| Čítám si v blahodárné samotě tu a tam po večerech ve spisech Erazima Koháka, hlavně těch, jež se zabývají demokracií a organizováním optimálního společenského soužití. Je to dosti idylická četba. Přináší víru a utišení, ale jen potud, pokud ji člověk nekonfrontuje se skutečností.
Ten Čechoameričan žil vydatnou část svého života v ústrani. Ve Spojených státech někde mezi dikobrazy v rozlehlých středoamerických lesích. Tam sepisoval své vize, hlavně vize funkční demokratické společnosti.
Ví o tom ten člověk skoro všechno, ale jen v poloze teoretické. Jsem si téměř jist, že tento teoretik nikdy neprošel praktickým střetem s etablovanou mocí na kterékoli úrovni. Pokud by dostal lekci tohoto typu tam, přestože vyhlíží a poučuje docela přesvědčivě, snad by zabalil verkcajk, odkvačil od svého líbezného povídání o blahodárné vydatnosti demokracie a nebalamutil jiné. (Dodnes však, sám neprozřelý, opájí pořád ještě svým kazatelským šarmem a vírou studenty Karlovy  univerzity).
Proč jsem však vylovil z moře napsaného právě statě Erazima Koháka?
Protože šíří působivé vize o lidské rovnosti, vize o stejných možnostech lidí a o univerzálním a účinném vlivu demokratických pravidel na společenské bytí a korektní vztahy mezi lidmi.
Erazim se po své emigraci asi nikdy ani v maličkostech nekonfrontoval se správní a politickou realitou. Škoda, mohlo mu to stačit na to, aby poznal, jak často obecné principy demokracie naráží na nedobytné tvrze násilnické, zlodějské, lživé a ukoptěné moci a vyděšeně pak troubí na ústup.
Už delší čas nevěřím na demokracii na úrovni větších lidských celků - na demokratickou kontrolu a ovlivnitelnost správních institucí na úrovních měst, krajů, států i na úrovní nadstátní. Nepřehlednost všech tam lobujících spikleneckých srocení, postrkovaných ziskuchtivostí a mocichtivostí, to skoro úplně znemožňuje.
Domníval jsem se, a dnes už mohu s uzarděním poznamenat, že hloupě, že tam kde je přehled - hlavně na vsích a snad i na menších městech a městských obvodech - tam, kde si lidé vidí až do špajzu, měl by být znemožněn vzestup všelikých nepoctivců, hochštaplerů a šarlatánů tím, že občané si tu vyberou slušné místní autority. Snad někde v malé míře se to podaří, ale všeobecné pravidlo to není.
Ověřoval jsem si to trpce zcela nedávno v jedné menší obci v jesenickém podhůří. Zastupitelstvo je i tu složeno výlučně z agresivních místních rozumbradů a věčně opilého starosty. Platí obecně princip "já na bráchu, brácha na mne." Podle něj se řídí úplně všechno. Kdo se vyzná a nemá hluboko do kapsy pro nějaké korupční sousedské přilepšení zastupitelům, ten se dostane ke všelijakým požitkům a obec mu v cestě nestojí. Naopak, přidá i ze svého.
Pokud někdo horuje pro pravdu a zákony, spláče nad následky. Loajalita se zloději je určena zkušeností, že budu-li ticho, jednou se dostane i na mne. Jediným důsledkem místní přehlednosti je, že muži s mocenským kreditem bývávají ve volbách často vystřídáni jinými, ale rozdílu mezi těmi, co odešli, a těmi, co přišli, nebývá velký. Opojení mocí, začnou ti noví většinou záhy mít stejné cíle a vládnout stejnými metodami, jako předchůdci.
Obalamucen ideály (na nichž se trochu podílí i filozof Erazim Kohák) dostal jsem vlastním střetem s malou místní mocí užitečné poučení o poměrnosti demokracie. Stahuji se po této zkušenosti opět do svého ústraní a má víra už nebude tak krotká. |
