Jitka Dolejšová: Skandinávie - O velikém putování k polárnímu kruhu …a ještě dál (1)

Rubrika: Publicistika – Letem-světem

Kdy nás poprvé napadlo, že bychom se měli podívat na sever, ani nevím. Řekla bych, že to muselo být někdy během loňského léta, když bylo teplo, vedro až parno, obloha vymetená jak po generálním úklidu a země rozpálená a žíznivá.
Co třeba Norsko, navrhl jeden z nás a ostatní se přidali: No, to by bylo něco! Ale na vlastní pěst, bez cestovky!
Letos na jaře plány upřesňujeme: Co takhle dojet až na Nordkapp, vidět půlnoční slunce...A taky bychom měli vidět Finsko. A Švédsko – a když už tam budeme, tak se jukneme i do Dánska...Pojedeme autem, při řízení se budeme střídat. Spát budeme pod stanem, každý den jinde. No a vařit si budeme taky sami, jako ostatně téměř na každé naší dovolené. To bude něco!

A tak začaly naše velké přípravy na dalekou cestu.

Dva měsíce před odjezdem, 30. dubna 2007

Začínám plánovat

Původní plán byl, že jednoduše okopíruji zájezd některé chytré cestovní kanceláře. Sehnala jsem tedy asi deset katalogů a začala listovat. Cizokrajné názvy měst, osad, fjordů a jezer vypadaly sice lákavě, leč vyslovit je bylo obtížné, natož si je zapamatovat či najít na mapě. Vzala jsem prázdný školní sešit a psala si tam záchytné body, abych alespoň takhle získala jakous-takous představu. To bylo radosti, když se nějaké jméno objevilo víckrát – to znamená, že to bude něco hezkého. Výsledkem mého usilovného snažení byl seznam více než 250 míst, která rozhodně „nesmíme minout“. Vše bylo dle cestovních kanceláří největší, nejkrásnější, výjimečné a jediné na světě, takže bychom se museli cítit jako barbaři, kdybychom něco z toho vynechali.

Jakžesetovlastnějmenuje

Začala jsem se trochu orientovat v názvech. Pokud šlo o jezero, končil jeho název na „net“. Jméno ledovce bylo zakončeno slabikou „breen“, údolí „dal“, vodopád „foss“, a fjord celkem logicky „fjord“. To byl objev! Připadala jsem si, jak když luštím staré písmo a přicházím na kloub něčemu úžasnému. Jen se mi nějak nedařilo naplánovat cestu podle trasy cestovních kanceláří. Proč? Jejich zájezdy, pokud vedly přes Švédsko a Finsko a dostaly se až na Nordkapp, s klidem vynechaly Vesterály a Lofoty, o ledovcích ani nemluvě. Nebo byla trasa naplánována do Norska, z jihu na sever, a pokud byla jejich Grand tour obohacená zážitkem z Lofot, už nedojeli na Nordkapp.
Tak jsem vymýšlela, přemýšlela, skládala střípky do jedné velké trasy, kterou bychom chtěli absolvovat my. To znamená z Prahy do Německa, trajektem do Švédska, Stockholm, trajektem do Finska, Helsinky, kolem jezer pořád na sever, až k půlnočnímu slunci na Nordkappu. Pomaličku to otočit na jih, kolem ostrovů a fjordů, určitě Vesterály a Lofoty, přes to nejkrásnější, co kdo doporučuje, výlety na ledovce, dojet do Osla, pokračovat trajektem do Dánska, prohlédnout si Kodaň, a přes Německo zase domů.
Pane, to bude dovolená! Máme na to ale maximálně 25 dní. Hlavně se budeme kochat přírodou, i když určitě nevynecháme ani prohlídku některých měst. Prioritou však budou fjordy, hory, ostrovy, vodopády, ledovce a jezera.
A samosebou půlnoční slunce. Asi bych teď měla napsat hluboké fjordy, nebetyčné rozeklané hory, romantické ostrůvky, fascinující půlnoční slunce a tyrkysově zbarvené ledovce. Ale tyto přívlastky budu přidávat, až se sama přesvědčím, že jsou pravdivé.
Koupila jsem hned tři průvodce, každý od jiného kolektivu autorů. Což byla velká chyba. Ale to jsem zjistila až doma. Údaje v průvodcích se dost liší. Ani by tak nevadil rozpor v celních omezeních, v počtu obyvatel měst, nebo odlišná historická data. Ale různé jsou i vzdálenosti, výchozí body pro výlety a – hrůza, i značení a číslování silnic. Ani místopisné názvy se neshodují. A to se ještě odlišují od názvů míst, uváděných v katalozích cestovních kanceláří. No jestli tohle dám někdy dohromady, tak to bude zázrak.

Práce pro mravence a včeličky

Ohromná mapa, rozložená na jídelním stole, čouhá na všechny strany, a já začínám chápat, co znamená hledat jehlu v kupce sena.
Ono se řekne, tuhle vesničku nebo vodopád zkrátka musíte za každou cenu vidět! Ale to bych je musela na té ohromné ploše, kterou Skandinávie zabírá, taky někde objevit.
V katalogu cestovní kanceláře se jim snadno napíše: pořád k severu..... po dvou dnech jízdy konečně uvidíme...noční přejezd na sever...noční přejezd na jih... Ale kudy, to už se nedozvím. Hlavně že se předhánějí v superlativech: uchvátí vás, ohromí, nadchne.
Mně například k úžasu stačilo, když jsem po dlouhém hledání konečně objevila na mapě malou tečku s názvem hledané osady někde za polárním kruhem ve finské tundře. Ale ten vodopád, který jedna z cestovních agentur tak vychvalovala, jsem nenašla. Na mapě ho asi zapomněli nakreslit.
Píšu, přepisuji, zkoumám, pátrám. Zažívám drobné radosti, když najdu cestu k nějakému dalšímu zajímavému údolí, jezeru, řece s kaskádami, k ledovci nebo k vesničce s unikátním kostelíkem. Vypadá to, že co vesnička, to unikátní kostelík s nějakým nej...Nejstarší, největší, nejmenší, nejzachovalejší, nejnavštěvovanější. Jestli se ještě dočtu o nějakém, který je nejdřevěnější, půjdu od toho.

Zatracená emancipace

Co je pro mě, jako pro ženskou, nejobtížnější, je to, že i průvodce Norskem vede cestovatele z jihu na sever! Ale my pojedeme od Nordkappu opačným směrem – ze severu na jih. Takže když je psáno, že za vesnicí musíme odbočit vlevo, znamená to, že my před vesnicí odbočíme vpravo. Strmá cesta vzhůru je strmou cestou dolů. Levotočivá zatáčka dolů je pravotočivá nahoru. Děs běs.
V ženském mozku, jak víme, chybí ta oblast, která nám, krásnému a něžnému pohlaví, nedovoluje si představit trasu nebo nedejbože celou mapu obráceně. A tak točím mapou na stole, a když ji svou neopatrností na jednom místě roztrhnu, obíhám celý stůl, na kterém je mapa rozložená, otáčím mapkou v průvodci, až jsem z toho celá zatočená, zkroucená a málem zhroucená.
Když už najdu cestu k vysněnému cíli, zjistím, že na mapě je přes cestu namalován nějaký červený puntík nebo žlutá hvězdička, a silnice jednoduše zmizí. Jen kartografové, Trollové a Norové asi vědí, zda je tam tunel, nebo místní trajekt. Taky to může být slepá silnice. Nebo už na to nevidím ani já.
No co, do plánovacího sešitu napíšu pár teček – a uvidí se. Vždyť na to mám doma dva chlapy. Manžela Karla, a pak našeho mladšího syna, osmnáctiletého Martina. Škoda, že s námi z pracovních důvodů nemůže jet náš starší syn Milan.

Tak fajn, moji milí, já vymyslela, co se kde dá zažít a uvidět, a vy si už poraďte, jakou silnicí se tam nejlépe dostaneme.
To už se k počítači, mapě a mým poznámkám vrhají oba „kluci“ a píší čísla silnic a cest. Občas provokativně vzdychnou nad mými hojně vytečkovanými zápisy, často nevěřícně kroutí hlavou, kudy nás to ženu, pak zase nadávají, protože mnou vybrané zajímavosti jsou podle nich zcela nedostupné. „Tamtudy zkrátka žádná silnice nevede“, ozývá se bručení. „To není možné, tam určitě vede aspoň nějaká zapomenutá polní nebo lesní cesta“, nemíním se vzdát. Manžel se vyzbrojuje lupou a zkoumá mapu opravdu uvědoměle. Postupně se trasa začíná přece jen rýsovat, a po mírných úpravách mých a mužských představ se jakžtakž shodneme.


  Pokračování...

   Další díly

Foto © Jitka Dolejšová

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 10. 09. 2007.