Fejetony naší Evy
 
Letošní dlouhá zima nás pořádně unavila. Čekání na jaro bylo natolik vyčerpávající, že jsem skoro zapomněla na zásadu, kterou nám vštěpovala babička. Před Velikonocemi se dům musí blyštět a jarní úklid je vizitkou každé správné hospodyně. Ne, že by se mi chtělo do gruntování. Ale co naplat, vysvitlo sluníčko a ukázalo svým zlatým prstíkem na zapomenuté, nevysmýčené kouty a vykreslilo šmouhy na oknech. A tak jsem se vypravila do drogerie na velký nákup. Nabídka je opravdu široká, ale když jsem procházela kolem regálů plných avivážních prostředků, přece jen něco mi chybělo. Podbízely se mi rozličné vůně – od broskve přes levanduli, růže i orchidej. Ale ta vůně, kterou bych si tolik přála, chyběla. Tak kde je ten úhledný mladý muž z reklamy, ten ve skvěle padnoucím saku a s předpisově uvázanou kravatou? Sympatický mladík s pohledem plným pochopení pro rozpaky půvabné hospodyňky, která neví, jak se správně rozhodnout? Pravda, nejsem mladá půvabná hospodyňka a život není reklama. S povzdechem sahám po jasmínu. Ale není to ono. Chtěla bych totiž, aby záclony u nás doma voněly jarním deštěm.
Letní déšť voní zrajícím obilím, zelenými jablky a touhou, podzimní listopadkami, hlínou a nostalgií. Zimní déšť zase ledovou sklepní chodbou a zmarem. Ale jarní déšť přináší vůni medově jahodovou, jasmínovou i konvalinkovou, voní nadějí a stovkami příslibů. Na ten pravý jarní déšť nepotřebujete deštník, jeho vůně vás ponouká hodit za hlavu starost o čerstvě nakadeřený účes, nastavit kapkám ruce i obličej. A možná i zout střevíce a bosky našlápnou na jarní trávu a jen tak zlehounka se zatočit dokolečka při zvuku dopadajících kapek, které znějí dívčím smíchem, trylky kosů a Panovou flétnou.
Škarohlíd (či realista) podotkne, že jarní půda je ještě studená, a tudíž hrozí nachlazení, neboť od nohou se nejsnáze nastydne. Že v určitém věku je čirý nerozum točit se dokola, neb hrozí závratě a revmatické klouby nám mohou pěkně zatopit. Přinejmenším může člověk do něčeho šlápnout. A, koneckonců, snad byste nechtěli, aby vás kolemjdoucí pokládali za blázna! Nu, snít snad člověk ještě může… Dobrá, tančit mezi kapkami deště naboso nebudu, ale deštník nechám v tašce, nenápadně otočím ruce dlaněmi vzhůru a zachytím těch pár blyštivých kapek. A možná, až se nikdo nebude dívat, je nechám chvilku stékat po tváři a ochutnám alespoň na špičce jazyka. Je to k nevíře, ale kapky jarního deště chutnají trošku jako šampaňské. Nebo pravý důvod toho všeho poblouznění je ve vůni, která tak rychle stoupá do hlavy?
Ať je to jak chce, v láhvi s aviváží ani v jiné lahvičce tuhle vůni nekoupíte. Nemají ji. Jarní déšť a jeho vůně je totiž zázrak. A zázrak se do žádné nádobky zavřít nedá…