvy a zněl: „Prodávané výrobky mají prohlášení o schodě.“ Tak, zákazníku, a teď si to přeber. Prodávaná trička třeba odpovídají nějakým evropským normám o schodech. Možná někdo, třeba prezident, protože ten nějaká prohlášení činí téměř denně, prohlásil někde na mezinárodním poli (možná v Číně), cosi o schodech a toto prohlášení dostaneme nádavkem s tričkem nebo žabkama. Ale zůstalo mi to utajeno, neboť jsem si tričko ani žabky nekoupila.
Také nevím, jestli by se také zákazníci nebránili nákupu hned dvou rohlíků s půlkou párku. Třeba by se tento výrobek musel prodávat výhradně párkům. Vždyť to znáte, párky v rohlíkách by nesly označení „samostatně neprodejné“, jako třeba barevné přílohy některých novin. Nevím, jestli by se proti takové diskriminaci nebouřily osoby, které se na veřejnosti pohybují jako samostatné jednotky neboli singlové, vlastně takové půlky párku. Řešením by bylo, že by si museli sehnat, alespoň po dobu nákupu, někoho k sobě do párku. Byla by to možná vítaná možnost seznámení. Už to vidím, jak seznámení chtiví jedinci číhají před bistrem a sotva by zahlédli osobu, se kterou by rádi vytvořili párek, zhluboka se nadechnou a osloví: „Promiňte, nedal(a) byste si se mnou párek?“ Pokud by dotyčná osoba souhlasila, mohli by se začít hned párkovat. Ovšem je možné, že dotyčná osoba bude mít jenom hlad, takže hledající po snědení půlpárku v rohlíku, zůstane sám nadále půlpárkem.

Zajímavé je, že když se přihlásíte do kurzu párových tanců , nikoho ani nenapadne, aby po sále kroužil při polce, valčíku, sambě, čače, natož při tangu sám, jak půl párku. Když si půjdete koupit párek rukavic nebo pár bot, nikdo se vás nebude ptát, jestli chcete jednu nebo dvě boty či rukavice. Možná je to tím, že jak u rukavic, tak u bot je vždy jedna pravá a jedna levá, jinak by vám byly k ničemu. Ale pravý a levý párek jsem nikdy neviděla a pochybuji, že vy ano. Je to asi dobře, protože jinak byste mohli přijít domů a zjistit, že máte všechny párky levé a museli byste běžet zpátky, vyměnit si je. Pravda, rukavici lze použít i jednotlivě a to tehdy, chcete-li ji někomu hodit, ale pokud vím, tak párek se obvykle nehází. A kdyby se najednou párkem házet začalo, nikdo by nevěděl, co to značí. Snad jedině to, že je zkažený.

Váží-li obsluha párky před vámi, je naděje, že si včas všimnete, že vám nebalí párky, ale půlpárky a můžete se dožadovat, aby vám je pěkně spárovala. Pokud je požadované zboží od vás tak daleko, že obsluha musí jít pomalu až za horizont, aby vám je zvážila, nezbývá než křičet: “Prosím vás, pět párků. Myslím tím deset nožiček.“ Obsluhu znalou svého řemesla (i takovou jsem již na svých nákupech potkala), můžete tímto dovětkem urazit, ale bohužel nemají na čele psáno „Vím co je párek“, takže prevence je důležitá.
Kdybyste někdy chtěli obsluhu v oddělení zmást ještě více než jen obyčejnými párky, zkuste požádat o pět párů párků. No schválně, kolik myslíte, že dostanete nožiček?