Zdeněk Reich: Australské lovy Václava Židka

Rubrika: Publicistika – Zajímavosti

Hned na začátku bych chtěl zbavit laskavého čtenáře hrozivé představy šéfredaktora Pozitivních novin, Václava Židka, plížícího se vyprahlou australskou buší, s ostře nabitou kulovnicí, střílejícího klokany a jiné australské vačnatce. Skutečností je, že přítel Václav loví na dálku, obvykle však pomocí internetu a dobrého slova a jeho kořistí jsou různí autoři-protinožci, původem ale ze země pod Řípem. A zde se musím přiznat, že nejednu z těchto obětí jsem mu pracně naháněl do jeho sítí já sám. Budiž mi odpuštěno.
 
S většinou těchto Václavových kořistí se mohl již zmíněný laskavý čtenář seznámit na stránkách Pozitivních novin. Nebudu je jmenovat ani podle abecedního pořádku, ani podle věku (nebo vlastně mládí), snad jen podle pravidla, že dámě se má dávat přednost, bych se zmínil o Václavově kořisti poslední, paní Barbaře Semenov, šéfredaktorce časopisu Čechoaustralan, který začala vydávat začátkem minulého roku v australském Melbourne. Tato zkušená novinářka nejen že obohatila PN několika svými články, ale uzavřela s Václavem Židkem přátelskou dohodu o vzájemné výměně článků mezi PN a Čechoautralanem.
Ovšem díky úspěšným internetovým lovům čilého šéfredaktora PN se měli čtenáři možnost seznámit s vášnivým cyklistou, Ivanem Kolaříkem, nadaným bohatým smyslem pro humor, který byste jen těžko očekávali od bývalého, vysoce postaveného policisty ve státě Victoria.
Mimochodem, na jeho nedávný článek v PN o tragických požárech v tomto státě jsme upozonili mnoho našich přátel v České republice a hned následujícího dne jsme dostali mnohou odezvu na tento příspěvek. O několik málo dní později otiskly Pozitivní noviny jiný článek na toto téma, tentokrát od dalšího autora, který drápkem uvízl ve Václavově síti, od Stanislava Moce. S částí jeho na události bohaté životní dráhy se mohli čtenáři seznámit na stránkách PN. Standa Moc, industriální chemik v Sydney, stockman (v Americe se tomu říká cowboy) v Severním Teritoriu i vzdělavatel aboriginálů v Západní Austrálii, kde učil domorodce číst a psát. Během toho se mu ještě podařilo úspěšně vychovat dva syny a jednu dceru. Jeden z jeho synů slouží v RAAF (Royal Australian Air Force), čili v autralském letectvu a jako takový byl poslán na jeden termín do Iráku. Mezi tím vším, jaksi mimochodem, Standa napsal a vydal asi půl tuctu čtivých knížek.

Mezi australské přispěvatale PN patří i muzikolog Jaroslav Kovaříček, který po mnoho let pracoval v oddělení rozhlasové stanice ABC-FM, která vysílá pouze klasickou hudbu. Jaroslav nejen připravoval, ale i uváděl svoje pořady a je docela dobře možno říci, že pro popularitu české hudby v Austrálii udělal více než kdokoli jiný.

Ovšem rezolutně musím prohlásit, že já sám nepatřím k Václavovým úlovkům, spíše by se dalo říci, že je tomu naopak. Jak k tomu tedy došlo. Moje žena Jana (která také čas od času pošle článek do PN) vydávala po dobu šesti let časopis Spectrum, který se rozvinul z jakéhosi původního oběžníku o čtyřech stránkách pro členy Artspectra, nevýdělečné organizace, která sdružovala malíře, sochaře a jiné výtvarné umělce, narozené v Československu. Tento oběžník se postupně stal drobným časopisem, jenž našel i mnoho čtenářů mimo Austrálii a současně přinášel články od dopisovatelů z různých zemí za mořem. A tehdy, před více jak deseti lety, nás upozornila spisovatelka Blanka Kubešová, žijící ve Švýcarsku a která do Spectra také přispívala, na Václava Richarda Židka, žijícího v Kolíně nad Rýnem. Došlo k výměně dopisů a Václav se stal nejen odběratelem, ale hlavně přispěvatelem Spectra. Jeho zásluhou jsme se potom seznámili s panem Vladimírem Kulíčkem, kterého jistě znají mnozí čtenáři Pozitivních novin.
I když jsem tedy Václava znal z jeho příspěvků, byl to vztah do jisté míry neosobní. Potom nám Václav poslal jako dárek svoji knihu „Sám ve víru zdymadel“ pojednávající o pro mě nepochopitelné vášni, plavání na dlouhé tratě ve studené vodě (brrrr). Pokud jsou na světě dvě věci, bez kterých se klidně obejdu, potom je to teplé pivo a studená voda na koupání. Mám nastavenou regulaci mého bazénu (prosím jako zdroj používám laskavé australské slunce), na příjemnou teplotu mezi 30 a 32 stupni Celsia a při teplotě pod 28 stupňů už drkotám zuby a ten masochista Václav, podle jeho vlastních slov, nevstoupil do vody teplejší než 12 stupňů. Úplná hrůza.
A tak, zatímco jsem relaxoval v teplé vodě bazénu, „sesumíroval“ jsem si dopis Václavovi. V první řadě jsem ho ubezpečil, že se mi jeho kniha velice líbila (a byl jsem opravdu upřímný) a sdělil jsme mu, že jsem se rozhodl následovat v jeho stopách a také plavat ve studené vodě. Aby to však nebyla příliš veliká změna, slíbil jsem, že každý rok snížím teplotu vody v bazénu o jeden stupínek, až se za nějakých těch osmnáct, nebo dvacet let dostanu na těch dvanáct stupňů.
Musím přiznat, že jsem tento slib nedodržel, naopak díky vnoučatům a nyní hlavně pravnukům, nechávám sluníčku jeho povinnost ohřívat vodu na hodnotu „kafíčka“. Dostal jsem tehdy, pokud si pamatuji, od Václava Židka odpověď, která mne přesvědčila, že oba sdílíme stejný druh humoru. Václav mi sice můj „plán“ srdečně schválil, ale hned mě upozornil na drobnou skutečnost, že vzhledem k naší geografické poloze, budu muset, v létě více, v zimě méně, přidávat do bazénu ledové kry, abych tak dosáhl požadované teploty (tedy vlastně studenosti) vody. Touto výměnou dopisů ovšem začalo naše dnes již dlouholeté přátelství, které nás, Janu a mne, s Václavem spojuje.
Po dlouhou dobu to však bylo přátelství pouze prostřednictvím dopisů (dva z nich mám před sebou, byly založeny společně s hrstkou fotografií od Václava v jeho knize „Sám ve víru zdymadel", později, jak vývoj techniky pokračoval mílovými kroky, jsme byli ve vzájemném styku pomocí faxu. Při této příležitosti si vzpomínám na samý začátek používání faxu k výměně dopisů, případně Václavových článků pro Spectrum.
Milý Václav si nějak špatně vypočítal časový rozdíl, který dělí Kolín nad Rýnem od Gosfordu (v letních měsících jsme o deset hodin napřed, v zimních o pouhých osm). Bylo kolem třetí hodiny ráno, když se náš fax hlasitým zvoněním probudil k životu a začal pomalu chrlit, s příslušným akustickým doprovodem, jednu stránku za druhou a bylo jich, pokud si vzpomínám, víc jak tucet. Faxovací přístroj sice už měl celou zprávu v paměti, neodeslal však ještě zpátky přes oceán potvrzení, že depeše úspěšně došla, a Václav, domnívaje se, že neuspěl, prohnal všechny stránky jeho faxem ještě jednou.
Stál jsem rozespalý zděšeně před touto lavinou hrnoucí se z faxu a nakonec jsem to vyřešil tím, že jsem proklínaný přístroj vypnul ze sítě. Je docela možné, že jsem nějakou tu kletbu poslal i do Kolína. Ovšem naše faxové období netrvalo na štěstí příliš dlouho a začali jsme komunikovat pomocí Internetu. To má ovšem opět jeden háček. Mám dojem, že stejně jako údajně čert, tak ani Václav Židek, nikdy nespí. Kdykoli mu totiž pošleme po internetu depeši, během nejbližších pěti minut máme od něho spěšnou odpověď. Totéž ovšem očekává i od nás a pokud nepotvrdíme jeho e-mail téměř okamžitě, hned nás upomíná. Myslím si, že je to, při těch stovkách mailů, co měsíčně dostává, úplně na místě a je dobré mít jistotu, že každý odeslaný e-mail našel svého adresáta a neskončil někde v té obrovské, internetové síti.   
 
 
 
I když o sobě s Václavem víme od druhé poloviny devadesátých let minulého století, poprvé jsme se s ním osobně setkali až v roce 2004, kdy jsme navštívili s Janou Prahu a Václav si načasoval jeho pobyt ve stejném městě tak, že jsme se mohli několikrát osobně setkat.
Jen si vzpomínám, že při našem prvním setkání (šli jsme společně do malé, útulné vinárničky někde na Vinohradech) přinesl Václav, který věděl, že Jana sbírá „žáby“, dva další exempláře do její sbírky, oba překrásné, skleněné a na smůlu i nesmírně křehké. Jedna, ta menší žába, s námi opatrně cestovala letadlem na zpáteční cestě do Austrálie. Tu druhou, mnohem větší, jakousi „vele-žábu“ potom manželčin švagr, úplný umělec co se balení objektů týče, tuto pečlivě zabalil a poslal poštou. O jeho baličských kvalitách potom svědčí to, že žába cestu přes oceán bez úhony absolvovala a denně na nás hledí ze skříňky, kde přebývá a denně nám připomíná přítele Václava Richarda Židka tam daleko za mořem.
Měli jsme to potěšení se s Václavem setkat znovu při naší loňské cestě do České republiky a, i když pro nedostatek času z obou stran jsme se s ním sešli pouze jednou na několik deci bílého, bylo to setkání nanejvýše milé. 

Originální ilustrace pro Pozitivní noviny © Miroslav Šesták

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 16. 03. 2009.

Pozitivní noviny jsou neziskové internetové médium, které v letech 2004–2012 připravovala ve svém volném čase skupina nadšenců pod vedením Pavla Loužeckého. Všichni autoři a dopisovatelé do Pozitivních novin přispívali bezplatně, ze své vlastní svobodné vůle. Ačkoli od roku 2012 nové články nevychází, Pozitivní noviny i nadále fungují jako skutečná oáza pohody a optimismu na síti pro všechny čtenáře, kteří potřebují pravidelný zdroj k čerpání životní energie, inspirace, nápadů, zábavy, moudrých myšlenek a informací všeho druhu.