Ivan Kott: Historie jedné rodiny
Rubrika: Literatura – Doporučení
 Mezi knihy, které na pozadí osudů jedné rodiny dokážou postihnout určitou etapu v dějinách národa, patří i novinka z nakladatelství Argo. Jmenuje se PRAHA ZA ZRCADLEM a její autor IVAN MARGOLIUS v ní líčí a dokumentuje osudy své rodiny a zároveň postihuje poměry v českých zemích a částečně i v celé střední Evropě v průběhu 20. století. Ivanův otec Rudolf se narodil 31. srpna 1913 na Vinohradech a jeho otec Vítězslav se po skončení 1. světové války věnoval společně se svým bratrem prodeji luxusního textilního zboží. Svého syna vedl k lásce k nové Československé republice, vzal ho na Václavské náměstí v den návratu T. G. Masaryka do vlasti a vychovával z něj člověka se silným demokratickým cítěním. Ivanova matka Heda, rozená Blochová, poznala svého budoucího manžela ještě jako školačka, protože bydleli na Vinohradech nedaleko od sebe. Její otec pracoval jako zaměstnanec Jindřicha Waldese, který byl vášnivým sběratelem umění, a tak Ervín Bloch, který byl finančním ředitelem Waldesovy továrny, přicházel často do styku s významnými výtvarníky včetně Františka Kupky. Přátelil se ale také s Maxem Brodem a Franzem Kafkou, takže jeho dcera vyrůstala v prostředí silně ovlivněném výtvarným uměním a literaturou. Je proto samozřejmé, že tito dva mladí lidé využívali bohaté kulturní a společenské nabídky, kterou Praha druhé poloviny 30. let poskytovala. Přátelili se s básníky Jiřím Ortenem a Hanušem Bonnem, chodili do divadel, zejména do Osvobozeného, poslouchali varhany v kostele sv. Jakuba, tančili na barrandovských terasách. Rudolf v té době studoval na právnické fakultě, kde v březnu 1937 promoval. Po studiu následovala vojenská prezenční služba, během níž však došlo k podepsání mnichovské dohody a odtržení pohraničních území. Krátce po obsazení republiky nacisty a zřízení Protektorátu se Rudolf s Hedou oženil, a protože své povolání vykonávat nemohl, absolvoval kurs optiky a do října 1941 pracoval v libeňské továrně Laopta. Pak už ale události nabraly rychlý spád. Deportace do lodžského ghetta, Osvětim, další tábory a konečně shledání obou manželů v červnu 1945 v Praze. A také smutné zjištění, že většina členů obou rodin válku nepřežila. Mnichovský diktát a následující válečné hrůzy způsobily, že řada lidí uvěřila komunistickým myšlenkám a vstoupila do KSČ. Byl mezi nimi i Rudolf, který posléze začal pracovat jako obchodní tajemník průmyslového svazu a v roce 1949 se stal náměstkem ministra zahraničního obchodu a řídil obchod s kapitalistickou cizinou. V únoru 1947 se narodil syn Ivan, ovšem jeho otec měl na rodinu čím dál tím méně času, protože národní hospodářství se nevyvíjelo příznivě, a on jako vysoký státní úředník trávil spousty hodin mimo domov. To už se ale také naplno rozjely represe, nejprve proti bývalým podnikatelům, živnostníkům a příslušníků pravicových stran, komunisté však brzy udeřili i do vlastních řad. A tak došlo i na Rudolfa Slánského, muže, který ten hrozný kolotoč původně roztočil, a na řadu jeho stranických kolegů. Je poněkud překvapivé, že se mezi zatčenými objevil i Rudolf Margolius, který nepatřil k předválečným členům strany, nebojoval ve španělské občanské válce, nestrávil válečná léta v Moskvě a neměl během svého krátkého členství v KSČ žádné stranické funkce. Zřejmě se v procesu daly dobře propagandisticky zneužít jeho obchodní styky se Západem, který byl veřejnosti neustále předhazován jako imperialistický strašák. Rudolf byl v zinscenovaném procesu spolu s deseti dalšími obžalovanými odsouzen k smrti a 3. prosince 1952 popraven. Pětiletý Ivan tak přišel o otce, ovšem až do svých čtrnácti let netušil, jak k tomu došlo. Matka před ním tu krutou pravdu pochopitelně tajila a řekla mu, že otec zahynul při pracovní cestě v cizině. Přestože Ivan viděl naposledy svého otce krátce před svými pátými narozeninami, má na něj několik vzpomínek, které v knize působí – společně s připomínkami Rudolfova prvorepublikového mládí – jako ostrůvky pohody uprostřed té záplavy krutostí, válečných i poválečných. Autorovo vyprávění je doplňováno citacemi z výslechových protokolů i ze soudního jednání a také z ohlasů v našem i zahraničním tisku, který proces komentoval. Mezi nimi obzvláště odporně vyznívá část článku básníka Ivana Skály, který vyšel v Rudém právu pod názvem Tři lavice, a v němž se autor nezastavil ani před špiněním Rudolfových rodičů pohlcených o deset let dříve holocaustem. Jsou tu samozřejmě zmíněna i další léta po Rudolfově smrti, což bylo období, které nebylo pro Ivana a jeho matku vůbec lehké, a zařazeny jsou rovněž úryvky Rudolfových dopisů z vězení, z nichž poslední dostala Heda Margoliová až v roce 1963. Ivan Margolius žije od roku 1966 ve Velké Británii, kde vystudoval architekturu, které se věnuje dodnes, ale jak mi říkal při našem setkání v nakladatelství Argo, psaní ho ohromně baví, má na něj ovšem málo času. Příprava této knihy, která v anglického originálu vyšla v loňském roce v Chichesteru, byla nesmírně náročná, protože vyžadovala vyhledání a shromáždění velkého množství materiálu. Hodně se Ivan dozvěděl od maminky, historii jejich rozvětvené rodiny studoval po různých archivech a synagogách člověk, který se zabývá pátráním po rodokmenech, období války je podrobně popsáno v životopise, který musel Rudolf Margolius vypracovat v době působení na ministerstvu, ovšem všechny tiskové dokumenty týkající se výslechů i soudu a spoustu souvisejících pramenů, jejichž výčet je otištěn v dodatcích, musel Ivan propátrat sám. V dodatcích také najdeme soupis členů rodiny Margoliovy a Blochovy i dalších příbuzných, seznam přátel a umělců s popisovaným děním souvisejících, a také jména odsouzených v obou monstrprocesech 50. let, a zároveň i těch, kteří se na tom podíleli – politiků a vyšetřovatelů. Text je doplněn více než třemi desítkami fotografií, z nichž ty rodinné, předválečné, jsou velkou vzácností, stejně jako jeden snímek z lodžského ghetta. Vznikla tak kniha nesmírně čtivá, která v sobě spojuje řeč srdce a mozku, neboli laskavé vzpomínání s přesnou faktografií, takže z textu necítíme touhu po pomstě nebo naopak sebelítost či něco podobného, ale snahu objektivně pojmenovat vše co se stalo. Na Ivanových internetových stránkách jsou ohlasy na anglické i české vydání knihy, mezi nimi i to z pera Josefa Škvoreckého, který svůj názor dokáže vedle objektivity ozdobit ještě krásnou formou, když v závěru píše: "Vyprávění plyne jako Eliotova Temže nesoucí úlomky tragických životů, hrůz, záblesky krásy a projevy lásky – to vše na pozadí lidské nelidskosti." Přesněji to asi vyjádřit nelze. Kniha vychází právě v době, kdy uplyne 55 let od procesu s Rudolfem Slánským a tzv. Protistátním spikleneckým centrem, a od následujících jedenácti poprav. Ivana Margolia mrzí, že polistopadové vlády nedaly dosud podnět k prošetření a hlavně zveřejnění všech skutečností, týkajících se těchto procesů, protože jediný oficielní dokument rehabilitující všechny odsouzené vydal ÚV KSČ v roce 1963 pouze pro stranické vedení a pozůstalé obětí. Je zajímavé, že ani publicisté se tomuto temnému úseku našich moderních dějin nehodlají příliš věnovat, protože v seznamu literatury nacházíme jen několik titulů k tomuto tématu, a jejich autory jsou buď přeživší z odsouzených nebo pozůstalí popravených. Mladí novináři už mají tyto události zřejmě za vyřízené, o čemž svědčí rozhovor, který Ivan před pěti lety korespondenčně vedl s žurnalistou z Lidových novin, který se vyjádřil v tom smyslu, že věc je dávno uzavřená a Rudolf si trest zasloužil. Na závěr bych si tu ještě dovolil z knihy ocitovat jeden odstavec, který je důkazem toho, co všechno může rozhodovat o dalších osudech člověka: "Heda s Rudolfem jednou navštívili Hedviku a Vlastimila Borkovy, vzdálené Rudolfovy příbuzné, vzdělané intelektuály, kteří válečná léta prožili v Moskvě. Borek, Gottwaldův přítel, který v Moskvě řídil propagandistický rozhlas, se stal náměstkem ministra zahraničí. Vyprávěli Rudolfovi a Hedě, jaký dojem na ně udělal život v Sovětském svazu. Popisovali obětavost Rusů, jejich idealismus, vlastenectví, pocit bratrství, jejich vytrvalost a odhodlání zvítězit ve válce proti nacismu. Vychvalovali rovnost různých národů a ras, disciplínu a ochotu tvrdě pracovat za nedostatečnou odměnu, vlídné přijetí, které Sověti připravovali utečencům z jiných zemí. Zvlášť velký dojem na Borkovy udělala starostlivost sovětské komunistické strany i sovětské vlády. Skoro to vypadalo, že se je Borkovi snaží naverbovat do strany. Hedu a Rudolfa to ovšem povzbudilo. Koncem listopadu přinesl Rudolf domů přihlášky a v prosinci 1945 už byli oba do KSČ přijati. Deset let nato se Hedvika Borková přiznala Hedě, že pobyt v Sovětském svazu byl pro ni i jejího manžela utrpením, že se s nimi lidé báli mluvit, že zažili kolaboraci, nedostatek jídla, černý obchod, antisemitismus – pravý opak toho, co vyprávěli předtím. Pravdu jim tehdy neřekli, protože se báli." Je docela možné, že kdyby Heda s Rudolfem tehdy od Borkových slyšeli pravdu o poměrech v Sovětském svazu, jejich nadšení by ochladlo a jejich život se mohl ubírat jiným směrem. Ale to jsou ta "kdyby", která už nelze napravit. |
| OHLASY NA ČLÁNEK |
| Článek pana Ivana Kotta „Historie jedné rodiny“ o knize „Praha za zrcadlem“, kterou napsal Ivan Margolius, mne vrátil o mnoho let zpět. V roce 1973 vydalo nakladatelství „68 Publishers Toronto“ manželů Škvoreckých, jako sedmou publikaci knihu „ Na vlastní kůži“ autorů Hedy Kovályové a E.V. Koháka. Článek z Pozitivních novin jsem dočetla téměř v jedenáct hodin v noci a tiše, abych neprobudila manžela jsem spěchala do pokoje, který je věnován našim knihám a s jistotou vybrala z police tuto knihu vydanou v Torontu. Vzpomínám, když jsem knihu poprvé četla a znovu pročítala, že jsem myslívala na malého synka paní Hedy. Můj syn byl tehdy ještě také malý. Dnes jsem již babička i prababička a tak možná i proto, jsem nemohla zapomenout na mnoho věcí, které se tehdy v padesátých letech toho malého chlapce bolestně dotýkaly. Nevím proč, ale dlouho potom co jsem knihu přečetla, kdykoli jsem našemu synkovi dávala do školní brašny jablíčko, vzpomněla jsem si, na „červená jablíčka“, která do školy nosila většina dětí, jen Ivanova maminka mu je nemohla koupit. Když jsem později připravovala programy pro české rozhlasové vysílání v Sydney, jeden z půlhodinových programů jsem udělala právě z této knihy. Na straně 96 mám záložku a na ní čas – 1 minuta 6 vteřin, což bylo důležité pro živé vysílání českého rádia. Právě tuto pasáž o Praze, která je v knize Hedy Kovályové, jsem použila v rozhlase i při jiných kulturních pořadech nesčetněkrát. Je tolik krásných básní věnovaných Praze, mnoho přemnoho toho bylo o Praze napsáno, ale k tomuto vyznání jsem se vždy musela vracet. Dovolím si tento úryvek připojit. „Praze se žádné město nevyrovná. Člověk musí urazit světa kraj, aby ocenil to její kouzlo, které snad ani nespočívá jen v kráse budov, věží a mostů, ačkoli i ty mají v sobě něco zvláštního. Vystupují ze země tak harmonicky a samozřejmě, jako by je vytvořila sama příroda, vyrůstají z těch pahorků a říčních břehů jako stromy a květiny. Ale to, co je na Praze jedinečné, je vztah mezi tím městem a lidmi, kteří v něm žijí. Praha není odvěká lhostejná kulisa, která přetrvává dobré i zlé, netečná k radosti i utrpení. Prorůstá životy lidí a sdílí je a lidi jí splácejí láskou, která jinak bývá vyhrazena jen člověku. Praha není shluk staveb z kamene a cihel, kde se lidi rodí, pracují a umírají. Je živá, je smutná a statečná, a když se na jaře usmívá, třpytí se jako slza.“
|
Foto © Zuzana Micková, Argo, Milíčova 13, Praha 3
Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 15. 11. 2007.
