PhDr. Leo Pavlát ředitel Židovského muzea v Praze Narodil se 9.října 1950. Po ukončení základní devítileté školy v roce 1966 maturoval v roce 1969 na Střední všeobecně vzdělávací škole (SVVŠ) a poté studoval na fakultě žurnalistiky Univerzity Karlovy (rozhlasová specializace). Studium ukončil roku 1974 a po roční vojenské službě nastoupil do nakladatelství pro děti a mládež Albatros, kde pracoval od října 1975 do června 1990 jako odborný redaktor v umělecko-naučné redakci. Roku 1976 získal titul PhDr. na fakultě žurnalistiky. V červenci 1990 nastoupil na ministerstvo zahraničních věcí, od srpna 1990 do června 1994 působil jako 2. tajemník velvyslanectví ČSFR (od roku 1993 ČR) v Izraeli se sídlem v Tel Avivu. Od října 1994 do současnosti je ředitelem Židovského muzea v Praze jako nestátní instituce řízené českou židovskou komunitou. Je ženatý, má dcery Annu (1982) a Michaelu (1992). Hovoří několika jazyky např. francouzsky, hebrejsky, anglicky. Vztah k židovské tematice se u Leo Pavláta zprvu projevoval orientací na literaturu židovských autorů nebo se židovskou tematikou vydanou v českých překladech, později především ve francouzštině. Leo Pavlát překládal od konce 70. let pro Věstník Rady židovských náboženských obcí náboženské úvahy a texty k židovským tradicím a zvykům a na stejné téma publikoval i překlady v Ročenkách Rady židovských náboženských obcí. V roce 1982 vydal populárně naučnou knihu pro mládež o historii písma, knihy, tisku a nakladatelství „Tajemství knihy“ (rozšířené vydání 1988). Na motivy této knihy vycházely později i Pavlátovy komiksové příběhy „Jáchym a tiskařský šotek“ ve Čtyřlístku. V roce 1986 vydala Artia Pavlátovo převyprávění tradičních židovských příběhů a bajek „Osm světel“ (postupně šest jazykových mutací, česky 1987 jako samizdat v edici „Alef“). Rozšířená podoba knihy vyšla česky až roku 1992. Leo Pavlát též převyprávěl příběhy Starého zákona v knize „Příběhy z Bible“ (1991 - „Nový zákon“ převyprávěla Z.Holasová). V roce 1991 vydal dvě židovské pohádky pod názvem „Pomsta čarodějky Simy“. V roce 1997 se podílel dvěma kapitolami na knize „Židé - dějiny a kultura“ („Antisemitismus - nejsetrvalejší zášť v dějinách lidstva“, „Židovské tradice a zvyky“ - spolu s A. Putíkem) – doplněné vydání 2005. Od konce roku 1994 připravuje dvakrát měsíčně 30minutový rozhlasový program pražské židovské obce Šalom alejchem“ na Regině Praha. S Českým rozhlasem - Vltavou - dále spolupracuje na cyklech naučných pořadů o židovských tradicích, zvycích a kultuře, pro českou redakci BBC psal pravidelně fejetony (knižní výbor z nich vyšel roku 2005 pod názvem „Od Chanuky do Chanuky“). Leo Pavlát přednáší na téma dějiny antisemitismu a židovské tradice a zvyky na nejrůznějších fórech, některá jeho vystoupení byla zahrnuta do sborníků. Na uvedené téma publikuje i v denním tisku (zejména v Lidových novinách a Mladé frontě Dnes), vystupuje v rozhlase a televizi. Pro Americký židovský výbor připravil studii „Židovská tematika v českých školách“ (1998). „Vlastenectví, patriotismus jsou jistě hodnoty, které lidem i národům pomohly přežít v těžkých dobách, byly jim inspirací a jistotou. Vlastenectví a patriotismus samozřejmě odlišuji od šovinismu a nacionalismu národoveckého typu. Ty naopak v historii způsobily jednotlivým lidem i celým národům hodně zla a bolesti. Hrdost na vlastní zem a lásku k ní také nechápu vyhroceně proti lidem jiného původu či národnosti. Naopak, silné vědomí zakořeněnosti a hodnot, s nimiž si člověk spojuje vlast, je obranou proti malosti a zakomplexovanosti, které za příhodných historických okolností mohou vyrůst v nepřátelství vůči těm, kteří jsou považováni za „jiné“. Vlastenectví a patriotismu je nám dnes třeba stejně jako dříve a možná ještě víc, protože v postmoderní době všeobecné nivelizace a zmatení hodnot je jejich absence zvlášť patrná. Bohužel, k vlastenectví se u nás dnes programově hlásí spíše extrémnější politické síly, které tento pojem devalvují a znehodnocují. Chtěl bych věřit, že tomu tak nebude napořád.“ Foto: soukromý archiv Leo Pavláta |
Dana Zátopková atletka, trenérka – hod oštěpem Narodila se 19. září 1922 v Karviné (jen několik hodin po Emilu Zátopkovi). V letech 1940 – 1945 byla instrumentářkou v zubní ordinaci.V roce 1946 pracovala přechodně na MNV, pak studovala na FTVS Univerzity Karlovy. V roce 1946 se v Brně začala věnovat atletice, pak působila například v Sokolu Botostroj Zlín a ve Svitu Gottwaldov nebo v Sokolu Bratrství Sparta a v ČKD. V roce 1948 jako první Češka překonala v hodu oštěpem 40 metrů (o čtyři roky později i 50 metrů). V říjnu 1948 se v Uherském Hradišti vdala za Emila Zátopka. Nejslavnějším dnem jejího života i české atletiky se stal 24. červenec 1952, kdy na LOH v Helsinkách během jedné hodiny zvítězil Emil Zátopek v běhu na pět kilometrů a Dana v hodu oštěpem (50,47 metru). Stali se prvním manželským párem v historii, jenž zvítězil na stejné olympiádě. V letech 1960 – 1972 byla členkou ženské komise IAAF, pracovala v ČSTV a od roku 1961 byla atletickou trenérkou. Závodní kariéru ukončila v roce 1963. V letech 1964 – 1980 byla vrhařskou šéftrenérkou (trénovala například Helenu Fibingerovou nebo Jana Železného). V roce 1980 odešla do důchodu. Od listopadu 2000 je vdova, její manžel Emil Zátopek je pohřben na hřbitově ve Valašském muzeu v přírodě v Rožnově pod Radhoštěm. Je nositelkou řady vyznamenání. V roce 1988 obdržela stříbrný olympijský řád z rukou J. A. Samaranche, roku 1992 dostala v Paříži cenu Fair Play. Je členkou Klubu českých olympioniků. V roce 2001 obdržela od ministra obrany Záslužný kříž I. stupně a v roce 2003 Medaili Za zásluhy 2. stupně. „Česko nemá slavnější sportovní pár“, tuto skutečnost připomněl předseda Evropských olympijských výborů Patrick Hickey při příležitosti 85. narozenin Dany Zátopkové. „Samozřejmě se považuji za vlastenku. My jsme byli vychováni v trochu jiném duchu. Za Masarykovy republiky vlastenectví kvetlo a všichni jsme byli svým způsobem nadšeni, že jsme a že existujeme. A musím říci, že i na školách se vlastenectví věnovala velká pozornost, rovněž i v Sokole, takže u nás byla hrdost na svou zemi tak nějak samozřejmá, provázela nás odmalička. Potom, když jsem začala dělat sport a když jsem se dostala na olympiádu, tak se to ve mně ještě utvrdilo. Na olympiádě člověk nezávodí jenom za sebe, ale najednou si uvědomí, že závodí také za nějaký stát. A ta zem se prostřednictvím vítězství nebo dobrého umístění zviditelňuje. Dnes je trend trošku jinačí. Jednak se tomu nevěnuje velká pozornost - ani na školách a kromě toho se teď počítá s příslušností k celé Evropě a ta to trošku smazává. Tato skutečnost spěje k tomu, že tak zvané "národnostní bušení srdce" se už dneska tak moc neuznává. Přesto si však myslím, že i když budeme součástí Evropy, je potřeba si určitou národnostní hrdost zachovat a znát hlavně naše dějiny, abychom věděli, odkud pocházíme a kam patříme. Co Vám dal sport? Sport mi přinesl opravdu neuvěřitelné zážitky, neobyčejně zajímavý kus života, strašně moc přátel, známostí po celém světě a možnosti mluvit s mnohými chytrými lidmi. Tak to jsou takové ty vedlejší věci, které člověku poskytuje sport. Setkala jsem se s vynikajícími lidmi, kteří mají také zájem se s vámi setkat. Jsem šťastná, že jsem se dožila celkem vysokého věku v poměrně dobrém zdravotním stavu a že můžu ještě pracovat, pomáhat v Klubu olympioniků, v redakci Atletiky abych byla něco platná.“ Foto: Petr Majer |
Plukovník v.v. Miroslav Liškutin, DFC veterán 2. světové války, pilot 312. perutě RAF Narodil se 23. srpna 1919 v Jiříkovicích u Brna. Letecký výcvik zahájil krátce před okupací Československa v rámci akce „1000 pilotů republice“ a ukončil již v červenci 1938. V srpnu 1938 byl v hodnosti vojína, pilotního žáka zařazen k 2. leteckému pluku do Olomouce, kde ve svých 19 letech absolvoval základní vojenský výcvik. Již v září téhož roku se účastnil pokračovacího leteckého výcviku na letounech Praga E-241. Do odboje odešel přes Polsko. Společně s dalšími našimi piloty, kteří odešli do zahraničí před vypuknutím 2. světové války, nemohl být zařazen do francouzské armády, nýbrž musel vstoupit do cizinecké legie se závazkem na dobu 5 let. V srpnu 1939 se spolu s dalšími československými letci zúčastnil, před přeložením ke koloniálnímu letectvu, pěšího výcviku francouzské armády v rámci 1. pěšího pluku cizinecké legie v Sidi-Bel -Abbos. S létáním čs. letci znovu začali v září 1939 na letecké základně Marakech v Maroku. V únoru 1940 se ocitl v jihozápadní Francii v Adge a po kapitulaci Francie v červnu 1940 se dostal do Velké Británie. Od října 1940 do února 1941 dokončil výcvik stíhacího pilota. V červenci až srpnu 1941 byl přeškolen na letoun Spitfire NK 1, prošel bojovým výcvikem včetně ostrých střeleb. Od srpna 1941 létal u 145. britské peruti (145. Squadron, RAF Catterick) na Spitfire MK II.a. V listopadu 1941 byl převelen k 312. čs. peruti RAF. Absolvoval celkem dva operační turnusy, tedy 400 hodin v boji proti nepříteli, čímž se zařadil mezi jedny z našich nejvíce bojově nasazených stíhacích pilotů během 2. světové války. V květnu 1944 s letounem Spitfire IX b. MJ 751 DU-V při útoku na nepřátelská vozidla zachytil rychlostí 520km/h o dva topoly a jen se štěstím přistál na základně. Účastnil se doprovodů a útočných akcí na okupovanou Evropou, vzdušných operací během „cvičné“ invaze 19. srpna 1942 u Dippe i hlídek 6. června 1944 při vylodění spojenců v Normandii. Sestřelil celkem dva nepřátelské letouny a jednu létající pumu V1, na svém kontě má i jeden pravděpodobný sestřel a dva poškozené nepřátelské stroje. Úkolem stíhačů však nebylo jen sestřelování nepřátelských letadel, ale rovněž útoky na pozemní cíle a ochrana vlastních bombardérů. Za vynikající plnění bojových úkolů obdržel v lednu 1945 vysoké britské vyznamenání DFC – ( Distingushed Flying Gross). Po návratu do vlasti byl leteckým instruktorem a od roku 1946 byl štábní kapitán Liškutin zařazen na funkci pobočníka u 7. leteckého pluku v Brně-Slatině. Po únoru 1948 byl jako většina západních pilotů, vyhozen z armády. Rozhodl se proto pro emigraci, manželku Daphne a syna Miloše poslal z Československa do Velké Británie a krátce na to je útěkem přes Rakousko následoval. Ve Velké Británii se vrátil k aktivnímu létání a znovu byl přijat do RAF*. Stal se instruktorem létání na Wellingtonech a proudových letounech Gloster Meteor Mk 7 WH 114. V letech 1954 - 1956 byl velitelem letky letounů Gloster Meteor MK 7 na Kypru v Nikósii. V roce 1958 byl velitelem „A“ letky 85 AWF perutě RAF v Church Fenton. V roce 1962 odešel z armády do civilu a nastoupil do práce v britských aeroliniích C.A.T. Hamblev Southamptonu. Po deseti letech odešel do předčasné výslužby, ale dále létal jako vedoucí pilotního výcviku civilní školy v Southamptonu. Po dvou letech přijal nabídku vedení pilotního výcviku Republiky Zambie ve střední Africe. Vyškolil celou řadu pilotů a také 12 učitelů létání. Navíc napsal sylabus školení pilotů podle ICAO pravidel a s tím rovněž licenční systém pro profesionální piloty. Po návratu do Anglie odešel v 60 letech do penze a začal se věnovat literární tvorbě. Doposud vydal dvě knihy „Letecká služba“ a „Bouřlivá oblaka“, která byla vydána i v jeho rodné vlasti. Je nositelem vysokých vyznamenání, kromě již zmíněného britského vyznamenání DFC byl oceněn celou řadou vyznamenání, pětkrát československým Válečným křížem 1939, dvakrát medailí Za chrabrost před nepřítelem nebo československou medailí Za zásluhy. "Jsem si jist, že i jiní bývalí letci řeknou, že vlastenectví bylo pro naši generaci přirozeným vyjádřením náhledu na Československou republiku a já mohu jen dodat, že jsem se cítil jako národovec pod vlivem vlasteneckého prostředí na Moravě, od svých nejmladších časů ve škole v Jiříkovicích u Brna. Byl jsem tehdy hrdý na místní lidi, kteří sloužili v čs. legiích za války v letech 1914 – 1918. Bratranec mého otce se vrátil po anabázi přes Sibiř až v roce 1920 s podlomeným zdravím a já vím, že to na mělo také vliv. Vlastenecká učitelka v místní škole nám v občanské nauce vysvětlila vše, co bylo nutné k chápání situace českého národa v dějinách. Zkrátka ve věku 18 let jsem šel dobrovolně k letectvu, do pilotního výcviku, připraven bránit naši republiku v blížící se válce. Tak jak se vše vyvinulo, já neměl žádné problémy s odchodem do ciziny, kde se bude bojovat za naši svobodu.“ ______________________________________________________________ * RAF, Royal Air Force, Královské letectvo. Součást Britských vojenských sil, založeno v roce 1918. Za 2. světové války se účastnili bojů proti nacistické Luftwaffe v rámci RAF i českoslovenští letci a letecký personál. V období 1940 - 1945 bylo do leteckých operací nasazeno kolem 2 470 československých příslušníků letectva, z toho 374 stíhačů. Celkem padlo 480 a bylo zajato 51 mužů. Foto: soukromý archiv plk. Liškutina |