Josef Fousek: Co jsem andělům neřekl (5)

Rubrika: Publicistika – Fouskův svět

 CO JSEM ANDĚLŮM NEŘEKL  (5)
„To, co uplynulo, se nedá vrátit. Proto píši, abych alespoň na chvíli vzkřísil vzpomínky.“

Omyly orientace – Magický hřbitov – Fifth Avenue – Rockefeller Plaza – Katedrála sv. Patrika

Stanul jsem v metru. Tedy v subwayi. Byl jsem sám a vydával se na nejistou cestu. Příhody mne potkávají, a tak jsem se nebál zbytečně.
Byly to obavy smíšené s radostí. Zadrnčely koleje a už jsem se vezl do neznáma. Na sedadlech ležely nejrůznější noviny, časopisy a propagační letáky odložené spěchajícími cestujícími. Nevím jak a kdy, ale najednou bylo vše uklizeno. V každém vagonu metra visela zarámovaná mapa města.
Vytýčil jsem si nejznámější cíl – MANHATTAN a začal mít vlezlý pocit méněcennosti. Pokaždé jsem vystoupil jinde. Hodiny pod zemí a Manhattan nikde. CONEY ISLAND. Konečná mého vlaku.
Přestoupil jsem do jiné soupravy a chtěl vystoupit. Pod sebou jsem spatřil obrovský newyorský hřbitov. Za hodinu jízdy jsem si ten samý pohled zopakoval. Pláň pomníčků a křížů.
To už jsem jezdil metrem přes tři hodiny. Nadával jsem v duchu na svou propadající orientaci. Hodně mne mrzelo, že neumím anglicky. Náhle jsem se rozhodl. Vystoupím na příští stanici.

Světlo Boží mne přivítalo. Pověstná dvojčata WORLD TRADE CENTER, slavný EMPIRE STATE BUILDING a SOCHU SVOBODY, mekky turistů, jsem spatřil jen v dálavách. Tato stanice, kde jsem stál v zajetí obrovských domů, se jmenovala ROCKEFELLER CENTER.
Nevěděl jsem, kam pohlédnout dříve. Začala mne bolet krční páteř od kroucení hlavou. Byl jsem ale šťasten.
„Osud chtěl, abych spatřil tuto část města, kam jsem se dostal náhodou,“ říkal jsem si. Ale jsou náhody? Cítil jsem se jako ryba ve vodě. Shraboval jsem dojmy do nůše nenasycené zvědavosti.
Syn truhláře a služky u pánů se toulá PÁTOU AVENUE, kolébkou zbohatlých Američanů.
Snažil jsem se neopouštět okolí stanice metra. Kolem mne světové banky. Dvacetidolarovou australskou bankovku, kterou mi poslal můj přítel Stanislav Berton, mi nikde neproměnili. Nikoli, že by byla neplatná, ale posílali mne do jiné banky, a tu jsem nikdy nenašel. Nakonec jsem se rozhodl, že si ji ponechám navždy jako památku na Austrálii.
Boty ze second handu Ludvíka Karfuse z Velké Dobré mi stále držely na nohách. Stanuly se mnou již několikrát v Americe, v Kanadě, v Austrálii a v několika evropských státech. Zdá se, že mi nosí štěstí.
Kdo je asi nosil? Mají měkkou kůži, jsou samá prasklinka a také jsou mi o číslo větší.
Dovedly mne ke katedrále svatého Patrika. ST. PATRICK‘S CATHEDRAL.
Sedl jsem si na schody a díval se na věže čnící k nebi. Zastavil se čas. Po chvíli jsem vešel do katedrály. Mši sloužil newyorský arcibiskup. Poklekl jsem na svá bolavá kolena a myslel na svou rodinu i na to, kam mne cesty zavedly. Děkoval jsem Bohu, že mi dává takové dary – vidět města, země, o kterých jsem tajně snil v kladenských ulicích.
Najednou mi bylo lhostejné, že jsem se nedostal do pověstného CENTRAL PARKU a na „dvojčata“.
„Půjdu tam zítra,“ šeptal jsem si. Jen kvůli fotografování. Přiznám se, že na výšky nejsem expert. Ptákům se do řemesla nemá fušovat. Tady na dlaždicích chrámu jsem se cítil mnohem lépe. Spadávala ze mne předešlá tíseň. Bylo 10. září 2001.

V podzemí Rockefeller Plaza, jakémsi podzemním městě obchodů, barů a jídelen, jsem usedl v milé restauraci. Netušil jsem, jsa uondán, že několik metrů ode mne za bambusovou zástěnou, si mohu vybrat u pultu jakékoli jídlo bez znalosti jazyka (jen prstíkem ukázat) a mnohem laciněji. Měl jsem málo dolarů. V té době jsem se domníval, že za dva dny odlétáme domů, a tak jsem nešetřil.
Číšník mne s úsměvem přivítal a ihned poznal, že jsem ze slovanské části Evropy. Pozdravil jsem: „Good evening,“ dobrý večer, ačkoli bylo kolem druhé odpolední a nahlas jsem si řekl: „Hernajs jak se řekne »jídlo«?“
„Jelo?“ zeptal se s úsměvem snědý Jihoslovan, který vypadal jako Jihoameričan.
„Jako čert!“ přikývl jsem. Myslel jsem, že se ptá na metro. V zápětí jsem poznal, že »jelo« je naše jídlo. Hodně jsme si rozuměli, slovanské duše našly spříznění.
To jsem si myslel pod velkou fotografií George Washingtona, prvního prezidenta USA.
Slovanský konobar (vrchní) mi přinesl jelovnik (jídelní lístek). Popíjel jsem belgické pivo a díval se do jídelníčku.
„DO YOU SPEAK ENGLISH?“ zeptal se mne japonský turista, který byl ověšen fotokamerami a různými taštičkami. Zakroutil jsem hlavou a vykoktal: „No! Ja byt for old Europe, my učílis nimnóško parusky.“

           

Občan dávného Nipponu zakroutil hlavou, daroval mi malý zápisníček a tužku, a odsedl si k jinému stolu.
Konobar mi přinesl zvláštní jídlo. Byl jsem zvědavý, co jsem si vlastně vybral. Špenát jsem poznal, ale až po chvíli jsem pochopil, že pojídám grilované ústřice. Všechno bylo poprášeno nějakou rozemletou vekou.
Zaslechl jsem, že si japonský turista objednává nápoj a tak jsem po něm opakoval: „HAPPY HOUR!“ Chutnalo to mile. Ve slovníku jsem našel, že ten nápoj se jmenuje „Hodina štěstí.“
Konobar mi doléval kávu a já pil, protože to bylo zadarmo. Tedy ta káva.
Srdce mi skákalo radostí. Bylo mi jedno, kde jsem, jestli jsem v New Yorku, neměl jsem hlad a bylo mi dobře.
Přisedl si ke mně ramenatý sportovec. Pořád se usmíval a něco vyprávěl. Bylo zřejmé, že se baví o kulturismu. Napínal svaly a naznačoval vzpírání. Přikyvoval jsem a usmíval se. Ukazoval mi nějaký časopis s titulní fotkou. „Ahá,“ pochopil jsem, „to jsi ty!“ Přikývl, jakoby mi rozuměl. Byl na svůj snímek hrdý. Popíjel minerálku a žvýkal slunečnicová semínka.
Vzpomněl jsem si na časopis, který jsem sebral na lavici v metru. Vyndal jsem jej z chlebníku, který se mnou chodil po křivoklátských lesích, rozevřel noviny a dělal, že si čtu. Ten časopis se jmenoval NEW YORK NATIVE. Kulturista zmlkl a přestal drtit semínka.
V časopisu jsem našel leták s reklamou GAY AND LESBIAN SWITCHBOARD. Filmoval jsem čtení a usmál se na kulturistu. Vstal a přesedl si k Japonci, který usnul u stolu. Po návratu domů mi syn sdělil, že jsem si četl magazín, který se věnuje homosexuálům a lesbičkám.

Někdo by řekl, že jsem vlastně mohl sedět někde v české hospůdce a bylo by to stejné. Chyba! Já seděl v New Yorku a bylo mi v té chvíli lhostejné, že nevidím celou BROADWAY, HARLEM, slavnou MADISON SQUARE GARDEN, kde zpíval Elvis Presley. Stačilo mi, že jsem tady.
Nikdo nemůže a nikdy nepozná žádné město. To město je každý kámen, každý dvorek, každý balkon, každá ulice, každý roh, na který močí místní psíčci.
Slovanský číšník mi vysvětloval, že zná Miloševiče. Prezidenta. Nepochopil jsem díky své neznalosti jazyků a špatnému sluchu, že jej chválí a přímo obdivuje. Přikývl jsem:
„Yes! Miloševič – diktatore, katastrofa, la funerale!“
A bylo po slovanském souznění. Začal na mne křičet a bylo vidět, že by mne rád chytil pod krkem. Motal srbštinu s angličtinou. Pokrytecky a zbaběle jsem zachraňoval situaci:
„Já chtěl jen říct, že já o Miloševič neříkat nic. To říkaji jiní. Můj strýc Karel Rys byl Jugoslavia!“
Trochu vychladl, ale na ceně to neubralo.
Moje dolarové zásoby se scvrkly na padesát dva dolarů. Když jsem odcházel, Japonec povstal a uklonil se. Byl jsem z toho na větvi. Ještě nikdy v životě se mi nikdo neuklonil. Abych ho potěšil, vyhrkl jsem jednu z anglických vět, kterou znám: „By, by, I have nothing to declare!“ Uklonil se opět o něco uctivěji. Určitě ještě po návratu do Tokia bude přemýšlet, proč jsem mu řekl – Nemám nic k proclení!

Jak jinak opět jsem zabloudil a stál již po druhé před Katedrálou sv. Patrika. Seděl jsem v chrámové lavici a díval se do nebe obrovské klenby. Vzpomínal jsem na malé kostelíčky ve Zbečně, v Bratronicích, na Křivoklátě.
Dá se vůbec zapomenout na kraj, kde člověk prožil mládí? Probudila mne tlumená rána. Fotoaparát, který jsem před rokem koupil v bazaru v Detroitu, mi upadl na zem. Podávala mi jej starší dáma, která asi nepoznala, co je to artróza, neboť byla čiperná jako začínající gymnastka. Hádal jsem jí kolem osmdesátky a poděkoval česky.
Nastal večer. Metro, které jsem tentokrát našel záhy, mne odvezlo zase jinam, než jsem chtěl. Projel jsem pod Central Parkem a vystoupil na konečné v Quennsu DITMARS BLYD ASTORIA.
Tyhle názvy opisuji z průvodce. Nedělám ze sebe světáka. Ale přiznám se, že se mi líbí cizokrajné nápisy, které voní dálkami. Byl jsem v neznámé ulici. Snažil jsem se nepropadnout zmatku.
„Musím zpátky pěšky, stále se držet pod konstrukcí metra,“ říkal jsem si.
O vzdálenostech jsem neměl ponětí. Početné řecké kavárničky a obchůdky mi dávaly víru, že se neztratím.
V jedné taverně, kde voněl gyros, mi vysvětlil ochotný starý Řek, jakým směrem jít. Zlatou Prahu neznal, ale když jsem řekl SOKRATES, hned pochopil. Věděl, že mluvím o řeckém parku poblíž našeho dočasného bydliště.
Za půl hodiny jsem šťastně stál před Zlatou Prahou. Jirkovi Suchánkovi jsem jakobynic tvrdil, že jsem se trochu porozhlédl po New Yorku. Věděl jsem, že si myslí své. „Trochu jsem bloudil,“ přiznal jsem.
„Hlavní je, že ses Pepíku vrátil!“
Chilské víno chutnalo jako víno vín. Slovenská barmanka mi ochotně dolila další sklenici.
„Kolik slavných tady asi popíjelo drinky?“ přemýšlel jsem. Na druhé straně barpultu popíjel pivo Jan Vyčítal. Na sobě zelenou americkou košili a na hlavě zelenou kšiltovku. Patřilo to k němu. Jakoby nikdy od toho baru neodešel. Náležel k Americe, o které celý život zpíval.
Na stará kolena jsem začal poznávat lidi. Abych je trochu pochopil, musel jsem přeletět oceán. V dálkách jsou jiná kriteria poznávání.
Cestou „domů“ jsem odbočil do ulice vedoucí k EAST RIVER, k Východní řece, za kterou se zvedal osvětlený MANHATTAN. Zdálo se mi, že je to stavebnice lega. Nešel jsem daleko. Ulice byly setmělé a nikde človíčka.
V kostele nedaleko domu, kde jsme bydleli, svítilo světlo. Zmáčkl jsem opatrně kliku. Místo kostelních lavic a oltáře, jsem spatřil americkou košíkovou. Z mladých studentů si mne nikdo nevšiml.
Sedl jsem si na lavici a díval se na sportovní těla. Pod tričkem jsem cítil měkké svalstvo změkčilého dědka, který býval plný síly. Podvědomě jsem zatáhl břicho a tiše odešel. Bylo krátce před půlnocí. Divný čas pro basket.
„Zítra pojedu na Manhattan fotografovat,“ říkal jsem si cestou, „musím přece přivézt domů skvělé fotografie! Vždyť jsem bývalý fotograf!“ Temné ulice mi naháněly strach. Ale ona každá noc je krásná svým strachem i krásná tajemností, ať je kdekoli.
„Pepíku, nechoď nikam sám,“ dával mi radu na cestu můj vnouček Pepíček, „nebo se ztratíš. New York to není Kladno!“

Pokračování příště...

Josef Fousek
CO JSEM ANDĚLŮM NEŘEKL


Copyright © Josef Fousek 2002
V roce 2002 vydalo nakladatelství Jindřich Kraus - PRAGOLINE
jindrichkraus@volny.cz    www.pragoline.cz  

© Ilustrační fotografie z cyklu OBRAZY DUŠE
web Josefa Fouska -  www.pepafousek.cz


Spisovatel, písničkář, textař, básník a fograf Josef Fousek v oblíbených pořadech na ČR2-Praha

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 17. 11. 2009.