Zdeněk Reich: Vůně z léta moravského

Rubrika: Publicistika – Letem-světem

Když jsem si přečetl v červencovém čísle Čechoaustralana, nového krajanského časopisu, který začal v květnu tohoto roku vycházet v Melbourne, článek šéfredaktorky Barbary Semenov, znovu jsem si vyvolal všechny ty libé vůně, o kterých píše, tím spíše, že jsme se právě vrátili z té bájné země, kde jsme sami pilně nasávali tyto vůně, o nichž se pisatelka zmiňuje. Vepřová, knedlík, zelí, vůně piva, papíru, kolínské atd.
Ale co to? Jedna z vůní, která mě osobně oslovila nejhlasitěji (a nejen vůně) v jinak pečlivě připraveném seznamu chybí. Tak jako pravý mohamedán musí alespoň jednou za život do Mekky, tak mé kroky vedly pevně a nezadržitelně do Vizovic na Moravě, do posvátných míst, kde se rodí Jelínkova slivovice. Jaká to božská vůně! Podle průvodkyně, která nás provázela, jisté procento tohoto libého moku se vypařuje do ovzduší a tyto páry lze potom zdarma vdechovat. No, nevím zda je to zdrama, možná, že je to započteno v ceně vstupného, rozhodně to však značně přispěje k nákupu výtečných, abstinentům nepřístupných, moků.
Nejen čicháním však živ je člověk, a tak bych načal z jiného, podstatně rozdílného soudku. Během naší pětitýdenní cesty po vlastech českých a moravských jsme byli většinou odkázáni na hotely a penziony a rozdíly mezi těmito byly přímo diametrální. Vše od opravdu perfektních služeb a ubytování až po jednání, které lze označit za podvodné. Jen bych rád předeslal, že těch kladných dojmů, které jsme tam získali, bylo na rozdíl od těch nedobrých většina.
Penzion Statek u sv. Jána Hned ze začátku našeho pobytu v České republice jsme jeli na čtyři dny do Orlických hor, do Kunvaldu, kde jsme bydleli na starém statku „U svatého Jána“,  jehož část byla přeměněna na pohodlné pokoje, zařízené pěkným, solidním selským nábytkem. Statek ovšem má více jak třicet krav, které jsou dvakrát denně dojeny, a tak se nám dostalo nejen té pravé a nefalšované vůně venkova (hle, zase jedna vůně), ale i čerstvého a nefalšovaného mléka, přímo od zdroje. I majitelé tohoto statku byli velice milí, i když, jak jsme se dozvěděli, prožili si za vlády „komančů“ značná utrpení. Nemohlo tedy být většího zklamání, než když jsme dorazili do dalšího cíle naší cesty, do Harrachova. Recepční hotelu Harrachov Inn nás uvítala oslňujícím úsměvem a dosti nepravděpodobnou báchorkou, že jim blesk uhodil do počítače, čímž ztratili všechny záznamy zajištěného ubytování, a tudíž že pro nás nemá v hotelu místo. Ihned nás však ujistila, že má pro nás ubytování v jiném hotelu (který,jak jsem později zjistil, patří stejnému majiteli). Po mém dotazu, zda se jedná o ubytování stejné kvality, nás ubezpečila, že nejen stejné kvality, ale ještě lepší. Tato špeluňka se pyšnila názvem Belevue a třemi hvězdičkami. Já bych jí udělil, tak z milosti, nanejvýše hvězdičku jednu. Vybavení mizerné, zčásti nefunkční, personál, přes očividnou snahu, naprosto nezkušený. Rodinná rada, skládající se z našeho syna Jindřicha, snachy Leonie, vnuka Joela, mé drahé polovice a mé maličkosti usoudila, že se nedá nic dělat a ty tři dny v Harrachově prostě přetrpět. Při večeři v jiném hotelu hráli dva Hotel Sklářmládenci, jeden na kytaru a druhý na keyboard, a tak jsem se s nimi dal o jejich přestávce do řeči a postěžoval si na ránu osudu, která nás postihla. Mládenci mě však rychle vyvedli z omylu (domníval jsem se totiž, že v té době bude o ubytování v Harrachově nouze) a doporučili nám jiný hotel. Takže jsme se ráno stěhovali do perfektního, i když o něco málo dražšího, hotelu Sklář. 
Později jsem se dozvěděl, že tento nekalý trik na zákazníka není zdaleka ojedinělým, ale bohužel dosti častým jevem. Majitel několika hotelů, jako v tomto případě, inzeruje ten nejlepší z nich a hosty potom přesune do méně vábných prostor, když se mu třeba naskytne možnost ubytovat celý autobus turistů a potřebuje pro ně místo. A tak buch a uhodí do počítače.
Jedním z míst, které jsme nemohli vynechat, bylo Chodsko, odkud Janina maminka pocházela a ke kterému má Jana blízký vztah. To by také bylo, kdyby neměla, vždyť, jak doklady dokazují, je přímým potomkem Jana Sladkého Koziny. Byli jsme tam naposledy v roce 2000 a bydleli v příjemném hotelu Haltrava v Klenčí. Neváhal jsem tedy a zajistil ubytování ve stejném hotelu, nejen pro naši malou výpravu, ale i pro Janinu sestru a jejího manžela. Jaká však proměna před osmi lety dobře fungujícího hotelu a to rozhodně v žádném případě proměna k lepšímu. Snažil jsem se dopídit důvodu, proč se hotel v současné době nachází v tak dezolátním stavu. Hotel údajně zakoupili dva podnikaví pánové z Prahy, do jeho údržby nehodlají dát ani korunu a chtějí hotel provozovat s minimálním personálem. Podle toho to také vypadalo. Úslužná paní, která nám ráno ne příliš profesionálně podávala snídani (kterou, jak jsem později zjistil, musela sama v kuchyni připravit), se po snídani proháněla čile s vysavačem po chodbách hotelu, aby před podáváním oběda ještě stačila vyměnit ručníky na pokojích. Mnohdy nestačila. Ona ovšem nebyla jediná, kdo měl více jak jednu funkci. Když jsem si požadoval údržbáře, aby opravil několik nefunkčních zařízení, poslali mi kuchaře, který by měl umět kromě guláše ještě opravit nefungující sprchu a podobně. No, musím říci, že neuměl a že jsme jim tam, se synovou pomocí, odvedli kousek dobré řemeslnické práce. V jednom podlaží hotelu nesvítilo na chodbě světlo a ani zmíněný kuchtík-údržbář neměl úspěch přimět osvětlení k poslušnosti.
Vyřešili tedy problém způsobem naprosto geniálním. Rozsvítíli světla ve dvou, nebo třech neobsazených pokojích a nechali dveře do pokojů otevřené a takto osvětlovali chodbu. Nebyl bych ovšem spravedlivý, kdybych se nezmínil o nové výzdobě jídelny hotelu. Při snídani na nás smutnýma skleněnýma očima zírala preparovaná hlava losa, pod kterou byla fotografie odvážného lovce, jednoho z majitelů hotelu, jak s pušku v ruce hrdě stojí nad uloveným zvířetem. A ten los tam nebyl osamocenou trofejí, i když byl ze všech z nich největší. Pochopitelně, i pod nimi byly nezbytné fotografie s datem a místem, kdy a kde se čarostřelec do nich strefil.  
Nakonec nám bylo těch lidiček, zaměstnaných v tom hotelu, upřímně líto, zejména   vedoucí, neboli manažerky, jak se nyní v české kotlině říká, která se snaží toto potápějící se plavidlo udržet na hladině. Aby nás jaksi odškodnila za nedostatečnost poskytovaných služeb, zaklepala poslední odpoledne zdvořile na dveře našeho pokoje a přinesla nám čerstvý, pravý a nefalšovaný chodský koláč s tvarohem, švestkovými povidly, mákem a ostatními dobrotami. Ten by snad chutnal i samotnému Kozinovi. V této části republiky není snadné získat zaměstnání, a tak se všichni snaží práci si udržet. Vysoká hodnota české koruny, a to ne pomalu, ale rapidně, omezuje příliv turistů z ciziny a současně umožňuje Čechům levnou dovolenou mimo republiku. Olomouc
To už však máme za sebou dvě nepříliš povzbudivé ukázky „cestovního ruchání“, tak zase něco povzbudivého. Vypravili jsme se do Osvětimi a rozhodli jsme se zastavit a přespat cestou tam v městě výborných syrečků, v Olomouci (Holomóci, že ano?).  Zde jsme přespali v penzionu nazvaném Na Hradě , přímo ve staré části tohoto krásného historického města.
Penzion byl naprosto perfektní, setkal jsem se tam s prvním sprchovým koutem, který byl ještě lepší nežli ten můj doma, a to je co říct. Pokoje byly vybaveny velice vkusným, očividně speciálně navrženým nábytkem. Pohovořili jsme s paní na recepci. Ano, penzion patří jejímu synovi, profesí architektovi (proto to perfektní vybavení), ona tam dělá recepční střídavě s vnučkou. Když jsme se obdivovali zařízení penzionu, paní nám řekla, že to stálo tolik peněz, že její syn ani příliš nepočítá, že by se mu investice po dobu jeho života navrátila. Čili, tak jako za dobrých starých časů, stavěl pro generace příští. Jak nezvyklé v dnešním světě.
Bylo by ovšem do nebe volající nespravedlností, kdybych se alespoň krátce nezmínil o penzionu v Praze v Ruzyni, kam jsme se vždy z cest vraceli, abychom načerpali sil k novým výpadům. Majitele tohoto penzionu, nazvaného „Větrný mlýn“ jsme poznali už v roce 1994, kdy nám pronajal dva pokoje s koupelnou v jeho domě. Tehdy byl penzion ve stádiu výstavby a denně jsme pozorovali z oken pokojů, jak stavba pokračuje.
A opět zde, podobně jako v olomouckém penzionu Na Hradě jsme se přesvědčili, že mnozí to podnikání berou do ruky za ten správný konec. O tom svědčí i skutečnost, že navzdory vysoké hodnotě české měny byla na penzionu Větrný mlýn většinou cedulka – obsazeno. Ovšem i tento penzion je v rukách pilných manželů, kteří se společně se synem starají o blaho návštěvníků.
Jak jsem se zmínil již na začátku, co se ubytování týče, těch zkušeností kladných bylo podstatně více nežli těch záporných. Sečteno a podtrženo – z třiceti pěti nocí, které jsme v republice zažili, bylo těch nedobrých pouze pět, což je, pokud si ještě pamatuji ze školy násobilku, jedna sedmina z celého počtu, což není jistě špatné.
Abych však neunavoval laskavého čtenáře, ponechal bych si úvahy o adrenalinových sportech, jakož i o kulinárních zvyklostech v zemi pod Řípem na někdy jindy. 

Převzato z časopisu Čechoaustralan – Září 2008

 
 

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 14. 02. 2009.