ŠPIČKA NOSU

Vzpomínku na New York budu nosit v duši do konce života. 11. září 2001 – To je datum, kdy hrůza zničila tisíce životů. Vidím děti v Queensu. Stály u velikého papírového srdce a mlčely. Na fotografii s černou šerpou byl jejich táta - newyorský hasič. Večer se rozkmitaly plamínky svící. Hvězdy se modlily za tisíce nevinných. Dívaly se na své družky na vlajce Spojených států amerických. Manhattan se nořil do dýmu. Zástupy lidských duší. World TRade Center se proměnilo v sutiny.
Teror! Do špitálu naproti našemu newyorskému bydlišti, přiváželi zraněné. Na klopách, autech, a v rukou dětí i dospělých se objevily praporky Států a rozžaté svíce. Nad městem měst nelétala letadla.
Uprostřed slunečných zářijových dnů válka! 17. září jsme s přáteli v Praze. Bylo to první letadlo, které přiletělo po tom Zlém dnu do Evropy. Po prvních setkáních s lidmi jsem přestal vyprávět. Své dojmy jsem si schoval hluboko do srdce. „Dobře, že jim to tam spadlo, na ty jejich paneláky! Já na letenku do New Yorku nemám! Ať Američani poznají, co je válka“, zvedl radostně prst solidní pán. „To jejich válka! Ne naše! Oni si ti „amíci“ moc vo sobě myslej!“
A začaly se vyprávět anekdoty o téhle „legrační“ události. Kecalové dostali repertoár do vyhaslých inspirací.
V televizi i v rádiu občas zaznívaly znevažující věty. Názory, které ospravedlňovaly činy teroru a stály na straně těch, kteří podřezávali letušky, piloty, cestující, kteří místo Života velebili Smrt. Pochopil jsem, jak hluboce se zahryzla stará čtyřicetiletá doba do myšlení mnohých. Slyším-li letadlo, mám stále podivný pocit tísně. Ale opravdový strach mám, abych nepotkal „filozofy“, kteří si nevidí ani na špičku nosu. Naštěstí je jich méně než těch, kteří o špičce vědí. 

DOPIS NÁRODU

Velmi mne dojala zpráva, že naše státní námi volené orgány nebudou mít čtrnáctý plat. Pomyslel jsem na smutek jejich žen , které s tímto platem počítaly na vánoční dárky pro své rodiny. Je správné, že my, za které se naši zástupci bijí, mlčíme? Copak v nás není trochu lidskosti a pochopení? Uvědomujeme si dostatečně, jak částka čtrnáctého platu bude chybět v rozpočtu? Zvláště nyní, když se zdražuje nájemné, voda, energie, plyn, služby? Nikoli! Já nemlčím! Vyzývám všechny poctivé občany: Přispějme! Pomozme! Založme konto, které pomůže našim celebritám překonat tuto nenadálou ztrátu, kterou zavinila závist a potutelný volební boj! Vždyť my, obyčejní občané, víme, jak se žije bez třináctých platů a což ještě bez čtrnáctých! To se přeci nesluší dívat se na naše státní osobnosti, jak šátrají v kapsách a hledají drobné na dortík a kafíčko s mlékem.
Domnívám se, že mnozí, kteří se dnes radostně mnou ruce nad tragédií jiných, zapomněli, že právě za ně, ano za ně, se bijí naši političtí představitelé za těžkých nocí plných cigaretového škodlivého dýmu v poslaneckých lavicích. Já nechci, opakuji, já nechci, abych své oblíbence spatřil nakupovat v „seknhendu“, pojídat vuřty s cibulí ve IV. Cenové skupině. A, nedej bože, nechci potkat v metru naše zvolené, jak stojí smutně u vchodu a v natažené ruce stydlivě svírají umělohmotný pohárek, v němž se nalézá několik hliníkových padesátníků a dvě eurokoruny. Proto věřím, že mnou založené konto splní svou humanitní a solidární podstatu. Vezměte ze svých úspor nebo z některého ze svých dvanácti platů nějakou tu minci. Je to naše občanská povinnost.