Psal se rok 1946 a Evropa se pomalu začala zotavovat z následků 2. světové války. Švédský Červený Kříž nabídl v té době dětem za zemí postižených válkou půlroční pobyt v jejich krásné, válkou nedotčené zemi. Šťastnou náhodou jsem se dostal mezi ty tři stovky dětí z Československa, které byly pro tuto akci vybrány a prošly zdravotní prohlídkou, kterou prováděli lékaři ze Švédska. Jejich pochopitelnou snahou bylo vybrat děti sice hubené, ale jinak naprosto zdravé, aby jim nezanesly do jejich země nakažlivé choroby, o které nebyla v té době v Evropě nouze.

A potom, někdy na začátku července 1946 už následovala nekonečně dlouhá cesta přes rozbombardovené Německo, kde vlak mnohdy přejížděl poškozené mosty opravdu hlemýždím tempem, přes Dánsko a lodí do Göteborgu, kde na nás čekal útulný, dvěma pásmy ostnatého drátu oddělený „koncentráček“, v němž jsme byli výtečně krmeni, ale po dobu dvou týdnů jsme tam byli v karanténě, any se prokázalo, že jsme přeci jen nějaký ten bacil do Švédska nezanesli.
Vzpomínám si, že jednoho dne, krátce po našem příjezdu do Göteborgu, nás pečlivě proměřili, včetně čísla bot. Za několik dní nato přijely nákladní vozy a pro každého z nás v nich byl „kufr“ s kompletní novou výbavou, od bot a ponožek počínaje, zimní čepicí konče. Tedy vybavení jak pro léto, tak i pro švédskou zimu, která do našeho půlročního pobytu zasahovala.

Doba karantény skončila a počet dětí v táboře se začal tenčit; byli jsme přijímáni do různých švédských rodin. I na mě došla řada a já putoval do malého městečka ve středním Švédsku, do Hälleforsu, do rodiny managera místních dřevařských závodů. A tak jsem, já jedináček, náhle získal dva „bratry“, o rok staršího Bengta a Björna, kterému bylo, stejně jako mně, jedenáct let. A nádavkem ještě sedmiletou sestřičku Birith.
Drobným problémem bylo to, že jsem pochopitelně neznal ani jediné švédské slovo, ale nějak jsme tuto překážku překonali, a když skončily školní prázdniny, byl jsem již natolik schopen rozumět a mluvit švédsky, že jsem šel s Björnem na celé jedno pololetí, až do prosince, kdy jsem se vracel do Prahy, do školy.
Švédsko na mě pochopitelně udělalo obrovský dojem, obchody plné banánů a jiného tropického ovoce, lákavých čokoládiček a podobných lahůdek. Ovšem zdaleka největší dojem ve mně zanechal školní rozvrh hodin, který jsme měli každý ve svém pokoji přichycený na stěně.
Na rozdíl od situace doma, kdy na začátku školního roku pan učitel napsal na tabuli rozvrh hodin, aby ho v následujících dnech několikrát podstatně změnil, švédský rozvrh hodin platil pro tu a tu třídu vloni, letos a zřejmě platil i pro léta příští.

Necelých šest měsíců uplynulo, odešla i sv. Lucie, svátek, kdy dětičky ve Švédsku dostávaly dárky a bylo na čase vrátit se domů, k rodičům, po kterých se mi pochopitelně po celou dobu dosti stýskalo. Po návratu domů jsem nějaký, poměrně krátký čas udržoval korespondenci s rodinou, ve které jsem strávil téměř půl roku a i s několika přáteli, spolužáky ze školy, ale výměna dopisů byla sporadičtější, až po čase ustala docela.

Po více jak půl století se na tomto poli nic nestalo, zůstaly jen vzpomínky. Potom jsme se chystali v roce 2000 s mojí manželkou na cestu do Evropy, kde jsme plánovali navštívit kromě Ceské republiky i řadu jiných evropských států. Zmínil jsem se ženě Janě, že by bylo pěkné, navštívit Švédsko a hlavně městečko Hällefors, na které mám tak krásné vzpomínky, případně se setkat s členy rodiny, která mě kdysi tak pěkně přijala. Jana moji myšlenku plně podporovala a tak Švédsko bylo zahrnuto do plánu výpravy.
Ovšem jak zjistit, zda tam ještě někdo z rodiny žije, zejména, když jsem si již nebyl zcela jist jak se psalo jejich příjmení, ani adresou, na které bydleli. Nakonec jsem zavolal v Sydney na švédský konzulát s dotazem, jak se nazývají ve Švédsku obecní úřady a když mi tuto informaci poskytli, napsal jsem zdvořilý dopis na „Kommun“ městečka Hällefors s prosbou o pomoc při hledání ztracených kontaktů. Jak milé to bylo překvapení, když jsem po čtrnácti dnech dostal obálku se švédskými známkami a v obálce byl dopis od dávno ztraceného „bratra“ Bengta. Psal, že už v Hälleforsu nebydlí, že se přestěhoval do asi sto kilometrů vzdáleného Karlstadu a nerozvážně přiložil do dopisu svoje telefonní číslo.
Myslím si, že byl značně překvapen, když jsem se mu po více jak padesáti letech ozval z Austrálie. Nežli se stačil z překvapení vzpamatovat, tak jsem mu taktně sdělil, že se ho hodláme za pár měsíců navštívit. Nemyslím si, že jeho radost z naší plánované návštěvy byla předstíraná a tak jsme se dohodli, že tehdy a tehdy se potkáme v Hälleforsu, navštívíme hrob jeho rodičů, dům, kde bydleli a školu, do které jsme společně chodili a potom odjedeme společně k němu domů, do Karlstadu.
Za pár dnů potom jsem dostal dopis od Björna, který se oženil s německou dívkou a žije trvale ve Wiesbaden. Projevil lítost nad tím, že v době mé plánované cesty do Švédska tam nebude moci z jakýchsi důvodů přijet, i když by mne velice rád viděl. Protože je však nesnadné se mě jen tak lehko zbavit, tak jsem ho hned telefonicky informoval, že plánujeme také navštívit přátele v Německu, v malém městečku, ne příliš vzdáleném od Wiesbadenu. A tak jednoho dne, před domem našich německých přátel zastavilo stříbrné Volvo a my jsme si s Björnem po všech těch letech padli do náručí. Seznámil nás se svojí milou manželkou a společně jsme se rozjeli podívat se na Lorelai, jak bohatě roní slzy do Rýna.

Za několik týdnů po našem návratu z Německa a Rakouska jsme jednoho dne nasedali v Ruzyni do letadla, směr Stockholm. Druhého dne ráno jsme si vyzvedli malé, ale velice komfortní Volvo a ujížděli ze Stockholmu do Hälleforsu, kde na nás čekal nejen Bengt s manželkou, ale i novinářka místních novin, která si nás pěkně vyzpovídala a pořídila řadu fotografií. V Bengtově příjemném domě jsme se seznámili s Bengtovou velice půvabnou dcerou Kristínou a dvěma naprosto blonďatýma vnučkama, které s otevřenými ústy naslouchaly mému, trochu přemrštěnému povídání o žralocích, krokodýlech a smrtelně nebezpečných hadech Austrálie.

Bengtova dcera Kristína prošla právě ne příliš příjemným rozvodem, její nejstarší dcera zůstala s bývalým manželem a tak jsme jí nabídli, že by patrně nebylo na škodu, kdyby, byť na krátko změnila prostředí a přijela na dovolenou do Austrálie. To bylo v roce 2000. Na začátku roku 2001 jsme dostali od Bengta dopis s dotazem, zda jsme naše pozvání pro Kristínku mysleli doopravdy. Když jsme ho ubezpečili, že ano, zaplatil jí letenku a Kristínka okupovala náš, sluníčkem ohřívaný bazén, zatím co u ní doma byla krajina pod sněhem.
A tak se řetězec uzavřel, odplatil jsem alespoň částečně starý dluh rodině Uhlén.

Tento článek jsem napsal speciálně pro přátele ve Švédsku, zejména potom pro paní Jitku Vykopalovou, jejíž práce pro Pozitivní noviny si velice vážíme.

Zdeněk Rich, Austrálie