Sloupky Jiřího Menzela (23)
Rubrika: Literatura – Na pokračování
Ze zbytečné slušnosti zase mlčíme před darebáky a děláme, |
Každý si může naškrábat co chce a kam chce, křičet si co chce a na koho chce, vystavit veřejnosti jakoukoli výstřednost - je hájen, je svoboda. Za mých dob nebyla gymnasia, chodili jsme do strašnické jedenáctiletky, do budovy, která nesla hrdý titul „Škola Josefa Vissarionoviče Stalina“, krátce stalinka. V prvním patře byla generalissimova sádrová socha, zdroj mnoha malérů, ale o těch třeba někdy jindy. Teď bych rád vypověděl o průšvihu, který se vztahoval k jiné historické postavě. Jednoho rána na začátku března padesátého pátého roku na průčelní stěně školy zasvítila bílá písmena s nápisem 7. III. TGM a pod tím stejně velké NEZAPOMEŇ! Nápis byl umístěn na těžko dostupném místě uprostřed stěny, kde nebyla přes tři patra žádná okna. Z vyučování ten den nebylo nic. Škola se hemžila policajty v uniformách i bez uniforem, vyhlášení uličníci byli vytahováni do sborovny a ověřovalo se jejich alibi. Kantoři, strachy bez sebe, lítali jak splašení. Vyšetřovalo se dlouho a marně. Viník se nenašel, k záhadě přispěla i okolnost, jak byl nápis umístěn. Bylo těžké si představit, že by někdo mohl stavět žebřík na místě odevšad dost viditelném. Písmena pak byla rychle, následující den zamazána. Neúspěšně, protože prosvítala. Udělali tam tedy novou omítku. Aby se ušetřilo, omítli jen ten malý úhledný čtvereček na zakrytí těch písmen. Nicméně se za pár měsíců objevil na stejném místě nový nápis: SLET = SVOBODA a pod tím SPARTAKIÁDA = TEROR. Opět vyšetřování a opět marně. Až po mnoha letech jsem se dozvěděl jak to bylo. Dva kluci z naší třídy, trénovaní alpinisté, vylezli po hromosvodu na střechu a odtamtud se spustili po lanech na stěnu jinak nepřístupnou. Provedli to v krátkém čase dvakrát za sebou, vždy s pečlivě zajištěným alibi. Neriskovali jen své zdraví či život. Kdyby byli přistiženi, následky by byly víc než nepříjemné a na mnoho let. S bolševikem se v padesátých letech žertovat nedalo. Oba mí kamarádi už nežijí. Prvý z nich rok po maturitě zahynul při horolezecké výpravě, ten druhý dobrovolně odešel z tohoto světa po invazi bratrských armád v roce šedesátosm. Té malé partyzánské historce je dnes víc než čtyřicet let. Nechci připomínat tehdejší hrdinské furiantství sedmnáctiletých vlastenců jen tak pro nic za nic. Chodím po Praze, čtu si kde je co načmáráno, dokonce i necenzurovaně vytištěno, vidím, jak je dnes tento druh odvahy dnes laciný. Každý si může naškrábat co chce a kam chce, křičet si co chce a na koho chce, vystavit veřejnosti jakoukoli výstřednost - je hájen, je svoboda. Bohužel svoboda i pro ty, kteří na ní umí parazitovat. Tak nevím… Dneska je to snadné být nekomfortní. Je to dokonce v módě. Pro řadu lidí příležitost jak se lacino zviditelnit. A mám za to, že pro většinu křiklounů je jakýkoli kravál, demonstrace, bouře, jednoduchá hesla, jen prostředkem, jak překřičet své vlastní špatné svědomí. Nebo je to snad jinak? |
Každý, kdo si odkroutil své dva roky vojenské služby, se musí nutně dívat na ty chytráky, co si včas uměli opatřit modrou knížku, jako na ulejváky. V novinách se čím dál tím víc objevují zprávy o neschopných brancích, o jejich malérech se zbraněmi, o našich ostudách v mírových silách OSN. K tomu se množí pochybnosti, zda vojenská služba vůbec k něčemu je. Každý, kdo si odkroutil své dva roky vojenské služby, se musí nutně dívat na ty chytráky, co si včas uměli opatřit modrou knížku, jako na ulejváky. Já jsem si sice odbyl dva roky v uniformě z větší části u Armádního filmu, ale i tak se trochu cítím těm simulantům nadřazen. Jako kluk jsem zdědil po bratranci předválečné ročníky Mladého Hlasatele. To byl takový prvorepublikový časopis pro mládež, pro vrstevníky Rychlých šípů, dost jiný, než je dnes Bravo. Z těch ročníků vyšlých těsně před válkou jsem si četl o armádě a o vojenské službě a její užitečnosti, a získal naivní představu, že vojenská prezenční služba může být vlastně jen takový dvouletý skautský tábor. Měl jsem to štěstí, že jsem mohl ve skautu být, vděčím mu za mnohé a tehdy, když mi bylo osm, devět let, jsem se docela na vojnu těšil. To jsem netušil, že služba v armádě za socialismu je jen hloupá ztráta času, naučí mladého muže kouřit, mluvit sprostě a hlavně se ulejvat. Ale myšlenka vojenské služby jako pokračování skautingu, takové několikaměsíční zálesáctví, se mi nezdá marná. Naučit se odříkání, životu v přírodě, umět pomáhat druhým, umět být obětavý. Konec konců i když vlastenectví je trochu zastaralý pojem, vědomí, že by se člověk neměl starat jen sám o sebe, že taky někam patří, že je za něco odpovědný, to je to co nás skauting učil a může naučit i dobře vedená vojenská služba. Tak nevím… Dívám se na dokumentární záběry z poslední války a zkouším si představit tu dnešní diskotékovou generaci, jak nasazuje krk při invazi v Normandii, topí se v Severním moři, mrzne u Stalingradu. Mám pocit, že trochu tréninku v odříkání a obětavosti by jí neuškodilo. Pokračování... |
další sloupky
Foto © Milan Richtermoc
Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 19. 11. 2007.
OSOBNOSTI POZITIVNÍCH NOVIN
Dáša Cortésová | |
Vladimír Just | |
Jaroslav Vízner | |
Jiří Suchý | |
PhDr. Jiří Grygar | |
Stanislav Motl | |
JUDr. Ivo Jahelka | |
Jan Krůta |