Jiří Vlastník: Petr Haničinec

Rubrika: Publicistika – Co je psáno...


PETR HANIČINEC

Sdílel jsem v životě lidské iluze, blátivé bláznovství a dychtivé vášně, ale před lety mne něco vyrvalo z valchy příbojů a nemusím dokonce ani předstírat, že jsem jedním z lidí…

Mám rád texty Robinsona Jefferse a tak jsem v ten smutný den opět otevřel tu útlou knížku a poněkud upravil pár slov na úvod mého vzpomínání.
Amerického básníka, stejně jako Hemingwaye, T.G. Masaryka či Otu Pavla totiž miloval i Petr Haničinec, ten v tom nejlepším smyslu slova velký chlapský frajer divadla, filmu i života. Ale především neobyčejně citlivý, hloubavý člověk, jak jsem poznal při našich setkáních ať už na divadle či v jeho malém domku v Bratronicích, kde jsme si povídali někdy tak dlouho do noci, že jsem zde musel nakonec přespat.
Vše skrýval za drsnou slupkou, která ho chránila před mnoha ranami osudu, který mu opravdu často nebyl příliš nakloněn, a zcela jasně Petra slyším, jakými slovy by „ocenil“ tuto mou trochu sentimentální lyriku. Snad si mohu dovolit říci, že mám to štěstí a patřím k jeho přátelům - proč používat minulý čas.
Není to velká výsada, prostě jen náležím do dlouhé řady herců, muzikantů a v neposlední řadě sportovců, kteří Petra milovali a on je. Samozřejmě v čele s člověkem nejbližším, jeho obdivuhodnou ženou Radkou.
Mohu potvrdit, jak obtížné bylo někdy stát po jeho boku, když sváděl tvrdé, nesmírně tvrdé boje s chorobami, které tomuto velkému chlapovi bránily žít naplno, tak jak si přál. A jak svou podstatou byl krásný jejich vztah.

Nechci se probírat všemi rolemi Petra Haničince, jak na divadle či v životě. To jistě udělá řada jiných. Jen mě v tomto ohledu nemile rozčarovali oni novodobí kádrováci, kteří, když už nic jiného nedokázali, si udělali ze sametové revoluce jakousi živnost. Okamžitě, pieta nepieta, přispěchali a kárají herce za to co kdy hrál, radí co dělat měl či neměl.
Petr Haničinec žil naplno, dovedl se nadchnout, dovedl si stát za tím, co udělal.
Na rozdíl od těchto mravokárců netrpěl malostí. A netřídil lidi kolem sebe dle barvy pleti či politických názorů. Mohu ujistit, že na natáčení Ženy za pultem, seriálu, který mu nemohou oni „znalci“ odpustit, vzpomínal rád a nahlas. Dokonce mě požádal, abych mu pozval Jiřinu Švorcovou, kterou šestnáct let neviděl, do Bratronic. Zde v místní sokolovně tak zažili místní diváci předvánoční milé setkání s oběma populárními osobnostmi.
Petr přemýšlel nad lidmi, událostmi a dobou. Životem. S nadhledem, s touhou poznat pravdu.
„Mou první „štací“ po DAMU bylo divadlo v Pardubicích. Ač Pardubičák, nebydlel jsem u maminky a tatínka, ale v hereckém domě. A to byla škola z nejvyšších. Tímto domem prošla řada mých kolegů, nyní velmi slavných. Začínal jsem Šrámkovým Létem s Janou Štěpánkovou, hrál jsem i v slavné Mladé gardě. Hráli jsme všechny ty inscenace plni nadšení a s láskou, patřilo to k našemu mládí a k době, která přicházela, aniž bychom tušili, že náš entuziasmus lze zneužít. Za své role v tomto raném údobí mého hereckého mládí se rozhodně nemusím stydět.“

Karel Weinlich, král rozhlasových pohádek, měl rád herce oné slavné generace. Říkal mi, že když oni vešli do studia, vše ztichlo úctou nad jejich uměním. Patřil k nim i Petr. Ptával jsem se ho, v čem spočíval jejich kumšt.
„V přístupu k věci. Vzpomínám na rozhlas, kde se kdysi vše dělalo s velkou láskou. A skutečná láska nikdy není za peníze, ta prostě je nebo není. Takže když se sešla ta parta starých bardů, tak nahrávání pohádek a her probíhalo v pohodě – o tom by můj milovaný Karel Weinlich mohl dlouho vyprávět. Touto cestou bych mu chtěl nyní poděkovat za Máchův Máj. Když ho dávali v radiu, plakal jsem se svou ženou a byli jsme šťastní. Díky, Karle!“

Vezl jsem kdysi Petra Haničince z Bratronic k Ondřejovi Suchému na natáčení jeho Muzea zábavy. Herec všechny ohromil bujarým humorem, plným drsných výrazů, ze kterého ve vteřině přešel na tema, při kterém běhal mráz po zádech a tekly slzy. Petr citoval svým nezaměnitelným hlasem prezidenta Masaryka.
„Vztah k němu mi byl vštěpován mým tatínkem již od doby, kdy jsem rozum bral. Dlouho jsem myšlenky našeho největšího politika, profesora T. G. Masaryka nechápal. Tatínek kupoval všechny jeho spisy a vždy mi je jen tak nenápadně věnoval. Přiznám se, že jsem je začínal skutečně vnímat až koncem padesátých let. Čím jsem starší, tím víc se k němu vracím a poznávám, jakou moudrost ve svých dílech má, jak je nadčasový…“

Mé první velké setkání s Petrem Haničincem bylo někdy v sedmdesátých letech, kdy jsme si s přítelkyní koupili na poslední chvíli lístky do divadla na Vinohradech v domnění, že dávají jakousi veselohru. Překoukli jsme se o den, seděli jsme v křesle a zírali na scénu, kde se odehrával drsný příběh ze zajateckého tábora kdesi v džungli. Po čtvrthodině jsem pochopil, že vidím jedno z nejlepších představení svého života se skvělým Haničincem v jedné z hlavních rolí. Pamětníkům asi nemusím připomínat, že jde o Krále krysu.

Osobně jsem se s hercem poznal po desítkách let. Podle knihy mých kamarádů horolezců, Jiřího Hladíka a Luboše Vejražky, jsem napsal divadelní představení Proč neodcházíš, Rodrigo? Roli stárnoucího indiána, který při zemětřesení v Peru přišel o všechno, majetek, rodinu, přátele, člověka, který již vše poznal, nic nehledá, ví už, co je v životě podstatné, jsem psal vlastně Petrovi na tělo a byla to jeho poslední role, se kterou vystoupil na veřejnosti.
Petr Haničinec - RodrigoHru jsem i režíroval, dá-li se to tak říci. Vzpomínám totiž, jak jsem dal Petrovi scénář s představou, jak na zkouškách mu budu vše vysvětlovat, jak budeme představení pilovat. Zkoušky frajersky odmítl a my trnuli, jak vše dopadne, neboť jeho zdravotní stav nebyl už nejlepší. Petr Haničinec přišel do divadla, a přinesl mi roli Rodriga jak na stříbrném podnose. Já pochopil, že seděl celé dny a přemýšlel nad každou větou, každým slovem. Vešel na jeviště a nám všem šel nad jeho výkonem mráz po zádech. A bylo tomu tak vždy, i v době, kdy byl v nemocnici a já mu volal – Petře, mám zrušit představení?
„Když mě přivezeš do divadla taxíkem a zase do špitálu vrátíš, já to odehraji,“ odpověděl a my ho přivezli, on se došoural na jeviště a tam celý sál opět zažil, byť už nějaké to slůvko spadlo pod stůl, velký výkon velkého herce a především člověka – Petra Haničince.
Jsem přesvědčen, že takového si ho budou pamatovat všichni jeho přátelé, ale tak by na něj měli vzpomínat i diváci při reprízách filmových a televizních rolí.
Seděl jsem u něj naposled v Bratronicích, kdy už to bylo se zdravím hodně zlé. Vyprávěl mi přesto dlouho a byly to hezké chvíle. Myslím, že měl k onomu Rodrigovi, ke slovům z jeho role, kterými končím svou vzpomínku, hodně blízko.

„Je těžké uvěřit ve vznešenost chrámů a konání bohů. Cožpak byl právě náš život tak přeplněn hříchy, že je trest, který prý následuje, tak krutý? Když je člověk starý, je už jen málo věcí, na kterých mu záleží. Prožil jsem mnoho zlého, kamení na horských cestách mi rozedralo boty, zlí lidé pak mou duši. Když jseš starý, naučíš se oplakat ztracené přátele, dokonce osoby blízké a nejmilejší. Uvěříš-li, že i toto je součástí tvého života, stane se snesitelným a dokonce občas řekneš – jsem šťastný.“

Foto © archiv autora

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 08. 11. 2007.